Nešťastné ráno Františkovo

   Sotva František vstal, propadla se jeho postel o patro níž. Ozvalo se jen slabé zoufalé zakňučení. Byl v podivném rozpoložení. Pes zespoda sice každý den štěkal a vyl, čímž nedovolil nájemníkům chvíli klidu, ale v globálu měl František zvířata rád, a tak ho toto nedopatření poměrně mrzelo. Vyndal z lednice šálek kafe, který včera nestačil vypít. Venku byla ještě tma.

   Měl poměrně dost času, aby si mohl ještě chvíli zdřímnout, ale nyní byl bez postele a podlaha pod gaučem se zdála rovněž povážlivě chatrná. Šel se osprchovat.

   Ve chvíli, kdy nechával potůčky chlorované vody libovolně klouzat po svém hladkém těle, ozvalo se zaklepání. František vylezl z koupelny, vyndal z pantů vchodové dveře a spatřil sousedku zespoda.

   „Při vší úctě k vašemu pyji, mohl byste se příště aspoň částečně zahalit, než půjdete otevřít?“

   „Vašeho psíka je mi moc líto!“ odvětil František a dlaní si zahalil choulostivé partie svého těla, aby sousedku příliš nepobuřoval.

   „Se psem si nedělejte hlavu, byl už starý. Chtěla jsem vás požádat, abyste se přestal sprchovat. Mám ložnici přímo pod vaší koupelnou a podlaha protéká.“

   „Zařídím to,“ ujistil František dotyčnou a odešel do koupelny, zastavit vodu.

   Podlaha už však byla natolik promáčená, že se propadl přímo do postele své sousedky. Využil tohoto nedopatření, aby trochu ztenčil svůj spánkový deficit a ještě chvíli si zdřímnul. Sousedka se mezitím v kuchyni jala vařit.

   Františka probudila až mohutná facka sousedova, který se právě vrátil z noční směny.

   „Ale! Pan František! Tak ty chrápeš s mojí ženou, zmrde?!“ zahřměl svým mohutným basbarytonem.

   „Ale co vás to napadlo?! To je nedorozumění,“ ospravedlňoval se František.

   „Nahej chlap v posteli mý ženy je nedorozumění?! Nedělej ze mě idiota!“

   „Propadl jsem se ze svého bytu,“ vysvětloval František a ukázal na díru ve stropě.

   Soused si jí chvíli zkoumavě prohlížel a hloubavě přemýšlel.

   „Nevěřím ti! Tu díru sis udělal, abys měl alibi!“

   „Kdepak! Propadl jsem se málem i ze své ložnice! Račte se podívat.

   Oba za chvíli došli do sousedova obýváku, který se nacházel právě pod Františkovou ložnicí.

   „To je tvoje postel?“ znejistěl soused.

   „Ano, propadla se, hned co jsem vstal.“

   „Do prdele, já jí zabil...“ řekl soused hlasem, z něhož byla cítit značná úzkost.

   „Prosím?!“

   „No starou! Hned co jsem došel, šel jsem si zdřímnout, v posteli jsem našel nahýho chlápka, tak jsem vlítl do kuchyně, vzal nůž a.... Panebože!“

   František se s velice neblahou předtuchou vydal do kuchyně a to, co spatřil mu poněkud vyrazilo dech. Všude se válely kusy končetin, vnitřnosti, útržky masa a polámané kosti. Na zdech byly cákance krve. Z kdysi tak půvabné sousedky toho moc nezbylo.

   „Nesmíte hned dělat unáhlené závěry,“ pravil po návratu do obýváku František a bodře souseda poplácal po rameni na znamení chlapské solidarity.

   „Máte pravdu, jsem hlupák,“ řekl soused a najednou se zarazil. Všiml si tlapky, vyčuhující zpod Františkovy postele.

   „To je tlapka mýho Čerta!“ zařval mohutným tónem, jež vzbuzoval minimálně respekt.

   „Co vás nemá, přece byste nevěřil na čerty!“

   „Čert je můj pes, pitomče!“

   „No, ech... V tom případě je docela možné, že... checht...“

   „Tys zabil mýho Čerta, ty hajzle!“

   „Kdepak! To ta postel!“

   „Hovno!“ zařval opět soused a odešel do kuchyně.

   Františka napadlo, zda by neměl zmizet a vydal se ke vchodovým dveřím. Párkrát zalomcoval klikou, než mu zcela došlo, že byt je zamčen.

   „Chípneš,“ uslyšel za sebou najednou zlověstné zasyčení. Když se otočil, spatřil svého souseda, rudého od hlavy až k samotné patě. Na tom by ještě nebylo nic až tak hrozného, kdyby dotyčný nedržel v ruce střelnou zbraň. František vyděšeně civěl do hlavně revolveru a celý se klepal.

   „Napálim ti to mezi oči!“

   „Ne! Prosím! Jsem ještě tak mladý!“

   „Dobrá, napálim ti to do koulí!“ zasmál se soused a zamířil svoji zbraň níž.

   František se strachy pomočil.

   „Hlavně ne do koulí! To raději tu hlavu!“ vykřikl zoufale.

   „Vybral sis sám, hajzle.“

   Soused namířil svoji zbraň opět na Františkovu hlavu a zmáčkl spoušť.

   Byl by se celkem bez problémů strefil, kdyby se, Františkovou močí zcela promáčená, podlaha nepropadla.

   František zajásal. Ocitl se totiž v bytě policisty Petra. Rozhodl se, že celou věc okamžitě ohlásí a začal ho hledat. Nikde ho však nemohl nalézt  a na volání také nikdo neodpovídal. Když otevřel dveře poslední místnosti, kterou neprozkoumal, zastihlo ho dosti nemilé překvapení. Vyřítil se na něho Petrův služební pes Ralf a začal zběsile zatínat své ostré tesáky do Františkova nebohého těla. Sváděli spolu litý boj na život a na smrt.

   Františkovi se na chvíli podařilo vymrštit psa na druhý konec místnosti. Ten se ale brzy vzpamatoval, naježil svoji mohutnou hřívu, vycenil krvavé tesáky a s nenávistným pohledem se řítil zpět na Františka. Ten jenom takřka neslyšitelně zatajil dech a čekal na jistou smrt.

   Měl štěstí. Uprostřed místnosti na psa spadla postel, propadnuvší se ze sousedova bytu. František si zhluboka oddechl a děkoval Bohu. Tuto proceduru však neprováděl příliš dlouho. Když se usadily nánosy prachu, spatřil na posteli opět souseda se zbraní v ruce a strachy se pomočil.