Coming Out

Už je tomu víc než rok a půl, v červenci to budou dva, kdy jsem konečně vytáhl na světlo, jak to s tou mou orientací doopravdy je. Víte, já jsem měl hodně kamarádek, ba dokonce i přítelkyň, čímž mám na mysli osobu, které natolik důvěřujete, že jste schopni říct jí všechno – ale úplně všechno. Člověk, co se s vámi baví je kamarád, člověk, co vám věří a dokáže vás vyslechnout, je přítel.

Já měl takových přítelkyň několik. Byl jsem rád v jejich společnosti, rád jsem dostával pusu na sloučenou a rozloučenou, a rád jsem je také dával. Rád jsem se s nimi procházel maloměstem, velkoměstem nebo vesnicí, a rád jsem byl středem pozornosti a vůbec mi nevadilo, když se do mě zavěsily nebo když jsem se do nich zavěsil já (což bylo častěji). A zvláště jsem si vychutnával žárlivé pohledy, závistivé pohledy kolemjdoucích, kolemprocházejících. Vždycky z toho byly drby a některé byly opravdu šťavnaté.

Matka se mě čas od času zeptala, zda s některou chodím a já vždycky odpovídal: “Chodím. Chodíme spolu po městě, přes město a kolem města. Ale jsme jen přátelé.” Ona vždy pokývala hlavou a asi tajně doufala, že se to jednou změní. Nezměnilo.

Otec, toho času již dvanáct let odstěhovaný, žije se svou manželkou a synem několik desítek kilometrů od nás a naše konverzace se, bohužel, smrskla na několik málo telefonátů, několik málo návštěv, několik hádek a několik porozumění, nejvíce však dopisů posílaných po mailu.

Odpromoval jsem kupodivu před svým odstěhovaným otcem a bez své stálesemnoužijící matky. Začal jsem pracovat a čas od času si s tátou psal.

Otec: Ahoj synu, jak se máš, dlouho ses neozval. Za tu dobu se stalo to či ono tomu či onomu. Koupili jsme to a to a tohohle a tamtoho jsme se úspěšně zbavili. A mimochodem, kdy nám už představíš nějakou tu svojí křehulku? Podívej na bráchu, jak je šťastně ženatý, vždyť už je ti skoro pětadvacet.

Já: Ahoj tati…bla bla bla bla…

Takhle to pokračovalo ještě několikrát a můj svět se změnil. Poznal jsem lásku, poznal jsem milování, odevzdání se, touhu, žárlivost, něhu. A to jsem přece vždycky chtěl! A náhle jsem byl pevně rozhodnut, že to musí skončit. Že už dál nebudu matce lhát, proč jezdím neustále na noc někam pryč, že nespím u toho, koho jsem náhodou zmínil nebo že ji to nakonec vůbec nemusí zajímat, protože už je mi skoro pětadvacet.

Rostlo to ve mně a sílilo a já sílil s tím a rostl.

Otec: Ahoj synu, jak se máš, dlouho ses neozval. Za tu dobu se stalo to či ono tomu či onomu. Koupili jsme to a to a tohohle a tamtoho jsme se úspěšně zbavili. A mimochodem, kdy nám už představíš nějakou tu svojí křehulku? Podívej na bráchu, jak je šťastně ženatý, vždyť už je ti skoro pětadvacet.

Já: Ahoj tati, víš, nevím jestli bych to zvládl říct do očí , ale protože nemáme pořádně šanci se vidět a promluvit si, prostě to napíšu. Někdy určitě, a snad už to nebude dlouhou dobu trvat, přijedu a přivezu vám ukázat i tu svou křehulku. Jmenuje se Michal a jsem do něj totálně zamilovanej.

Pro jistotu jsem k mailu přiložil i fotografii, kterou pořídila moje kolegyně v práci. Moc fajn holka. Jedna z mých přítelkyň, jedna z těch hodně opravdových, jedna z těch, se kterou bych možná strávil kus svýho života, kdybych nebyl homosexuál (krásný slovo).

A odpověď? Dlouho žádná nepřicházela a já byl jako na trní. Přečetl si táta ten můj mail? Proč já vůl tam nedal to potvrzení o doručení. Rozhodně jsem ale nechtěl volat a vyptávat se. Čas plynul, spíš se vlekl, já zatím dál matce lhal a dál jsem sílil a rostlo to ve mně, ale s pravdou ven se mi moc nechtělo. Další zlom přišel ve chvíli, kdy jsem zjistil, že si nějak podezřele rozumím se svým bratrem.

Byl už v té době přes rok pryč a za námi jezdil velmi střídmě, a tak když náhodou přijel, sedli jsme si a probírali život. Jako dospělí! (bože, my jsme byli dospělí)

Vykládal mi, jak byl se svou ženou u táty, jak si užili báječný víkend plný klidu na venkově. “Táta, tě pozdravuje. Zavolá ti jak bude moct.”

(Teď si to už moc dobře nevybavuju, ale mám pocit, že to proč jsem tak dlouho nedostával odpověď bylo kvůli tomu, že byl doma na nemocenský. Pořezal si prsty na cirkulárce a mou odpověď už si přečíst prostě nestihl.)

“Prý tě chce vidět, měl bys za ním zajet.”

“Já vím, jenže on mi pořád píše, abych mu přivezl ukázat svou křehulku,” odpověděl jsem.

“A v čem je problém?”

“No víš, ona ta křehulka není tak docela křehulka. Je to spíš křehulák.”

“A ty si chceš k tátovi přivézt kamaráda?”

“On to není tak docela kamarád.”

V tu chvíli se bratr zvedl a řekl, že už musí jít. Můj bratr byl (a možná pořád je) homofobní. “Teplouše a buzny do plynu! Všechno bych to postřílel!” To byl můj bratr, jak jsem ho znal.

Myslím, že to takhle myslí pořád, jenom si to prostě nemyslí o mně. Já mu to do očí nikdy neřekl, myslím jako: “Brácho – vole – jsem buzna, tak co s tim uděláš?”

Ale už to prostě ví. Ví, že jsem s někým chodil, dokonce jsem je seznámil a skvěle si rozuměli – byly to báječný časy.

Táta volal. Náš rozhovor byl od začátku zvláštní. Že prej o mně mluvil se svou ženou, a že si z toho nemám dělat hlavu. Mají pár stejných přátel, jako jsem já. A ať klidně přijedu a toho svýho Michala si přivezu s sebou. (nakonec se tak nestalo)

Byl jsem v tu chvíli možná nejšťastnější na světě a musel jsem se vypovídat. Bylo to opravdu fajn. Ale jak to zvládnu s mámou? Půjde to tak snadno jako s tátou?

Přišlo léto. A s ním? S ním dopis, pozvánka na jednu neoficiální svatbu, jednoho oficiálního páruJ .

Seděl jsem u telky, čučel na nějakej film a přišla máma. Sedla si, chvíli se dívala se mnou. Nemohl jsem si nevšimnout, jak po mně pořád pokukuje, jak se nadechuje, protože mi chce něco říct.

“Přišel ti dopis, všiml sis?” začala zlehka.

“Jo jo, přišel. Píše sestřenka.”

“Byl to celkem tlustej dopis, nebude se vdávat?”

Usmál jsem se. Je to tady, prolítlo mi hlavou. Já totiž nedokážu dlouho lhát a tohle byla jistá příležitost. “A víš že jo? Bude se vdávat. Ale je to takový neoficiální.”

Máma pokývala hlavou. A dál sledovala film. Po dvou minutách jsem opět cítil její pohledy. “A proč to jako bude neoficiální?”

“Prostě neoficiální.”

“To jako, že o tom její máma neví?”

“Ale ví.”

“Já tomu teda nerozumim!” řekla náhle zostra a žádala si bližšího vysvětlení. A jak se říká – zvědavost zabila kočku.

Zvedl jsem se z křesla, došel do pokoje pro inkriminující materiál a dal ho matce k přečtení. Držela v ruce duhovou pozvánku, četla text a báseň, až dospěla k fotografii mé sestřenky a její vyvolené.

“Ale to je přece holka ne?” To nebylo zděšení, spíš takové konstatování. Zadržoval jsem smích, ale zároveň se mi svíral žaludek. Další otázky bych možná nezvládl, tak jsem to celé vyklopil. O jakou svatbu se jedná, že tam prostě jedu autem a že jedu s kamarádem.

A co mě dostalo?

“Já se jí nedivim, já už bych si taky chlapa v životě nevzala!”

Odešel jsem do pokoje a smál se jako vůl.

Jenže s dalším dnem přišli i další otázky. S kým že to jedu a v jakém příbuzenském vztahu je ten onen neznámý. Nějak jsem se z toho vykroutil a v den odjezdu, jsem mamku s tím oním seznámil. Ale stále jsme pro ni byli jen dva kamarádi, netuše, že ještě ten den se to všechno změní.

Bylo 7.července (asi – promiňte holky – má hlava už je děravá, plná jiných myšlenek a přání, co se možná jednou splní). Celý den byl úžasný, svatba se povedla (můj názor), hodně jsme se nasmáli, viděl jsem svého nejoblíbenějšího strejdu a svou milovanou tetu.

Když jsme se odpoledne rozloučili a odcházeli s Michalem k autu, koupil jsem sestře plyšového pejska. Cesta domů proběhla podivně v klidu, moc jsme si nepovídali, žádnej názor na to, zda bychom do toho šli společně taky. Já se spíš tvářil, že ano, on spíš, že ne.

Zul jsem si boty a šel do obývacího pokoje. Chtěl jsem sestře předat dárek, ale ona lítala někde venku s kamarádkami. Byli jsme s mámou sami doma. Sedla si ke mně a hned se ptala, jaký to bylo a co strejda s tetou, a kolik tam bylo lidí a co to mám v tom pytliku.

Dívala se na pejska a mě nenapadla jiná blbost, než jsem odpověděl: “Víš mami, když jsme tam s Michalem byli a viděli holky, jak jsou spolu šťastný, tak jsme si řekli, že do toho taky praštíme a tohle je svatební dar. Já totiž s Michalem už skoro tři čtvrtě roku chodím, a všechny ty noci, co jsem nebyl tady, jsem byl s ním.”

A bylo to venku. Žádný slzy dojetí, žádný objetí, prostě jsme o tom chvíli mluvili. Ptala se mě, proč jsem jí to řekl až teď. Svedl jsem to na její víru. Bál jsem se, aby mě neplácala biblí přes obě tváře a hlasitě nekřičela: “Hříšníku, půjdeš do pekla!!!”

Ale:

• byl to jen okamžik
• s mámou jsme se na tohle téma už nikdy nebavil, jen jednou se mě zeptala (to už jsem s Michalem nechodil), jestli ten Honza, co o něm pořád mluvím, je můj nový přítel
• dostal jsem skleničku s nahatou ženskou
• s tátou jsme o tom nikdy z očí do očí nebavili

Možná, že je to pro ně citlivé téma, nebo se spíš nechtějí ptát. Mě to vyhovuje na jednu stranu, na druhou stranu bych o svých pocitech a zklamání z toho, že jsme se s Michalem rozešli celkem ve zlém, chtěl mluvit taky s nimi.

Vím, vždyť jsem klidně mohl přijít a začít o tom mluvit, ale…

Jsou to jen samá ale…a kdyby…