Rekviem za déšť <?xml:namespace prefix = o ns = "urn:schemas-microsoft-com:office:office" />

Mysli na déšť, na jeho prsty ve svých vlasech,
na lechtivé kapky jdoucí po čele.

Déšť, rodí se v stínu mraků;
z horkého slunce sykotem uzdravuje – 
mění se v páru.

Mysli na déšť.

Na  všechny maličké kapky, které samy
putují k zemi, jak jsou odvážné.

Nebe se drobí!

Mysli na déšť, ten –,
jenž horečku z krajiny odplavuje.

V uších mi zní

V uších mi zní, tebou

přestřižená křídla vlaštovek,

jež táhly

na jih,
a pozpátku.

Z nich podzim

se sbírá na rtuť…

...v mém těle
jakási travičská samota. 

Hnědozem

Plíce větru prorůstá rakovina,
podzim
je ze samého sípání
a kašle.

To je ten déšť zamlžování vzduchu
a v závěji listů vzpomínky
jak vydělaná kůže.

Kráčíme spolu
v našich občanských šatech,

listopad
- střeva zvěrokruhu;

z nich jen střelec a štír,
bodají šípy mrazu.

To, co se nachází v kapsách,
jsou zkřehlé prsty,
v nich každý okamžik
hrozí rozlomením.

Kráčíme spolu.

…už od dušiček,
cesta stáčí se pouze k hlíně.

Jeden tah štětce

Už nebudu vysvětlovat k čemu jsou dobré mraky;
obloha     zůstane i tak
o jeden loket výš
než obočí,
se kterým právě pohnula.

…

jen to zaklonění hlavy
ti naznačí,

že mlčet znamená:

přimalovat draka.

Ještě tu není

Čeká až si jí všimneš,

jako klíště přichycena k příležitosti

- v náhodě nájemnice.

Bytem někde na ulici, pod mostem

anebo v tramvaji s neurčeným itinerářem.

Čeká, jako čekají stromy

v Lucemburské zahradě,

v moři z hnědých perel. Čeká

konkrétně někde neurčeně,

právě tam, někde,

na nesmělé lavičce

svého milence osměluje.

Tvoje souřadnice

Má slova jsou
rameny korálového ostrova,

zapřena v moři toho druhého.

                Jsem nepochybně zvrácený;

pokud si představím tělo,

k ostrovu mluví příliv

a moře

jako hmatová stránka současnosti

je jenom vzkaz...

Jsem někde blízko.

Možná před tím domem.

Pozoruji šeříkové keře

- i v nich: desítky paží,

splývají ve tvém kmeni.

Rozkaz k deportaci

Právě teď,
v tomto nyní a zde, někde
ve vesmíru
exploduje supernova
do jeho roentgenové tváře.
Z přetlaku, z vysílení
- vysílá zprávu o svém konci,
o jedné z mnoha,
o jedné ze všech – bezvýznamných, jedinečných 
                                     smrtí ve vesmíru.

Někde na konci jazyka,
někde v srdci s přísudkem,
se zasekla věta,
věta jako když háček
                         mezi zuby.

Vzájemnost

Medituji o tvrdosti
- v ruce kus žuly
jako tvar slova kámen.
(vylomení) – úchop části skálou

…do dlaně dlaň:
!držel jsem právě tebe!

Jako by hořel listopad

To, co je nad úhly -
hranami, vteřinou přepůleni,
je ostrý vrchol, zapříčení.

Pak   žebřík   ticha…
a list - v pádu
popel. Je stín -

šev, jenž mraku věrný není.

 Bylo v ní  

(a sám jsem slovo)

věnováno Karlu Hlaváčkovi

Bylo v ní cosi z hoboje,

to tenké;

tak tenké - jako ve rtech slovo...

a zvuk - přesto nebyl strunou.

Spíš plátkem černa zněl;

spíš hlas, který zdřevěněl.

Bylo v ní
a všem jim málo

a báli se, že se zdálo.

Zdálo jak stín, jenž jsi zapomněl;

to bylo v ní,

když k ránu sám jsem z tebe

- jak tikot, který oněměl.

Podávám přesná zpravodajství

Mé dny u moře jsou okna z rybářských sítí. …v každém z nich – jeden malý ostrov, přístav na roztěkané mysli. Kráčíme spolu na hranici nohou a oceánu. Kdybych udělal krok bokem, vstoupil bych do prázdné mysli vody – do utopení… sám v amnézii prostoru.

         Obývám břeh, hranici šílenství, která se dělí na pískové pláže, skalnaté útesy, mola a úvaziště. Moje jediné zaměstnání je kontrolovat onu hranici, měřit ji a podávat přesná zpravodajství. Je pomíjivá – a každý den je moře o kousek blíž mému domu. Ve dnech u moře, jediné, co mohu dělat, je přemýšlet: Čím tě pohostím, až poslední zpráva bude znít: Vstoupilo do mého domu.

Zázněje

Oblékl jsem si tvou klíční kost
a pozoroval, co zůstalo pod ní.
…pak ještě níž,
liliovitý šev
a v něm zní obnažená řeka:
                                 

Nikdy jsem stromům nevěřila kořeny,
ale tady
- na místě, kde se utopil rybář -
jsem zarostla vírem.

         Břeh je smrt mezi řekou a zemí.

Cesta přes řeku

Ve dne, mezi javorem a zimou,
kdy v listech nacházíme barevné šílenství
- tehdy tě vidím:

         Mezi prsty ruky
         čtvero žeber ticha – jako zrcadlo,
         kterému schází stříbrná míza.

         Odraz v něm je jen selháním jara,

         rozptýlený; do pavučiny mlhy.

Můj Bože,
kdyby světlo mohlo být obloukové
i tento den
by musel být most. 

Navečer

Sklo poraněné dechem
jako bílá jizva podzim
se zatahuje
matní.

Pole jsou němá ústy
ze kterých vyklíčila hněď hlíny
líná zem.

Můj den
již nepolední
jen ledem tvrdne

aorta ascendens

Vzestupná srdečnice -
aby vše bylo pod tlakem -
vzhůru ,
        vzhůru tak rostou kořeny

- žízní

zde zvon

velí
všem řekám     ať vodu
ve víno promění

Vena cava inferior


Dolní dutá žíla
v pravém srdci

v ústí
       jak bychom byli        nalezení
                                    ústíme    v sobě
cestou z končetin            onoho 

sebe Říkáš my  Na tomto místě    (v nás)

 ustaneme

Pohled do deště

Opíráš oči o sklo,
okenní tabulka mluví:
v čarách jde déšť.

V každé kapce malý kousek nebe
- rozpuštěný.

Zaskočen, stále ho pozoruješ.

Totiž noc:

Dnes v noci, slova se rozlomí na popel,
slyšení bude krátké.

Zrak táhnou provazy z lamp,
v nich ulpíváním
věci jsou vysvětleny.
Jen pomalu tepající město, jak čas
je bez udání…
- ulicím schází směry.

Je ti trochu málo, málo
těch blízkostí
mezi světem z věcí a tebou.

Parkující auta zebou – mezi sebou vedou válku
o země bílých čar,
o prostor jmenovaný vždy na tuto noc.

Je ti trochu málo,
mezi světem z věcí a tebou - -
jakousi válku před očima:
frontové linie z odpadkových košů, telefonních budek a bankomatů.

Je ti trochu málo těch ulic,
kde město dýchá -,
jak každým krokem ho oživuješ.

Zde ani domy nerostou -;
je noc, kde výšky jsou beze střech
a jediné volné místo je mezi zuby kanálové mřížky.

Dnes v noci – bílým popelem vrůstá nebe pod nohy,
věci se opatřují proti tvému hlasu
a ty

marně hledáš ústa, která by promluvila - -
tušíš, dnes slyšení bude krátké!  

Ztracený klíč

Okno naplňovalo věci,

bylo součtem veličin prostoru;

                               otevřené,

zdálo se jako čísi hlas.

          V pokoji šeptaly stěny,

          naléhaly na krychlový objem vzduchu,
          strop zadržoval volný pád.

A přitom:
nikdo    s    nikým nemluvil.

a

pokoje pustly prázdné.

Golgota v lednu

Protože  sníh          je nedotknutelný

a v zimě není žádná spása,

je leden,
měsíc bezsvatosti.

Je pusto v Adamově žebře,

jen lysá kost,

jak v hrdle drhne ustavičně slovo,

...mi na páteři lísá mráz:

                 Vždy neústrojný jazyk,
                 vždy ze slov hladu chlad.

Do souvětí

Cítíš, jak se v doteku
- pohledu potmě -
rodí nový jazyk.

Učíš se slova řeči    -   té,
které tělo stalo se klíčem.

V ní ostrovy, jako ve splynutí,
souvazné…

a v nich - už žádné moře.

Budeš v ní slovem
jako pohybem kůže,
které teď náhle do vnitřků propluje,

(a opět jako)
do souvětí.