Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seVÝSADEK-25
26. 03. 2007
1
0
2144
Autor
fungus2
ČÁST DVACÁTÁ PÁTÁ
Sotva exploze dozněly, tak se Jean Anyz v přikrčené poloze vyklonil zpoza sloupu. Přes namířený samopal poté spatřil několik bezvládných těl německých vojáků. Pak pohlédl za sebe na opačnou stranu chodby a uviděl majora Marcela Degaila, jak se v podřepu krčí na rohu zdi, kde byl vchod z chodby na schodiště. Rukou mu on naznačil, aby rychle k němu běžel. Anyz se tedy v přikrčené poloze rozeběhl pozadu směrem k němu a přitom zahlédl na konci chodby běžet několik vojáků. Zalícil na ně samopal, načež dvakrát krátce vystřelil. Přitom postřehl, jak se dvě postavy hroutí a ostatní se vrhají na podlahu. Vzápětí se chodbou rozlehla střelba.
Major ve stejný okamžik spatřil na opačném konci chodby jiné německé vojáky a okamžitě na ně začal pálit. Odpovědí mu byla střelba, při níž se Anyz vrhl pohotově na podlahu, načež nad ním zasvištělo několik kulek, z niž se některé zaryly do zdi. V leže vystřílel krátkými dávky všechny zbylé náboje v zásobníku a pak se rychlým plazením dostal za roh zdi.
„Těm dole se podařilo umístit nálože po celým sklepení. Za patnáct minut vybouchnou!“ řekl mu Degail, který se poté trochu vyklonil a dlouhou dávkou vystřílel zbytek zásobníku. Zároveň se do rohu zdi za hvízdání zarylo několik kulek. On se však za včas pohotově schoval a vysunul ze samopalu prázdný zásobník.
„Bezvadný! Buď nás Němčouři zastřelej a nebo vyletíme do luftu s celým tím sklepením,“ mínil Anyz, přičemž zasouval do samopalu plný zásobník.
„Zatím Němci vědí jen vo nás dvou,“ řekl Degail, jenž také vsunul do samopalu nový zásobník. Oba poté opět začali střílet.
Seržant Jacgues Beraud krčící se u rohu zdi na konci schodů, které vedly do sklepení, strnule poslouchal ozývající se střelbu. Přitom upřeně hleděl na horní část schodiště. Každým okamžikem čekal, že se na něm objeví němečtí vojáci. Na chvíli se zadíval za sebe do spoře osvětlené chodby. V ní spatřil tři rychle jdoucí postavy, které směřovaly od točitého schodiště na opačnou stranu sklepení. K nim se poté připojila další postava, v niž rozpoznal jednoho z odbojářů. A podle hlasu poznal, že s nimi hovoří major Degail. Pochopil, že se jedná o ony dva vědce, které Němci drželi na zámku. Trojice postav rychle odešla k otevřenému tajnému vchodu do sklepení. Poté co se objevila další postava, tak se Degail rozeběhl zpět k oněm točitým schodům. V oné postavě za okamžik poznal Alaina Martella.
„Tak Jacguesi, jde do tuhýho! Vostatní jsou ještě všude po sklepení. Němčouři se nesměj tímhle schodištěm sem dostat. Jinak jsme všichni v hajzlu,“ řekl mu Martell, který se přikrčil na opačné straně schodiště.
„Je mi to jasný,“ mínil Beraud, přičemž zaslechl někde v zámku zaznít dvě exploze.
Kapitán Helmut Weber běžel po chodbě, která byla v přízemí zámku. Za ním s dusotem pospíchali němečtí vojáci. Weber nechápal co se to děje. Pak však došel k názoru, že zámek byl přepaden nepřátelskými parašutisty.
„Poručíku! S třiceti muži se rozmístěte po chodbách v přízemí. Ostatní za mnou!“ vykřikl rozkaz, načež pokračoval v běhu následován vojáky. Po několika metrech se ocitl u schodiště, co vedlo do sklepení. Vyděsila ho představa, že by se výsadkáři do něho dostali. Pomyšlení, že už tam jsou ho přimělo k jednání.
„Prohledáme důkladně sklepení. Kvůli tomu sem určitě přišli,“ řekl vojákům a hned s několika dalšími vstoupil na první schod.
Beraud a Martell strnuli, když spatřili na začátku schodiště vojáky.
„Necháme je dojít doprostřed schodiště!“ šeptl Beraud.
Ukazováčky se hned dotkly spouští samopalů a přes namířené zbraně sledovali, jak Němci běží po schodech.
KONEC DVÁCÁTÉ PÁTÉ ČÁSTI
Major ve stejný okamžik spatřil na opačném konci chodby jiné německé vojáky a okamžitě na ně začal pálit. Odpovědí mu byla střelba, při níž se Anyz vrhl pohotově na podlahu, načež nad ním zasvištělo několik kulek, z niž se některé zaryly do zdi. V leže vystřílel krátkými dávky všechny zbylé náboje v zásobníku a pak se rychlým plazením dostal za roh zdi.
„Těm dole se podařilo umístit nálože po celým sklepení. Za patnáct minut vybouchnou!“ řekl mu Degail, který se poté trochu vyklonil a dlouhou dávkou vystřílel zbytek zásobníku. Zároveň se do rohu zdi za hvízdání zarylo několik kulek. On se však za včas pohotově schoval a vysunul ze samopalu prázdný zásobník.
„Bezvadný! Buď nás Němčouři zastřelej a nebo vyletíme do luftu s celým tím sklepením,“ mínil Anyz, přičemž zasouval do samopalu plný zásobník.
„Zatím Němci vědí jen vo nás dvou,“ řekl Degail, jenž také vsunul do samopalu nový zásobník. Oba poté opět začali střílet.
Seržant Jacgues Beraud krčící se u rohu zdi na konci schodů, které vedly do sklepení, strnule poslouchal ozývající se střelbu. Přitom upřeně hleděl na horní část schodiště. Každým okamžikem čekal, že se na něm objeví němečtí vojáci. Na chvíli se zadíval za sebe do spoře osvětlené chodby. V ní spatřil tři rychle jdoucí postavy, které směřovaly od točitého schodiště na opačnou stranu sklepení. K nim se poté připojila další postava, v niž rozpoznal jednoho z odbojářů. A podle hlasu poznal, že s nimi hovoří major Degail. Pochopil, že se jedná o ony dva vědce, které Němci drželi na zámku. Trojice postav rychle odešla k otevřenému tajnému vchodu do sklepení. Poté co se objevila další postava, tak se Degail rozeběhl zpět k oněm točitým schodům. V oné postavě za okamžik poznal Alaina Martella.
„Tak Jacguesi, jde do tuhýho! Vostatní jsou ještě všude po sklepení. Němčouři se nesměj tímhle schodištěm sem dostat. Jinak jsme všichni v hajzlu,“ řekl mu Martell, který se přikrčil na opačné straně schodiště.
„Je mi to jasný,“ mínil Beraud, přičemž zaslechl někde v zámku zaznít dvě exploze.
Kapitán Helmut Weber běžel po chodbě, která byla v přízemí zámku. Za ním s dusotem pospíchali němečtí vojáci. Weber nechápal co se to děje. Pak však došel k názoru, že zámek byl přepaden nepřátelskými parašutisty.
„Poručíku! S třiceti muži se rozmístěte po chodbách v přízemí. Ostatní za mnou!“ vykřikl rozkaz, načež pokračoval v běhu následován vojáky. Po několika metrech se ocitl u schodiště, co vedlo do sklepení. Vyděsila ho představa, že by se výsadkáři do něho dostali. Pomyšlení, že už tam jsou ho přimělo k jednání.
„Prohledáme důkladně sklepení. Kvůli tomu sem určitě přišli,“ řekl vojákům a hned s několika dalšími vstoupil na první schod.
Beraud a Martell strnuli, když spatřili na začátku schodiště vojáky.
„Necháme je dojít doprostřed schodiště!“ šeptl Beraud.
Ukazováčky se hned dotkly spouští samopalů a přes namířené zbraně sledovali, jak Němci běží po schodech.
KONEC DVÁCÁTÉ PÁTÉ ČÁSTI