Podzimní řeka

Syrové ráno.

Řece halí dotekem mléčné prsty líc.

Kohout se skrčil v mlžném chladu

a stáhlým hrdlem v tichém šeru,

v oponě bílé vzbudil zem.

Zdvihnutý závoj.

Zkalená řeka

kohoutím hlasem zlíbaná,

jež spadlé pestré duze Mekkou,

ptáčeti hladí ramena.

Zalknutá ústa.

K letu pějí

vlašťovek hejnům sroceným,

jimž známé bude zítra cizí,

jež v cizím najdou teplý klín.

Nohama těžce rozvážnýma,

lenivým krokem tíživým,

dohání slova nevyřčená,

z hladiny vzešlý mlžný dým.

Všechny své vášně.

Chladná žena.

Dnes listím z olší ověnčená

jak zjara vínkem z kopretin.

Povětřím čirým šepot sílí,

pod kabáty se krade splín.

Táhlý vzlyk.

Mlžný opar mizí

a čistou ptačí touhu ryzí

i uplakaná ranní mžení

odešle zima v zapomnění...

A pod něj smutné řece k snění

nakreslí z peří vykřičník.