S přivřenými víčky

(napsáno 7.6.2000) (autorsky čteno v Ostravě 16.11.2000)

Dnes umíral člověk. Měl přivřené oči, takže to vypadalo, že spí. Ale on nespal, neboť věděl, že když zavře oči, tak usne a už se nikdy neprobudí. Jak se mu přivřená víčka chvěla únavou, světlo jež propouštěla, tančilo na rozšířených zorničkách a v mysli umírajícího vytvářelo fantaskní obrazce popelavých barev. Tu se najednou mezi nimi zjevila lidská postava. Byla zahalena do světložlutého plátna a stín za ní měl zelenavý nádech. Chvíli mlčky stála a upřeně hleděla přímo do nitra otřásajícího se posledními vzdechy. Potom nesmírně jemným gestem pokynula. „Pojď sem.“ vytanulo mu na mysli. „Nevím, jestli chci.“ zněla odpověď. „Na světě se mi líbilo a rád bych se ještě vrátil ke svým dětem a vnoučatům, a ani manželka by nechtěla, abych odešel.“ „Jak chceš,“ odvětil příjemně hlas, „- vol sám, ale zvol si rychle, abych tu dlouho nečekal.“ „Dobrá.“ řekl umírající a zavřel oči, aby se zamyslel.

---