Nuda a šeď životů našich

Krev se rozlila po mých vlasech.

„Do prdele, zasranej balkon,“ řekl jsem si v onu památnou chvíli, kdy mi došlo, že jsem mezi devatenáctým a dvacátým rokem vyrostl o dva centimetry. Přesně rok totiž uplynul od chvíle, kdy jsem naposledy prošel pod tím balkonem.Tehdy jsem lehce škrtal vlasy o beton, kdežto teď jsem si celkem lehce rozrazil hlavu. Ale co, kašlu na to, je to jen škrábnutí a za chvíli to zaschne. Vyrazil jsem opět starou dobrou cestou, kterou jsem dříve den co den využíval k přechodu z domova do hospody. Když jsem otvíral dveře, na hlavě už byl pěkný strup a krev mi akorát extravagantně upravila hlavu.

„Ty píčo, vidíte ho, zmetka? Ty vole, kdes byl tak dlouho, vole?“ ozvalo se od starého dobrého stolu a mně bylo jasné, že se nezměnilo nic, snad jen že spolu souložící lidé se lehce proházeli.

„Ale nic zvláštního, rok jsem makal na farmě ve Francii, kydal, hnojil a tak. Dyť to znáte. Jo dvanáctku, prosim vás.“ A pinglice šla točit.

„A co francouzský buchty, hele vole, co máš s hlavou?“

„To je móda ve Francii, abys mohl šukat Francouzky, tak musíš takhle vypadat, jináč máš útrum.“

„Hm, dobrý, a já myslel, že ti tu už někdo stih rozbít hubu,“ a velký pan rádoby kápo se zatlemil a s ním i zbytek stolu. Na moje znovuzrození se už nikdo neptal, až na pár ksichtů lačných vědět, jaké že ty Francouzky jsou. Něco jsem jim nakecal, protože se mi nechtělo vysvětlovat, že žádné Francouzky nebyly, že tam má člověk svých starostí dost a práce má, že by za rok postavil katedrálu. Ale otázky byly dobré alespoň k tomu, abych si uvědomil, že můj kolega v trenýrkách už rok nepocítil teplo soulože.

„Jdu za Petrou, čuste, prasáci,“ rozloučil jsem se, zaplatil a bleskově zmizel, protože mi tihle lidé připomněli stereotyp a toho já měl plné zuby.

 Zazvonil jsem a Petra, ač jsem s tím nepočítal, přišla otevřít. Slušelo jí to.

„Ahoj zvíře, teda já ani nevěděla, jestli žiješ, a ty si tu bez ohlášení zaparkuješ svůj zadek. Tak přeparkuj od dveří do sedačky a já ti zatím dám na kafe, anebo vínko?“

„Já jsem pro to vínko, brouku,“ vydechl jsem nad její lhostejností. Asi má nějakého chlapíka, jináč by byla překvapenější.

„Hele a kdes vlastně byl?“ a nalila víno.

„Ve Francii, ale neptej se, jak tam bylo, alespoň dnes ne.“

„Dobře, ty jo, tys nám vyrostl, co?“

„Proč?“

„Nedělej ze mě krávu, já vím, jak si rád škrtal těma svejma vláskama o balkon.“

„Máš pravdu,“ usmál jsem se. „Cos dělala celej ten rok?“

„Pracovala, ale tebe zajímá, s kým jsem spala, co? Nebudeš tomu asi věřit, ale čekala jsem na tebe a tobě to trvalo rok, ty hajzle!“

Nevědel jsem, co říct, a tak jsem ji objal a políbil.

Byly tři ráno, Petra oddechovala a ze spánku se kroutila jako vždycky. Já koukal do stropu a myslel na to, co jsme dělali před hodinou. Bylo to skvělé, ale v hlavě mi běhala myšlenka naprosté znalosti jejích pohybů, vzdechů a orgasmu. Jak je jen možné, že to je tak stejné? A k snídani bude rohlík se sýrem. Pomalu jsem usnul.

„Miláčku, je deset, na čase vstát, tady máš snídani.“ A já se zakousl do rohlíku se sýrem.

„Co dnes podniknem?“ zeptala se kuchařka.

„Nevím, jak ty, ale já si jdu koupit ňáký auto.“

„Ty to říkáš, jak kdybys šel koupit chleba, co to bude?“

„Nevím, ale toužím po čtyřech rychlých kolech.“

Petru jsem, k její nevoli, nechal doma a na nákup auta si vzal tátu.

„Kup škodárnu,“ radil táta.

„Radši toho pežota, ne?“

„Takovejch prachů, nebuď blbej, radši ty prachy pošetři jinam, stodváca jezdí dobře.“

„Hele tati, nevzal jsem tě s sebou, abys mi radil s výběrem, ale proto, abych nekoupil ňákou načančanou bouračku. Já říkám pežot, chci vypadat jako člověk, a ne jak buran se škodárnou, a sto tisíc do toho rád vrazím.“

„Ta cizina tě nějak vzala, když pohrdáš kvalitním českým autem, ale jak chceš.“

Za půl hodiny jsem jel s tátou domů a on si pochvaloval, jak to hezky šlape. Doma už máma čekala a svíčková se mi vetřela do nosu.

„Tady máte, kluci, a nechte si chutnat. A ty, chlapče, povídej, už máš nějakou práci? Slyšela jsem, že ve fabrice je místo u pásu, co ty na to?“

„Cože?“

„No že je místo u pásu, ty nedoslýcháš?“

„A kolik na hodinu, padesát?“ usmál jsem se.

„Čtyřicet pět, ale Běta má přidáno a po roce bere čtyřicet devět.“

„Mami, budu to považovat za vtip a rád bych se najedl.“

Začali jsme jíst a mně se zvedl žaludek. Táta snědl osm knedlíků a přidal si, mlaskal, jak když prase žere z koryta, a máma se slastně dívala, jak mu chutná. Nechápu, na co má příbor, asi jen ze zvyku, jinak si to nedovedu vysvětlit. Ještě pivko, tak, a hurá na gauč, než začne fotbal.

„Tati, pamatuješ si, jak hrály před dvěma lety Drnovice s Ostravou?“

„Co blbneš, to je dávno. Hele čum na to, to je debil.“

„Že ses na to tenkrát rok těšil, ale co, jdu za Petrou, čau.“

„Naz… góól!“

Nasedl jsem do svého nového mazlíka a užíval si jeho rychlost, bylo sice znát, že má třicet najeto, ale svižnost se neztratila. Cestu k Petře bych mohl jet poslepu, se svým starým trabantem jsem ji jezdil každý den a teď zas. Nic se nezměnilo a okolí silničky je stejné, neměnné a nudné jako ta práce u pásu, tady na rovince se to dá napálit, Petře to bude slušet jako vždy, asi ji sklátím hned za dveřmi, jenže hekat bude stejně a nepřekvapí mě vůbec ničím. Takové normální žití, asi jako to mléko na pásu, má jasnou cestu a konec bude stejný: nebude mléka již. Teď musím ze sto třiceti ubrat a zatočit, jinak to našiju do stromu. Je to logické, člověk chce žít, aby zemřel později, a strach ze smrti mu nedovolí stáhnout nohu z brzdy. I když? A stáhnul jsem nohu z brzdy.