Hlaveň koltu ještě nevychladla

Nebylo vůbec jednoduché určit, má-li jeho byt vůbec nějaké stěny. Všude ležely, polehávaly, válely se nebo byly naopak způsobně seštosovány, sestaveny v šik řadách, ve sloupcích, věžích, hromádkách a hromadách, ustoupily jen na jednom místě, velmi neochotně malému ušmudlanému oknu. Knihy.

Ležel v nich celý den, řádky se mu pod očima jen míhaly, lačně sál informace, extrahoval a ukládal do příslušných přihrádek v hlavě, vycucnuté knížky pak odkládal tam, kde bylo zrovna místo a nebo je možná rozmisťoval do prostoru podle nějakého velesložitého klíče, který znal jen on.

Zrovna když dočítal jednu knihu o tom, proč by baroko mělo být černobílé, zasvědilo ho cosi ošklivě mezi lopatkami. Roztržitě se poškrábal, očima přišpendlen k utíkajícím řádkům, které se proti všemu očekávání ani trochu barokně nevlnily a dávaly tak jasně najevo svůj nesouhlas k tomu co vyjadřovaly, což bylo přesně v souladu barokního dualismu, což řádky zmátlo natolik, že se lehounce rozvlnily, avšak to náš hrdina již nepostřehl, neboť svědění mezi lopatkami se zintenzivnilo natolik, že odložil knihu, sundal si tričko a snažil se epicentrum nejen náležitě poškrábat, ale i spatřit. Když si téměř vykroutil krk, uviděl, že mezi lopatkami se mu na rudě podrážděné kůži (to asi od toho drásnání) rýsuje veliké černé 

H

„A kruci!“ vypískl hrdina, oblékl si triko a polekaně se rozhlédl po místnosti. Knihy na to nic neříkaly. „Musím vyhledat lékaře!“, řekl hrdina. A knihám to bylo jedno. A pak, že jsou nejlepší přítel.

HLAVEŇ KOLTU JEŠTĚ NEVYCHLADLA A POSLEDNÍ

„Je to vážné?“ zeptal se s obavami v hlase o chvíli později náš hrdina lékaře prohlížejícího jeho záda.

„Zatím ne.“, řekl muž, který vypadal jako lékař (a také jím ve skutečnosti byl, i když o víkendech sbíral motýly a lovil brouky a s naším hrdinou měl stejný názor na barevnost baroka, což ovšem nikdy nezjistil).

„Dost se bojím, pane doktore, zatím to vypadá na neškodnou miniaturku, ale aby se to nerozjelo.“

„No právě. S miniaturou je za pár dní po všem, ale nepřál bych vám vidět ty komplikovanější případy. Někdy se to rozjede,“ jeho hlas sklouznul do sykavého šepotu, snad aby to nepřivolal, „až do románu.“

Náš hrdina zbělal.

„Bohužel, můžu vám dát jenom mastičku na zmenšení písma a nějaké prášky proti gramatickým chybám. Víc nic. Čekejte a nepropadejte panice. Ustoupí to většinou samo.“

HLAVEŇ KOLTU JEŠTĚ NEVYCHLADLA A POSLEDNÍ ZLOTŘILÝ MRZKÝ BANDYTA JEŠTĚ NEVYPUSTIL DUŠI ZE SVÉHO JAKO ŘEŽETO DĚRAVÉHO HRUDNÍKU

Když přiběhl domů, třesoucí se rukou vysypal na dlaň druhé několik pilulek, ztěžka je nasucho polkl, záda namazal nelibě vonící a nelibě vypadající mastí a  nenávistně se rozhlížel po svém království, které teď spíš připomínalo knižní hřbitov. Zachumlal se do deky a usnul.

HLAVEŇ KOLTU JEŠTĚ NEVYCHLADLA A POSLEDNÍ ZLOTŘILÝ MRZKÝ BANDITA JEŠTĚ NEVYPUSTIL DUŠI ZE SVÉHO JAKO ŘEŠETO DĚRAVÉHO HRUDNÍKU A PEDRO RAMIREZ JIŽ SVÍRAL V NÁRUČÍ UROSTLOU ČERNOVLÁSKU, JEJÍŽ PARFÉM A PLNÉ BOKY JEJ NAPLŇOVALY DOSUD NEPOZNANÝM VZRUŠNÍM, KTERÉ SE DALO JEN VZÁLENĚ PŘIROVNAT K POCITU, CO MÍVAL PŘI ĎÁBELSKÉM TRYSKU PRÉRIÍ, KDY SEDĚL NA SVÉM PLNOKREVNÉM BĚLOUŠOVI, JENŽ MOCNÝMI KOPYTY VÁLCOVAL VYPRAHLOU ZEM A V PRŮVANU VZDUCHU ZA NÍM SE TŘEPETALY ZELENÉ STODOLAROVÉ BANKOVKY, ČERSTVĚ ULOUPENÉ Z VYSTŘÍLENÉ BANKY A VYPADÁVAJÍCÍ V ZBĚSILÉ JÍZĚ Z TLUMOKŮ.