Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Úsměv

Výběr: Nicollette, vesuvanka, Cannisha
07. 01. 2005
13
0
3501
Autor
Brosqička

Je to jen taková malinká úvaha na zamyšlení...

„Úsměv trvá jen chvilku okamžiku, ale jeho důsledky trvají věčně.“

Ta cesta do školy byla každý den stejná. Trochu se měnila s ročními obdobími, to je pravda, ale když po ní člověk chodí už osmý rok, ani mu to nepřijde. Trvala přesně 15,5 min rychlé chůze a 17 min chůze pozvolné.
Ta doba, která se s přesnou pravidelností opakovala každé ráno by asi zůstala nezměněna i do dne mé maturity, kdyby se nestala taková malá drobnost, která změnila ten unylý čas v něco krásného.
Ani nevím, kdy jsem ji poprvé potkala. Může to být půl roku, rok …
Už když jsem ji spatřila poprvé, nějak se vyjímala z davu lidí spěchajících do práce a do školy, z té šedivé masy bez výrazu. Vypadala, že vůbec nikam nespěchá, usmívala se na stromy kolem i na lidi a šířila kolem sebe takové zvláštní kouzlo pohody.
Na první pohled však bylo zřejmé, že je – postižená. Nebylo to nijak zvlášť nápadné, ale snadno rozpoznatelné z její chůze a pohybů těla.
Když jsem ji tehdy uviděla, rozlila se mi v srdci obrovská lítost. Ta dívka byla totiž hodně hezká, až neobvykle hezká. Říkala jsem si, jak by si mohla na světě užívat s tou svou tvářičkou a ještě tou dobrou náladou, kterou kolem sebe šířila, jak by byla oblíbená.. A místo toho ji v životě přivítá spousta odvrácených pohledů, trapných výrazů, snad i zlomyslný smích.
Bylo na ní vidět, že nežije v jiném světě, naopak, že velice prožívá tento život a že si své postižení uvědomuje. Ale navzdory tomu se usmívala na svět rozzářenýma očima, které mě každý den přivítaly přesně na ohbí cesty stáčející se do leva. Její úsměv dokázal člověka prohřát až na dno duše a dodat mu sil pro nadcházející den.
Postupem času jsme se začaly zdravit a já se těšila na tu chvíli, až ji zase potkám.
Ono to možná nezní nijak výjimečně, potkávat člověka, který se na vás usmívá, ale kolik takových lidí za den skutečně potakáte? Kteří vás ani neznají, ale darují vám něco cenného z jejich duše?
Začala jsem víc přemýšlet nad svým životem. Pořád si na něco stěžuju, něco mě štve.. a pak tady potkám člověka, který má na rozdíl ode mě důvod si stěžovat, ale místo toho ukazuje svou radost ze života a rozdává ji plnými hrstmi.
Něco mě ale zaráželo: reakce lidí, když jsme se pozdravily. Četla jsem z jejich tváří údiv,výsměch, snad i nepříjemnou zvědavost: „Proč se zdraví s tou postiženou? Odkud se asi znají?“ Lidé mají někdy radost rýpat se v cizím neštěstí.A tak jsem naschvál svou neznámou zdravila hodně nahlas, aby si ostatní uvědomili, že je člověkem, jako každý jiný.
A tak dny ubíhaly až jsem ji jednou nepotkala. Třeba je nemocná, říkala jsem si. Ale nepotkala jsem ji ani ten další týden, ani další.. a začala jsem se opravdu bát, že ji už neuvidím. Byla osůbkou, na kterou jsem se upřímně těšila každý den a najednou by měla vystoupit z mého života? Třeba se odstěhovala, napadlo mě.
Každý den jsem chodila tou samou cestou a místo radosti jsem prožívala smutek, že z mého života zmizela ta malá veselá osůbka.
A tak i dnes jsem šla tak zkroušeně do školy a najednou..jsem ji uviděla! Šla a zpívala si nějakou písničku a bylo jí jedno, že se na ni lidé dívají (protože si zkuste někdy jen tak ve městě jít a zpívat si nahlas písničku). Když mě uviděla, usmála se na mě tím svým nádherným úsměvem a řekla mi: „Jé, ani nevíš, jak jsem ráda, že tě vidím!“ A já jí řekla vesele: „A teprve ty nemůžeš vědět, jak jsem ráda, že tě vidím!“ a pak každá z nás pokračovala svou cestou, já do školy a ona nevím kam. A tak jsem napsala tuhle stránečku, jen tak, z radosti, že vím, že se na ni mohu opět každý den těšit.


Brosqička
21. 06. 2005
Dát tip
vážně? tak to bych Tě chtěla někdy potkat a zazpívali bychom si spolu :-)) díky moc

Alojs
20. 06. 2005
Dát tip
No... docela dobrý. Konec teda nic moc, otevřený jak vrata od stodoly, ale asi to tak má být. I já chodím po městě a zpívám si nahlas. *

Kytiii
09. 03. 2005
Dát tip
...to je krásné, když někdo umí rozdávat radost jako ty... člověku daruješ hned lepší náladu... díky za ty pocity... *

Brosqička
09. 03. 2005
Dát tip
A já děkuju Tobě, Kytiii...

Francois
07. 03. 2005
Dát tip
Ano.*

pěkné t.

AAA_AAAB
24. 01. 2005
Dát tip
To je celkem silnej příběh. Je pravda, že lidi si velmi často stěžují na cokoli a vůbec k tomu nemají důvod, to mě zaráží.. Pěkný *T

synáček
16. 01. 2005
Dát tip
Je nádherná... již mnohokrát jsem se pozastavil nad tím... jestli naopak nejsme postiženi my... všichni ostatní... kteří jsme spoutáni společenskými skorpulemi, které nám nedovolují si na ulici zpívat... a chovat se bezprostředně... Hlavně jsme ale postiženi tím, že k radosti ze života potřebujeme spoustu (nepotřebných) věcí a neumíme se už radovat "jen tak"... T****

Brosqička
08. 01. 2005
Dát tip
Jsem moc ráda, že vás to oslovilo... a jsem šťastná, že jsou lidé, kteří to vnímají stejně... Děkuju..

Vaud
08. 01. 2005
Dát tip
Jedna moje postižená pacientka mi za vyšetření běží dát vždycky pusinku. Jen tak. Hřeje to. Teší se až se zase uvidíme. Ale my už se asi neuvídíme... *

Sem šťastná , že existují lidé jako Ty! Moc hezky to píšeš -umíš krásně vyjádřit své pocity! Nebudu se tedy bát a dál na všechny se budu smát:)! Moc se mi líbí! *

Nicollette
07. 01. 2005
Dát tip
neptej se proč

nadik_k
07. 01. 2005
Dát tip
Moc hezké...Tip

vesuvanka
07. 01. 2005
Dát tip
To je příběh opravdu k zamyšlení... Krásně napsané a procítěně s jiskrou radosti té postižené dívky, která ji uměla rozdávat. Při čtení jsem se o dívku také bála, když náhle zmizela a jsem moc ráda, že jsi ji znovu potkala...... TIP a zaslouží si i V

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru