Babí léto

Šel jsem sám pozdním podzimním podvečerem. Slunce právě pomalu zapadalo za obzor. Jeho již jen slabě hřející paprsky, svým nádherně oranžovým světlem ozařovalo okolní krajinu.

      Ta překrásná a téměř neskutečná oranžová barva mně docela uchvátila. Paprsky slunce se právě prodíraly a prosvítaly korunami okolních mohutných listnatých stromů. A ty jakoby se koupaly v obrovské zlaté sprše. Tím oranžovým nádechem ještě více vyniklo pestrobarevné zbarvení listů.

       Stál jsem okouzlen tím neopakovatelným barevným podzimním představením. Má fantazie a moje smysly pracovaly naplno. Vše kolem mně dostávalo nádech nostalgie, splínu a nekonečnosti.

       A čas, tak neskutečně pomalu plynul „dozadu“ za tím vším co jsem viděl. Čas nabyl úplně jiné nedefinovatelné dimenze. Čas ztratil úplně svojí hodnotu a význam.

      V takových situacích jsme jakoby mimo všechna platná lidská měřítka. Je to jen naše duše co cítíme a vnímáme. Je to neopakovatelné štěstí a radost.