Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Tatínkovy malé nedostatky aneb Maminka zasahuje

17. 02. 2005
1
1
3804
Autor
cherubinka

Trochu starší věc asi z roku 2002.

Je deštivý podzimní den, takový, kdy člověk vždy zaleze pod peřinu a poslouchá, jak kapky bubnují  na okenní parapet. I já zalezla pod peřinu a může se zdát, že poslouchám kapky, ale ve skutečnosti vzpomínám na naši bláznivou dovolenou plnou zvratů a nečekaných překvapení…

   Už týden před odjezdem se maminka s tatínkem urputně připravovali, nakupovali jídlo, spací pytle, stany a  další věci potřebné na týden v přírodě. Já a moji sourozenci, Honza a Katka, jsme zatím užívali teplého léta a chodili se koupat k malému bahnitému rybníčku.

   Bylo ráno, tedy spíš už poledne, a protože jsme se sourozenci včerejší večer u rybníčku trochu přetáhli, ještě jsme sladce spali. Vtom se rozrazily dveře. Do pokoje vtrhl tatínek s maminkou. Tatínek prudce rozhrnul závěsy, maminka z nás strhla peřiny a se slovy: „Sbalte si ,lenoši, jedeme do přírody!!“ hodili před naše postele kufry a s dupotem opustili pokoj.

„Ježíšmarjá,“ ozvalo se z místa, kde spal Honza, „já se z toho zbláznim. Je ráno, sotva otevřu voči, už se jede do přírody. Já chci spát a je mi jedno, že na mě volá ňáká příroda.“                                          

„Jo, vidíš, to mi připomíná, že příroda volá a dneska volá silně!“ Katka vklouzla do svých sametových bačkor, šla za hlasem přírody a na hodinu obsadila koupelnu. „Že jsi to vůbec říkal,“ vyčítala jsem Honzovi a šla si balit. Honza se posadil, chvíli na mě civěl, pak si promnul oči a udiveně je vykulil: „ Co to děláš?“ „Stojím na hlavě, hledám včerejšek a balím věci na dovolenou,“odsekla jsem mu a hodila při tom do kufru rtěnku, dvoje ponožky, plyšáka, sáček bonbónů, tričko a svetr.

 „Ty seš prostě blázen, copak nevíš, jak to dycky dopadne?“divil se Honza.

 Já jsem samozřejmě věděla, jak to dopadne. Přijde maminka a sbalí nám po maminkovsku: tři svetry, čtyři mikiny, desatery tlusté a patery slabé ponožky, šest trik s dlouhým a tři s krátkým rukávem, jedny kraťasy, čtvery tepláky a každému ještě nějaký ten „kabátek a bundu, co kdyby náhodou“.Když maminka odejde v domnění, že její děti mají sbaleno všechno, co budou nutně potřebovat, rozletí se dveře, vstoupí tatínek, postaví si nás do řady, otevře kufry a vyhází z nich všechno „co nebudete potřebovat,“protože „s sebou se musí brát jen to nejnutnější.“ Když i tatínek opustí pokoj, vrhneme se ke kufrům a sbalíme si sami.

    Kufry, batohy, stany, spacáky, zahradní gril a uhlí už bylo naskládáno v autě, ještě zbývalo nacpat tam nás. Tatínek a maminka seděli pohodlně vepředu a my děti, jsme se tlačily a mačkaly vzadu, mezi zavazadly. Katka seděla na grilu a na klíně měla uhlí, Honza seděl na spacím pytli a na klíně měl stan, já seděla na kufrech, na klíně měla termobox s jídlem, do boku mě dloubala taška s nářadím a obličej jsem měla přilepený na okénku, protože z druhé strany trčela tyč na podpěru stanu. Tatínek zasunul klíče do zapalování a maminka se zeptala: „Nezapomněli jste někdo něco? Máme jídlo? Řekl jsi babče, kdy se vrátíme?“ A tatínek s klidem odvětil: „Ano, a teď jedem.“ A nastartoval. Babča stála na zápraží a zuřivě mávala. Když jsme se rozjeli, začal se Honza hádat s Katkou, že jeho spacák je teplejší než Batmanův. Katka rozumně tvrdila, že Batman spacák nemá. „Ale, děti, přece se nebudete hádat. Dnes je tak krásně,“napomenula je po chvíli maminka. „Radši si zazpíváme nějakou písničku.“ A začala: „Prší, prší, jen se leje….“

     „Tatí, a kam vlastně jedem?“zeptala se po chvíli Katka. „Na jedno pěkné místo, kam jsem jezdil už se svým tatínkem, vaším dědou,“odpověděl tatínek a potom řekl větu, která ovlivnila naši, zatím docela poklidnou cestu: „Jedeme ke Stříbrným břehům.“ Stříbrné břehy bylo, pravda, nádherné jezero, které se krčilo v objetí mohutných horstev a bylo obklopeno bujným porostem lesů a které bylo proslaveno hojným počtem medvědů v okolí. „Jaroslave Soukupe, to snad nemyslíš vážně? Ty nás chceš přivést do spárů zuřivých bručounů, kteří nás roztrhají na malinké kousíčky, jen co vylezeme z tohoto vozu?“zeptala se maminka z hrůzou v očích. „Ne, já vám chci ukázat to nejkrásnější místo na celém světě, kde prožijeme tu nejkrásnější dovolenou,“snil tatínek.

„Nejkrásnější dovolenou? Ale tatí, dyť sou tam medvědi!“vykřikla Katka a přimáčkla k sobě pytel s uhlím. „Já vím, drahoušku. A proto jsem s sebou vzal tu pušku,“zklidnil jí tatínek. Otočila jsem se a opravdu, to, co mě celou cestu tlačilo do zad, byla puška.

    Když jsme dorazili ke Stříbrným břehům, nastala otázka, kde vybalíme kufry. Maminka byla pro camp, který byl od jezera vzdálený dvacet kilometrů a tatínek navrhoval ubytování v lese.

 „Ty si se zbláznil, Jardo,“namítala maminka na tatínkův návrh, „Vždyť tady budeme sami a když přijde medvěd, tak budou psát v zítřejších novinách o tom, že u jezera Stříbrné břehy našli těla dvou dospělých a tří dětí, které roztrhali bručouni.“ Plně jsme souhlasili s maminkou, ale představa  časté jízdy z campu k jezeru a naopak, nás donutila, společně s tátovým přemlouváním, že „u jezera zažijeme větší dobrodružství“, rozbalit tábor v lese. Utábořili jsme se na mýtině s výhledem na jezero a se založeným ohništěm. „Tady jsme s dědečkem také spávali.“vzpomínal tatínek. Honza, Katka a já jsme stavěli stany, tatínek vzpomínal a maminka pomalu, ale jistě zjišťovala, že tatínek zapomněl na udice, kolíky do jednoho stanu, repelent na komáry a spoustu jiných věcí. Katka si zapomněla plavky, Honza dalekohled, maminka krém na pupínky a já jsem zapomněla před odjezdem zalít kytky. Nejvíce škody nadělaly udice a kolíky, ale maminka byla velmi aktivní, sebrala tatínkovu sekyrku, kterou naštěstí nezapomněl, a zmizela na hodinu v lese. V okamžiku, když jsme ji spatřili přicházet, připomínala stařenku s roštím, ale zblízka jsme rozpoznali naší skvělou maminku, sehnutou pod tíhou prutů a klacků. „A teď se bude řezat,“ řekla a každému dala několik kusů. Já, Katka a mamča jsme řezaly pruty a navazovaly na ně vlasce a mužská část našeho tábora sekala ze dřeva kolíky a stavěla poslední stan. Voda v jezeře byla teplá jako kafe, a tak jsme se ráchali až do setmění. Večer maminka vařila nad ohněm čaj a my jsme se připravovali ke spánku. První noc proběhla celkem klidně, medvědi nepřišli.

    Kolem půl čtvrté ráno, což byla obvyklá doba, kdy maminka vstávala, se ze stanu rodičů ozval strašlivý výkřik. Všichni jsme vyběhli ven. Já jsem se odvážila podívat se do stanu. „Co se děje, mami?“ Maminka seděla na spacáku zády ke mně, hlavu měla v dlaních a vedle ní leželo malé zrcátko. Tatínek ji utěšoval: „To bude dobré, nic se neděje.“ Maminka se ke mně otočila a povídá: „Drahoušku, zase mi naskočily ty pupínky.“ Mamča měla špatnou pleť a někdy jí vyrazily po celém obličeji pupínky, tedy spíš pupeny jako hrom. I dnes tomu tak bylo, nejspíš po tom včerejším koupání a mamina vypadala jako vrba na jaře - samý pupen. Nejhorší ovšem bylo to, že doma zapomněla svůj jediný krém, který jí pupínky vyléčí. Vylezla jsem ze stanu a oznámila svým vyděšeným a ospalým sourozencům: „Mámu nesežral medvěd, jak jste si jistě mysleli, stalo se něco mnohem horšího,“(Katka vyvalila oči) „naskočily jí ty pupínky a teď se jde zase spát.“ Sourozenci usnuli okamžitě, ale já jsem byla naprosto vzhůru a tak jsem vzala plavky a šla se vykoupat. Jezero bylo ještě zahaleno v ranním oparu, v hladině rovné jako zrcadlo se odrážely mohutné skály, všude bylo ticho, jen ptáci se probouzeli a začínali poletovat a hledat potravu. Voda byla ještě chladná, takže jsem seděla na břehu a pozorovala tu krásnou scenérii. Asi jsem se do toho moc vžila, protože jsem ani nezaslechla mamčino volání k obědu. „Kde seš, člověče? Máma na tebe ječí asi půl hodiny. Hni sebou, nebo ti to vystydne!“ vybafl na mě bratříček. „Kdybys viděl, jak tady bylo krásně, když mi nikdo neječel do ucha. A co máma?“ zeptala jsem se Honzy. „Vypadá šíleně. Asi to má z toho koupání,“ potvrdil mou domněnku „ vona je taky na všechno alergická.“  Maminka opravdu vypadala hrozně. „Kde jsi byla? Málem ti vystydlo jídlo,“napomenul mě tatínek.

     Po obědě si nás tatínek svolal k poradě. „Právě jsem si vzpomněl na jedno skvělé místo, kde bychom našli mamince lék na ty pupínky,“ začal svou řeč. „Tady kousek v lese je rašeliniště s léčivým bahnem. Tak si sbalte to nejnutnější a vyrazíme.“ Rozeběhli jsme se do stanů a tatínek zavolal: „Honzík tady zůstane s maminkou, kdyby se něco dělo!“ Jenda si otráveně povzdychl.

    Šli jsme lesem, každý nesl aspoň jednu láhev na bahno. „Jak je to daleko, tatí?“zeptala se po hodině Katka. „Už tam budeme, drahoušku,“odvětil tatínek a přidal do kroku. A opravdu, už za půl hodiny jsme cítili, že se blížíme k rašeliništi. Ve vlnách k nám doléhal divný puch a čím jsme byli blíž, tím byl silnější. „Tak jsme tady,“oznámil tatínek, když jsme stáli se zacpanými nosy před větší kaluží mazlavého bláta. „Takhle přece nesmrdí bahno, tati,“ řekla jsem tatínkovi. „Tohle také není jenom bahno, holčičko, je to léčivá směs rašeliny a rozložených kořenů jedné byliny. Ale mamince to ,děvčata, nesmíte říct, nebo by si to na ten obličej nenatřela a pupínky by ji trápily celou dovolenou.“ Šibalsky jsme na sebe mrkli a začali nabírat bahno do lahví.

     „Tak ukažte ten zázrak,“volala maminka a hrnula se k nám, ale jakmile jsem otevřela jednu nádobu, okamžitě se odtáhla. „Co to je, Jardo? To snad není ani bahno, to je medvědí trus!“ Tázavě se podívala na tatínka. „Neboj se, je to naprosto nezávadné a mohu tě ujistit, že to medvědí trus opravdu není.“

 „A jak se to používá?“ zeptala se mamča. „Natírá se to na vobličej, mami,“odpověděla Katka dříve, než tatínek otázku zaregistroval. Maminka si nabrala na prst trochu bahna, ale tatínek ji zarazil: „Až ráno, miláčku. Je to přece jen trochu cítit a já bych to s tebou přes noc ve stanu asi nevydržel.“ Maminka se zasmála a otřela prst o trávu. Ráchali jsme se v jezeře opět až do večeře. A medvědi nás přes noc naštěstí znovu ušetřili.

    Ráno, opět kolem půl čtvrté se ozval šílený řev, ale tentokrát to byl tatínek. Vyběhli jsme ven a okamžitě jsme se začali drápat na stromy, protože to, co jsme uviděli, nás pěkně vystrašilo. Tatínek visel na stromě a pod ním seděl medvěd. Tedy spíš odrostlé medvídě, ale i to stačilo. Honza chtěl seskočit pro pušku, ale tatínek zakřičel: „ Opovažte se slízt! Stejně nevím, kde jsou náboje!“ Maminku jsme neviděli, nejspíš byla ve stanu, ale skutečnost, že si zkoušela novou masku, nás nakopla do nosu. Medvídek na tatínka vyděšeně koukal, asi měl větší strach než on. Najednou se začal rozepínat zip u stanu, kde byla maminka. „Aleno, nechoď ven!“ křičel tatínek, ale už bylo pozdě. Maminka vylezla. Když uviděla medvěda, nejspíš zbledla, ale to my jsme nemohli vidět, protože byla pomatlaná bahnem. Chvíli na sebe s medvědem civěli a když už jsme mysleli, že po ní skočí, medvěd žalostně zabručel, otočil se a rychlým krokem odběhl do hloubi lesů a už se nikdy neukázal. Maminka si hrcla na zem a pořád zírala před sebe.Tatínek dlouhým skokem pantera seskočil k ní. Katka se vzpamatovala ze všech nejdříve a začala halekat: „Maminka zahnala medvěda maskou bahenní, medvěd se lek a utek, zuby už na nás nevycení. Tralalala lalala, tralalala lalala, zuby už nevycení.“ My všichni, jen co jsme se probrali z leknutí, jsme se k ní připojili. A večer u táboráku jsme se tomu všichni, včetně maminky, hlasitě smáli a tuhle píseň jsme zpívali ještě za tři měsíce. Mamince pupínky opravdu zmizely, ale nebylo zcela jisté, jestli to zapříčinila ta zázračná mast, nebo šok z medvídka.

   Už přestalo pršet, v hlavě mi zní naše píseň, ale teď už není čas vzpomínat, musím jít utřít prach a ustlat postele.

 

 


1 názor

Belami
09. 04. 2005
Dát tip
-))) Hezká*

Plia
19. 02. 2005
Dát tip
To mi připomíná výlet do Prahy. A taky, jak jsem s balila jako tříletá. ;-D

slonovina2
17. 02. 2005
Dát tip
připomínala stařenku s roštím..z lesa bych je hnal...panským krokem

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru