O medvídkovi

Medvídek žil v kleci jakési zoologické zahrady už několik let. Kdysi byl zvířetem řádně se krmícím na kamenitých mělčinách řek lososy, malinami z jižních strání, medem divokých včel, ale uspán a přemožen vědci, ocitnul se v situaci s níž si zjevně nevěděl rady.

 Návštěvníci procházeli před jeho klecí, zastavovali se a pronášeli soudy týkající se jeho postavy, pachu a lenosti, které medvídka zraňovaly, se kterými však nemohl polemizovat. Pokaždé, když nemotorně usednul k diskusi o tom, proč je nepřirozeně držen v zajetí nebo kam až sahá jejich svoboda, začali mu, idiotsky rozveselení,  házet pamlsky.  „Chci vaše vysvětlení, ne rohlíky“ volával za nimi, ale časem pochopil, že od nich žádné nedostane.

Jedinými, s kým se dalo promluvit byl melancholický ředitel ZOO a  zakomplexovaná ošetřovatelka, kteří znali pár pojmů z duchovního světa medvědovitých . Otvírali padací dvířka ohrady a pohledy projevovali svoje rozpaky nad tím, že mu nedokáží odpovědět. Teritoriální medvídek jim dovoloval přiblížit se k němu. Jejich důvěra rostla, medvídkovu zuřivost odzbrojovala bezradnost lidí v podstatných otázkách a lidi pak zvířecí nesmiřitelnost s osudem.

 Klec se stávala  místem problematických schůzek, rozprav o šancích medvědů přežít v industrializované krajině. „Nesnesu zbytek života ze sebe dělat šaška, chci ven“, trval na svém medvídek. „Zařaď se, kam patříš, pochop hierarchii “, radili mu ti dva. „Přejede tě auto.“ „Šupnou tě do cirkusu.“ „Nemůže si každý dělat co se mu zlíbí.“  Ubohost jejich argumentů byla jasná i jim samotným. „Kdo vám indoktrinoval takové pitomosti.  Buďte silní jako já, trvejte na své důstojnosti. “, povzbuzoval  je.

Ve světě tak chudém na odpovědi na otázky, které leží v každém hluboko potlačeny,chudém  na  alternativy životního stylu, se stává, že někdo individuálně zatouží udělat dobrý skutek. Ten večer nechala ošetřovatelka dvířka klece dokořán a podala výpověď, stejného večera se ředitel vrátil do kanceláře s falešným pasem na jméno Jaroslav Beer  a třemi letenkami na Aljašku. Duch vzpoury i mezidruhové solidarity prolétl zoologickou zahradou. Medvídek byl dojat. „Moji milí“, pravil však „ buďme realisté. Nemohu odejít bez vás ani s vámi. Jste příliš slabí pro život v divočině, která je mým domovem a já bych zahynul v pustině, kde vy jste odsouzeni žít. Do doby než nastanou příhodnější podmínky, budu v kleci připomínat svoje i vaše práva, když jsem ovlivnil vás, podaří se to i s návštěvníky.“

A skutečně, media přinesla nenápadnou zprávu, že si trpělivý medvídek obklopený železobetonovými zdmi výběhu, ochrannými mřížemi a pletivem, zažádal na ministerstvu pro místní rozvoj o statut válečného zajatce. Příslušný ministr i s ochrankou už medvídka navštívil a seznámil se s jeho postoji.  Klec opustil po té, co byl zasažen ocumlaným bonbónem do hlavy, bez toho, aby se jejich stanoviska výrazněji sblížila. Jediným praktickým  výsledkem bylo ministrovo rozhodnutí zavést medvídkovi do klece internet a nárok na důchod v šedesáti sedmi letech. Medvídek si vzal čas na rozmyšlenou.