Pohádka

Věnováno Aradielkovi...

Jako do knížky vracíš se za snem

Stejným, a přeci pokaždé jinak krásným

Za pohádkově nadějnými slovy

Které hladí

A zároveň způsobují bolest

A poté, co se vrátíš do skutečnosti

Do nicoty, která obklopuje tvé křehké tělo princezny

Zapomeneš, že můžeš snít…

 

Snít o tom co nikdy nemůžeš mít

Podobná dětským ideálům

Jen s dospělým leskem v očích a odhodláním

Změnit vodu v křišťály ledu jediným slovem

A propůjčit ohni svobodu…

 

Ale ty odmítáš žít v pohádce

Ve světě kojeném iluzí tak pomíjivou

Jako je skomírající plamen svíčky

A létajícím na křídlech naděje

Sestavěné ze srdcí toužících dětí

Které změní nic a všechno

A přesto budou oslavovány slzami vítězství…

 

Odmítáš si připustit, že jsi jiná, než ostatní

Považuješ minulost za ztrátu času

Ale bez ní není člověk ničím

Dokonce ani tou nejjednodušší bytostí v Pohádce…

 

---