Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seCesta lásky
02. 01. 2005
4
0
1888
Autor
Joen_B
Najednou se přestala bát nočních můr, nenahlížela do tmavých rohů, nerozsvěcela v černých chodbách, zvuky, které se v noci rozléhaly domem, ji už nestrašily.
Jakoby bylo jedno, co se stane. Jakoby na ničem nezáleželo.
Začala mít ráda tmu, černé stíny, které skrývaly výraz její tváře jako temná škraboška.
Do jejího života totiž přišel někdo, kdo svým hlasem a bezednou laskavou něhou ve svých očích zničil ledovou bariéru, která obklopovala její srdce a nedovolila ho tak ohřát paprskem upřímné lásky.
Vysněný princ dostal jméno a tvář.
Rozum neustále přesýpal tu otřepanou frázi „nesmíš se zamilovat do toho, jehož srdce ti nikdy nebude patřit.“
Ale tohle věděla, věděla, že jeho srdce je tam, kde se přílivové vlny tříští o skalnaté pobřeží. Věděla, že svou lásku přislíbil modrým dálkám a východům slunce.
Přesto neuplynul den, aby alespoň minutu nezavzpomínala na jeho srdcervoucí smích.
A noc co noc stála u okna a snila pod noční oblohou. S pohledem upřeným na veliký stříbrný měsíc věřila, že se snad takhle alespoň jednou jejich pohledy střetnou.
Se slanými cestičkami od slz pak usínala a nechala se na křídlech snů odnést až tam, co slunce zachází mezi bójkami přístavů.
Pochopila, že i když jde člověk ruku v ruce s anděly, nic na tomto světě nepohne s lidskou láskou a prázdnou bolestí samoty.
Jakoby bylo jedno, co se stane. Jakoby na ničem nezáleželo.
Začala mít ráda tmu, černé stíny, které skrývaly výraz její tváře jako temná škraboška.
Do jejího života totiž přišel někdo, kdo svým hlasem a bezednou laskavou něhou ve svých očích zničil ledovou bariéru, která obklopovala její srdce a nedovolila ho tak ohřát paprskem upřímné lásky.
Vysněný princ dostal jméno a tvář.
Rozum neustále přesýpal tu otřepanou frázi „nesmíš se zamilovat do toho, jehož srdce ti nikdy nebude patřit.“
Ale tohle věděla, věděla, že jeho srdce je tam, kde se přílivové vlny tříští o skalnaté pobřeží. Věděla, že svou lásku přislíbil modrým dálkám a východům slunce.
Přesto neuplynul den, aby alespoň minutu nezavzpomínala na jeho srdcervoucí smích.
A noc co noc stála u okna a snila pod noční oblohou. S pohledem upřeným na veliký stříbrný měsíc věřila, že se snad takhle alespoň jednou jejich pohledy střetnou.
Se slanými cestičkami od slz pak usínala a nechala se na křídlech snů odnést až tam, co slunce zachází mezi bójkami přístavů.
Pochopila, že i když jde člověk ruku v ruce s anděly, nic na tomto světě nepohne s lidskou láskou a prázdnou bolestí samoty.
Je to takový melancholický nápad, třeba se z toho vyklube něco povídkovějšího. Každý někde začíná.