Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Útok

03. 03. 2005
1
0
1696
Autor
Wattik

 Stojíme v zákopu a čekáme na útok. Nikdo z nás si už vlastně nepamatuje, proč tahle válku začala. Narukovali jsme a po krátkém výcviku nás nahnali do naší první bitvy. A ti co jí přežili šli do dalších a dalších. Jak bojovat a hlavně jak přežít jsme se učili v průběhu bojů. Něco člověk pochopil sám, něco mu poradit ti, co přežili víc bitev. A pomaloučku jsem se i já stával tím, kdo mohl radit nováčkům. Snažil jsem se to dělat stejně jako ti, kteří před časem radili mě. Srozumitelně, až bych řekl otcovsky. Koukal jsem na ty mladý kluky a chápal, jak moc se bojí. Báli jsme se všichni. Každému z nás umírali v bitvě kamarádi a procházet po bitvě bojiště a hledat je, bych nepřál nikomu z vás. I teď, chvilku před útokem jsem se snažil nemyslet na smrt. Nevím jestli mi to šlo, ale snažil jsem se. Strach byl téměř hmatatelný.
Náhle se ozval ostrý hvizd píšťalky a my jsme vyrazili kupředu. Vylezli jsme z našich děr a utíkali vstříc svému osudu. Museli jsme. Kdo by to neudělal, toho by velitel zastřelil. Takhle jsme měli alespoň malou šanci přežít. Třeba se netrefí. Třeba v tu pravou chvíli zakopnu. Zatím jsem měl štěstí. Kolem sice padlo pár kluků, ale já jsem zatím žil. Srdce jsem cítil až v krku a dýchal jsem jako o život. Před sebou jsem viděl maličké plamínky výstřelů a vzduch všude kolem byl plný nepříjemného hvízdání. A potom se to stalo. Přímo přede mnou se v zákopu zableskl plamínek výstřelu a já měl pocit, že jsem narazil do neviditelné zdi. Úplně mě to zastavilo a zatímco nohy běžely dál, tělo stálo. Vtom na místě výstřelu vybuchl granát a já spadl na zem. Ale všechno bylo takové divné. Jakoby zpomalené. I ten pád byl takový měkký. Ležel jsem na trávě a cítil jsem se náhle úplně volně. Byl to krásně slastný pocit, že teď už nemusím vůbec nic. Nemusím jíst, pít, ani dýchat. Nemusím vůbec nic. Můžu klidně ležet tady na té trávě, která je taková měkká a pohodlná. Nic už mě nebolelo a chtělo se mi hrozně spát. Zavřel oči a zdál se mi zvláštní sen. Viděl jsem padlé kamarády, se kterými jsem si mohl povídat beze slov a přesto jsme si rozuměli. A viděl jsem jak ze zákopu, kde vybuchl ten granát vystoupil úplně cizí kluk v nepřátelské uniformě, přišel ke mně a já vycítil, jak mi říká "Promiň..." Usmál jsem se na něho a společně jsme se přidali k zástupu dalších vojáků, se kterými jsme šli vstříc tomu krásně zářícímu světlu. A nikdo z nás se neohlédl...

Griff
04. 03. 2005
Dát tip
málem jsi odpravil hrdinu hned na první stránce. :))

fungus2
03. 03. 2005
Dát tip
Hm. Zajímavé**

Kytiii
03. 03. 2005
Dát tip
jako zazpívané od landy :o) možná by to se to dalo zpracovat ještě lépe, protože nápad v tom je... ale zatím to vyznívá značně syrově... určitě pokračuj a případně tuhle povídku ještě vylepši...

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru