Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Zásnuby

22. 02. 2005

1633

Autor

Wattik

Vstoupil jsem opatrně do hustého lesa. Úmorné vedro letního poledne vystřídal chladný stín. Stromy tu stály rovně jako sloupy a jejich košaté koruny bránily bodavým paprskům pálit mou kůži. Opatrně jsem se rozhlédl. Ne. Nikdo mě nesledoval. Obešel jsem po paměti ostružiní, jež se jako háďata plazilo po napadaném jehličí a snažilo se chytit nějakou oběť do svých trnitých osidel. Znal jsem to tu příliš dobře, a proto bylo jejich snažení marné. Vykročil jsem k vysoké skále. Čněla uprostřed lesa jako katedrála, jako mohutná věž, která dokazuje příchozím pomíjivost lidského bytí a věčnost přírody. Moje kroky se měkce bořily do silné vrstvy jehličí. Dalo se tu pohybovat naprosto neslyšně, ale já byl pevně rozhodnut a šel jsem sebejistě za svým cílem. Ten byl uvnitř malé chaloupky, přilepené k jižní stěně skály. Byla z nahrubo otesaných klád a mezery byly utěsněny hlínou a mechem. Střecha byla ze svázané slámy a znovu a znovu mě udivovala svou schopností zadržet vodu, lijící se tu z nebe v divokých proudech. Uvnitř, v jediné místnosti čpící kouřem z ohniště a ještě čímsi těžko definovatelným, bydlela stařena, o níž se hovořilo pouze šeptem a v narážkách. Bydlela tu od nepaměti a po stejnou dobu se jí lidé báli. Čas od času se tu však někdo zastavil a poprosil o byliny pro nemocného člověka, či kravku. I já jsem se tu před časem zastavil a zjistil, že stařena není ani zlá a ani ošklivá, jak se o ní vypráví. Její neupravené vlasy byly černé jako havraní křídla, oči neztratily jiskru mladosti, ale její tělo bylo staré a vrásčité jako kůra na pokácené borovici. Moje návštěvy byly stále častější, ale jejich účel byl stále nejasnější. Nakonec jsem si chodil jenom popovídat. Chtě nechtě jsem si uvědomil, že k ní cítím více, než jsem ochotný sám sobě přiznat. Ale dnes jsem se rozhodl. Zabušil jsem na dveře a rázně vstoupil dovnitř. Přivítal mě známý pach kouře a mé oči si začaly zvykat na šero příbytku. Maličké okno sice dovnitř pouštělo trochu světla, ale bylo ho pouze na ukázku, je-li venku den či noc. „Zdravím tě“, řekl jsem stínu sedícímu u protější zdi a rychle pokračoval, „musím ti něco důležitého říci.“ „Já vím.“ zněla odpověď. „Chtěl bych se s tebou oženit,“ řekl jsem pevně. Stařenu to kupodivu vůbec neudivilo, pouze poznamenala: „Jsem pro tebe stará a ošklivá.“ „Nevadí mi to,“ řekl jsem a pokračoval: „ani já nejsem mlád. A co se tvého těla týká, já miluji tvoji duši, tvoji mysl, tvé čisté myšlenky.“ „Jseš si jistý tím co říkáš?“ „Ano,“ odpověděl jsem rozhodně. „Potom ti musím říci ještě něco. Nejsem ta, za kterou mě pokládáš. To tělo, jež se ti nelíbí, není moje skutečné. Jsem v něm pouze, hmmm, zakletá. Budeš-li mít dost síly mě políbit, potom se proměním do své skutečné podoby.“ Ta odpověď mě zaskočila, ale přesto jsem sebevědomě vykročil směrem k tmavé siluetě. Už už jsem se chtěl naklonit a políbit ji, když vtom její ústa znovu promluvila: „Opravdu to chceš udělat? “ Místo odpovědi jsem ji políbil na ústa. Dlouze a vášnivě. Vtom mě do očí udeřilo oslnivé světlo. Prudký náraz vzduchu mě udeřil do prsou a povalil na hliněnou podlahu. Ležíc na zádech, sledoval jsem proměnu stařeny. Bylo to jako pozorovat zrod motýla z kukly. Její tělo vyrostlo, ruce a nohy se prodloužily, hlava se zvětšila a protáhla. Místo nehtů jí vyrostly dlouhé, ostré drápy, z protáhlé tlamy vyčnívaly nebezpečně vyhlížející zuby. Celé tělo se pokrylo hrubou zelenou kůží, protkanou červenými nitkami. Místnost naplnil nepředstavitelný puch, násobený těžko snesitelným horkem. Její tlama se otevřela, vypadl z ní fialový, rozeklaný jazyk a vzduchem zahřímal její hlas: „Tak takhle opravdu vypadám. Chceš mě ještě? “ „Néé!“ zaječel jsem s hrůzou v hlase. „Já vím.“ zněla odpověď a potom se ke mě začala přibližovat její tlama plná zažloutlých zubů, pokrytých zeleným slizem...