STŘÍPKY

Zaspala. Opět. Slunce již nakukovalo okny do ložnice; hluk z ulice prozrazoval, že začíná další všední den. Podívala se na hodiny a bylo jí jasné, že nebude čas na sprchu ani na snídani. Jestli chce stihnout přednášku, musí se co nejrychleji

obléknout. Měl dost času a tak se v kuchyni posadil k čaji a pozoroval vlnící se travnaté plochy za oknem. Bydlet za městem má své výhody, i když dojíždění do práce už tak příjemné nebylo. Člověk si ale zvykne na všechno, pomyslel si. Miloval rána topící se v slunečních paprscích. Miloval ten klid a vůni čaje. Jen občas se podíval na hodinky, neboť nerad chodil

pozdě. Autobus jí ujel před nosem. Stála na zastávce a hlavou jí táhly myšlenky o tom, jak se všichni lidé – i ona – stále za něčím honí. Každý někam spěchá, pachtí se za vidinou zlatých telat a rozbíjí při tom svůj život na tisíce malých kousků. To, čím se pak den za dnem protloukáme, spíše připomíná špatně slepenou vázu. V duchu se pousmála. Dáváme ty střípky dohromady, lepíme je k sobě, jenže jsme je trochu pomíchali. Pak přijel autobus a ona byla opět vtažena do světa shonu a nevšímavosti a lepidla na

porcelán. Musel jet opatrně, aby se nerozbil žádný hrnek, talířek nebo konvice. Slunce ho hřálo do zad a cesta rychle ubíhala. Brzy se objevily první domky a jeho auto splynulo se šňůrou vozů směřujících stejně jako on do města. Projížděl ulicemi; pomalu se propracovával k centru, kde byl jeho obchod. Nespěchal. Stále měl dost času. Už dávno zjistil, že spěch a stres jdou ruku v ruce. A on nechtěl žít ve stresu, a proto se naučil nespěchat. Zabrzdil na červenou. Pozoroval tváře lidí, kteří před ním přecházeli ulici. Sledoval jejich spěchající nohy. Díval se na muže v drahém obleku a přemýšlel, jaké by to bylo, kdyby se ten muž najednou

zastavil. Vystoupila a vydala se ulicí podél šedivých činžovních domů. Do začátku přednášky zbývalo několik minut – možná to ještě stihne. Uvažovala o tom, jak stejná jsou všechna rána, jak nepodstatné jsou ty drobné rozdíly mezi nimi. Vždycky stejná cesta, stejný zaplivaný chodník, dokonce i ti lidé okolo jí připadali stále stejní. Pak se jí náhle do uší zařízl zvuk sirény. Vůz záchranné služby projel kolem ní a ztratil se ve spleti uliček. Další nepodstatné vybočení z každodenního stereotypu. Povzdechla si a zahnula do jedné z vedlejších ulic. Minula pekařství a vydala se přes parkoviště, za nímž se tyčila Vysoká škola, kterou již čtvrtým rokem navštěvovala. Byla ráda, že je zastávka autobusů tak

blízko. Z parkoviště to měl ke svému obchodu jen pár kroků. Začal z auta vykládat krabice s porcelánem. Pracoval pomalu, občas si protáhl záda a rozhlédl se kolem sebe. Vychutnával každý detail, jímž se jeden den lišil od druhého. Znovu a znovu si tím připomínal, jak jedinečná je každá chvíle. Usmál se a vyložil poslední krabici. Už chtěl zavřít kufr, když si všiml kousku porcelánu – malého střípku bělajícího se v temných zákoutích jeho vozu. Vzpomněl si, jak se mu před pár dny rozbilo v autě několik hrnků. Tenhle úlomek byl při úklidu opomenut. Připadalo mu, jako by se díval na střípek z vlastního života. Ze zamyšlení ho vytrhl zvuk sirény. Zavřel kufr a zamkl auto.

 A pak se potkali.