Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

ZÁPOČET Z PITVY MLADÉ DÍVKY

Výběr: Induan, Permon9k, Havranek, , Print
24. 03. 2005
53
11
16145
Autor
Havranka5

Věnováno všem, pro které se stává nesnesitelný ten dlouhý čas čekání na smrt a nechtějí si ho ukrátit třebas zkoumáním a poznáváním podstaty života. I těm, kdož si smrt v jakékoliv formě idealizují. A nejvíce patnáctileté Daniele.

Celičkou tu dobu, po kterou jsem v chvatu psala následující řádky, jsem se třásla, že je již pozdě, a to děvče, pro něž jsou psány, je nikdy nebude moci číst svýma očima…

 

ZÁPOČET Z PITVY MLADÉ DÍVKY

I.

    Dopadla. Její odkrvené srdce, stažené v systole, se neutrhlo od aorty, takže žila ještě několik dlouhých minut poté, co v jejích uších dozněl ten zvláštní zvuk praskotu lámaných kostí. Nechápavě hleděla na své pádem zpřerážené údy, ze kterých trčely, podobny kárajícímu ukazovátku přísného a nesmlouvavého učitele, ostré pahýly kostí vyhřezlé skrz svalstvo a kůži ven z jejího těla rozechvělého úchvatným letem prázdnotou.

 

    Najednou chtěla žít. Začít znovu. Utéct sama před sebou z tohoto prokletého místa. Prchnout a oddělit se navždy od své mladickou nerozumností zpackané minulosti. Veškerou svou silou se vzepřela. Nic. Jako motýl přilepený pestrobarevnými křídly na lepkavou mucholapku. Vůbec nic. Pokud neuteče, věděla, že bude následovat něco strašného. A ona se nemohla ani zvednout, natožpak běžet o závod, který právě prohrála. Nemohla nic víc, než se v hrozné bezmocnosti dívat na své tělo, jehož se stala vrahem. Stála nad sebou, v zoufalé nemohoucnosti utéct před svým hrůzným činem, co právě spáchala na sobě samé. Že byla donucena? A čím prosím tě holka? Ozval se její vnitřní hlas svou první jízlivou výčitkou. Ty další v nekonečné řadě uzavírající se do kruhu měly teprve přijít.

 

A pak jí sevřela do svých spárů ta šílená bolest.

 

    Když už nejde utéct, tak aspoň dýchat..! Dýchat je žít. Několik zlámaných žeber jí prořízlo pohrudnici i bránici. Pneumotorax. Slyšela sebe samu, jak sípavě škytajíc lapá po dechu. Každý pokus o nádech byl o to silnější, oč byl slabší jeho výsledek. Plíce se jí v hrudním koši oddělovaly od vnitřních stěn a scvrkávaly se tlakem vzduchu pronikajícího zvenčí do dutiny, až z nich nakonec zbyly dva, úlomky žeber rozpíchané svraštělé vaky chvějící se zoufalstvím. Bezmocnost. Po ňadrech i z úst, které tolik toužily po líbání a milování jí stékaly hrozny bublinek rudé pěny prýštící za pískotu z vnitřních ran. Vzpomněla si, jak se naposledy koupala, ponořujíc se do napěněné vany vonící jasmínovými květy. Pocit, že tuhle v okolním sychravém vzduchu pozvolna neúprosně chladnoucí žlučovitě svíravě nahořklou a zároveň odporně nasládle krvavou koupel si napustila sama a z vlastní vůle, jí zaplavil další vlnou bezmocnosti.

 

    Chtěla křičet. Volat o pomoc. Kohokoliv. V puse jí chroupaly roztříštěné zuby.  Překousnutým jazykem nešlo polykat vzlyky tonoucí v přívalu hnusně sladko slaných  krvavých slz. Její žaludek v křeči vyvrhl natrávené zbytky poslední večeře od maminky. Ležela v nich v bezmoci, jako tenkrát, když byla malá a dostala vysoké horečky. Mami! Ach maminko, kde jsi?! Teď však tu nebyl nikdo, kdo by starostlivě a s mateřskou pečlivostí omyl a osušil nemocné děvčátko od jejích vlastních zvratků.

 

    Tisknoucí se nával té zvláštní hučící bolesti, jí začal prosakovat skrz naskrz, jako žíravina uvědomění si podstaty a důsledků sebevraždy, co právě spáchala. Vyprahlost rozpraskaných rtů žíznících po životě, která jí skrz naskrz prostupovala, byla však pouhým slabým odvarem té bezedné propasti úplné a dokonalé bezmocnosti, vyvolané prostinkou a jednoduchou touhou žít.  Přáním všech živých tvorů. Žít dál, ať už jakkoliv, ale žít… Mami! Tati!

 

    Než její mlaďoučké tělo v počátku rozkvětu života přikryla mrazivá smrt svým tíživým sivým a mlhavým pláštěm, viděla sebe samu jako malého kojenečka sajícího mámě z prsu mateřské mléko. Pojednou si s hrůzou uvědomila, že z jejích doposud panenských ňader, díky jejímu právě vykonanému rozhodnutí, nebude moci již nikdy více žádné děťátko sát životadárnou tekutinu. Že ten krásný pocit dětských úst na narůžovělých bradavkách mlékem nalitých ňader, co denně prožívají kojící maminky jí zůstane navždy odepřen. Ne, to ne! Chtěla se vrátit na začátek. Ale to už nemohla. Jednu jedinou zápalku plaménku života, kterou dostala do vínku a jenž si sfoukla v záchvatu pomíjivého osamocení a chvilkového pocitu bezvýchodnosti, nelze nikdy zažehnout podruhé.

 

    Nemohla totiž už vůbec nic. V určitém smyslu ani odejít tam, kde není bolest, samota ani smutek. A to ještě v tuto chvíli netušila, že její hvězdu, o níž se domnívala po celou tu dobu svého kratičkého života, že svítí bez povšimnutí, sledují už od jejího početí v mámině lůnu důvěrně známé oči. A nejen jedny. Těch očí tu byl bezpočet. Jen ona je po celých těch patnáct let svého života neviděla. Nebo jejich jsoucnost tvrdošíjně odmítala a nechtěla si ji připustit? Protože pak by se z hrůzou a odporem musela smát sama sobě i svým představám? Ty oči hleděly na ní i na její umírající tělo odevšad ze závojů přediva minulých i budoucích životů potrhaných jejím pádem. Nesoudily jí, ani neproklínaly. Ona se skrze jejich černočerné zřítelnice odsoudila sama. Zhasla svou hvězdu na nebi neuváženým sfouknutím plaménku svého života, a tím i života svých ještě nepočatých dětí i v tu chvíli právě zplanělých nadějí na vnoučata svých rodičů.

 

    Sevřena v šílených čelistech svěráku bezmocné bolesti. Nebo bolestné bezmocnosti? Někde opodál zaplakalo dítě. Nervy každičké ženy drásající vřískavé tóniny hlasu bezbranného novorozence, který volá svou mámu. Pojednou si z hrůzou uvědomila, že tenhle hlas by poznala mezi tisíci jinými. Byl to hlas jejího nenarozeného dítěte, co měla počít v budoucnu své lásce, svému manželovi.

 

    Její výčitky byly nesnesitelné, právě pro svojí nezaplašitelnou a neodvrhutelnou  neopominutelnost. Štvou jí jak honící smečka neúnavných vytrvalých chrtů. A ona je tou, jimi od té chvíle, co jsouc pevně rozhodnuta, svou váhu přenesla do toho prázdna rozpínajícího se pod ní, již navždy štvanou laňkou. Kořistí co nikdy a nikde nenalezne úkryt pro neodčinitelný a ničím neospravedlnitelný zločin vůči životu. Svému i svých dětí, kterým vzala právo žít ještě dřív, než jim počalo tepat srdíčko v kolébce jejího lůna. Navždy sama se všemi budoucími následky vyvstavšími v nekonečné řadě z jednoho jejího prvotního, již nikdy neodpustitelného zločinu.

 

II.

    Bušila jsem pěstmi na zamčené dveře. V zoufalství i v bláhové naději, že mi někdo otevře a slituje se nade mnou. S každým sílícím úderem mého předloktí na nehybné vysoké prastaré dveře slábla má naděje, že mi otevřou a vpustí dovnitř. Že budu zachráněna, a mé studium ušetřeno potupného konce pro pouhopouhý jeden jediný, avšak pro můj další život tak důležitý doposud nezískaný autogram do vysokoškolského památníčku.

 

    Výčitky pronásledující mou zoufalost, mi funěly chladnými výdechy na dlouhým během zpocená záda. Včera jsem, místo abych se starala o přepečlivý sběr stvrzovacích podpisů splněných studijních náležitostí, jako ty ctižádostivé šplhavky z kolejí, co studují jen pro titul a moc s ním spřaženou, si přivydělávala prací v laboratoři. Ve volných chvilkách mezi přípravou pokusných zvířat jsem si pročítala na Písmákovi povídky. Jakási patnáctiletá dívka tam psala navzdory svému mládí vytříbeným slohem. Pod názvem Zbořená zeď naděje o své sebevraždě. Jí připadající pro svou zdavší se trvalost tak nepřekonatelné důvody, přesto z odstoupivšího pohledu v čase vývoje a dozrávání lidské osobnosti pomíjivé, byly všechny tak malicherné vůči obrazům, odrážejících se na skle mého monitoru, na němž svítily v osamocení svou zoufale bezmocnou černí řádky její povídky.

 

    Vstala jsem a urovnajíc svazky přívodů měřicích sond vetknutých s neuvěřitelnou přesností do hloubi mozku králice albínky, jsem přehlížela na obrazovkách její mozkovou činnost, zachvěvší se mojí blízkostí, důvěrou v soucítícího tvora, který v jejím nitru zaplnil netečnou prázdnotu. Utrpení zvířete mělo, mimo posunu světla lidského poznání o krůček vpřed do temnot tápavé nevědomosti rozprostírající se před lidstvem, i smysl předejít dalším zbytečným sebevraždám, dospíváním a hledáním sebe sama i svého místa a smyslu svého života, zmítaného mládí. Vedoucí laboratoře nevyhledával mladé dívky, jakou jsem byla já, pro ukájení nějakého ze zvrácených samčích chtíčů, nýbrž z pouhého faktu, že pokusná zvířata se v jejich rukách cítila v bezpečí, jako v náručí svojí mámy, zůstávajíce klidná i v průběhu drastických operací a pokusů.

 

    Na dveře jsem netloukla sama. Za mnou stál spolužák, rovněž zmeškavší poslední termín k zápočtu z pitvy lidského těla. „Přicházíte pozdě!“ Asák belhající se v bílém plášti chodbou, vraceje se ze svačiny si nás zkoumavě prohlížel. Se slovy: „počkejte, něco vymyslím,“ vyřčenými již o poznání vlídnějším tónem, zmizel za dveřmi, od nichž měl na rozdíl od nás klíč. Opět jsme osaměli v očekávání venku na té chodbě. Sotva jsem se spolužákem prohodila pár slov, dveře se opět otevřely a známá postava nám podávala několik přepravních plastových kontejnerů. „Když mi píchnete, vyprosím pro vás zápočet.“ Zavýskli jsme. „No, ještě se moc neradujte, netušíte, do čeho jdete.“ Schladil nás dobrácky zkušený hlas.

 

    Do nemocnice nás přivezl opotřebovaným služebním vozem zadní branou. Srdce nám plesala v naději, že není vše ztraceno. Nesouce ty podivné plastové kontejnery jsme procházeli nekonečnými chodbami, sestupujíce po liduprázdných schodištích níž a níž, někam do příšeří suterénu. Páchlo to tam karbolovou dezinfekcí a ještě něčím neurčitým, avšak důvěrně známým všem živým tvorům. Nemocniční ovzduší se tu mísilo z puchem čerstvé smrti.

 

    „Zatím se svlíkněte. Přinesu vám něco pracovního na převlečení.“ Asák zmizel, nechaje nás v jakési opuštěné místnosti sloužící nepochybně jako útočiště prosektorů. Za pootevřenými dveřmi se v dáli v záplavě nepřirozeného výbojkového světla rýsovalo nehybné lidské tělo ležící na kovovém stole. V pološeru jsme se začali váhavě vysvlékat z šatů. Až do spodního prádla, jako bychom šli na operaci. V mysli mi vytanula další Písmácká povídka, tentokrát s názvem Jediná možnost. Vyprávěla o dívce, která si nechala umělým potratem vzít své dítě, protože v ranném stadiu těhotenství mu v nerozvážnosti ublížila tak, že by se s určitou vysokou pravděpodobností po celý svůj život trápilo v mukách mrzáka. Četla jsem tu povídku zrovna v čekárně u zubaře. Pak na mě přišla řada a tak jsem měla krásnou půlhodinku k tomu, abych nad ní přemýšlela, zatímco se mi zubař pokoušel z hloubi jedné z horních stoliček vyšťárat tenkými jehlami cévky a nerv. Jak podnětné místo k rozjímání o životě je zubařské křeslo, nebo nyní předsálí pitevny. 

 

    Stojím tu v košilce a kalhotkách proti klukovi oblečeném toliko ve slipech a nátělníku.     

Pomilování s ním by byl výsměch smrti všude vůkol nás rozprostírající svá mlhavá křídla. Při svlékání jsme oba klopili zraky, snažíce se pohledem příliš nedotknout toho druhého, jehož blízkost jsme vnímali každičkým nervem svých těl. Vůně našich zdravých a mladých životů se mísí v našich očekáváním rozšířených chřípích s okolním pachem rozkladu olizující smrti. Hledíme si navzájem do očí, oba myslíce na jedno a to samé. Jak dát ve vzájemném hlubokém splynutí uvnitř mého vlhnoucího lůna počít novému životu, a zaplašit ty hrůzy plížící se kolem nás. Ne, to nebude milování pro potěšení smyslů, nýbrž pro stvoření živého tvora vzniklého z nás dvou, který až nás stáří pomalu lapí do sítě únavy, opotřebení a nemocí, tak od nás převezme planoucí pochodeň života, a ponese jí dál vpřed. Vteřinu, dvě, před tím, než se naše vzrušená těla dotýkají a spouští se lavina již vůlí nezvladatelných reflexů, se rozlétají dveře. „Tohle vám snad padne,“ říká postarší tělnatá lékařka, podávajíc nám bílé, mírně obnošené lékařské šaty, „oblečte si je. Pan docent již na vás čeká.“

 

     „Tak tady máme naše hříšníky. No jen pojďte dál.“ Vcházíme do od stropu k zemi bílými kachlíky obloženého sálu zaplaveného září ze sdružených světel vyřazených z operačních sálů. Docent si bere naše indexy, a usedaje celou vahou svého poněkud obézního těla na rozvrzanou kovovou židli se ponořuje za sípavého těžkého oddechování do jejich studia. Jakoby na nás úplně zapomněl. Před námi na stole leží zle pochroumané nahé tělo odhadem tak patnáctileté dívky.

 

    První moje reakce neušla pátravému pohledu prasečích oček skrývajících se za brýlemi docenta prosektora. Zapotácela jsem se marně hledajíc oporu. Naštěstí mě spolužák zachytil a zezadu pevně sevřel kol boků a ramen. Několikeré stisknutí ruky mě znovu přivádí do plného vědomí. Po celou tu dobu, co nám zadával úkol, mi táhly hlavou myšlenky, co jsem vyčetla z povídky toho děvčete. Leželo tu před námi zcela opuštěné tělo, ještě před několika hodinami živé dívky. Autonehoda? Snažím se sama sebe přesvědčit, že taková shoda náhod se nevyskytuje, avšak nějak se mi to nedaří. Nesmím být tolik vztahovačná.

 

    „No tak prosím, pane kolego!“ Jízlivě pohrdavý hlas projíždí tichým sálem jako nafialovělý blesk, skřehotající dále: „Vnější stav jste zhodnotil vcelku obstojně, nyní je na vás, aby jste potvrdili své hypotézy zjištěním rozsahu a povahy případných vnitřních zranění.“ Vidím, jak se spolužákovi chvěje ruka. Tentokrát jsem to já, kdo chytá svého druha za zápěstí, a nasazuje skalpel mezi ještě nedorostlá ňadra. Vedu řez bezvládné ruky. Ostří chirurgického nože proniká skrz měkkou tkáň zastavujíce se na kosti. Zvláštní, že rána nekrvácí. Tahem dolů pokračujeme ruku v ruce v řezu, provázeni šklebem otupělého docenta kochajícího se našimi zmítanými, do krajnosti rozjitřenými city.

 

    Jako úplně malá holka jsem se poprvé setkala se smrtí, když hejnem slepic projeli dva hejskové na motorce. Dodnes vidím, jak se slípky rozlétly za poplašeného kdákotu do všech stran, zatímco záda jedné kropenaté pipky, co se ve strachu přikrčila k asfaltu, lízla přední pneumatika. Vzala jsem jí do náruče a láskyplně s ní chodila a snažila se jí utěšit a zahřát, konejšíc jí, že není tak zle a že se uzdraví. Dívala se na mě smutným pohledem plným pulzující vnitřní bolesti. Dala jsem jí do ošatky vystlané senem a přikryla dečkou, aby jí nebyla zima. Přinesla zrní i vodu. Slepička se tak smutně dívala a její černé oči se potahovaly víc a víc jakýmsi šedým skelnatým závojem. Pak mi jí vzali. Koukala jsem se s dětskou zvídavostí v očích, jak jí rozkuchali. Měla potrhané vnitřnosti a vaječníky plné roztříštěných vyteklých vajíček.

 

    Syrový pach tkání vlhkých promíšenými tělními tekutinami, stejný dnes jako tehdy, mě vrací zpět do přítomnosti. Prořezávám břišní svalstvo s pupíkem a odkrýváme potrhaná játra a slezinu. Ponořuji do čerstvě otevřené břišní dutiny, co do ní vjela stehenní kost ulomená těsně pod kyčelním kloubem napíchnuvší na své cestě pár střev, svou ruku a nahmatávám dlaní vaječníky i dělohu. „Slečno, to už stačí, nechte také něco tady panu kolegovi…“ Zkoušející je vážně škodolibec. Dívám se na kluka, neschopného tělo před sebou vnímat jako bezejmenný a bezpohlavní neživotný objekt. Stále tu před ním leží neznámá dívka. Byť smrtelně poraněná, napůl rozebraná na části, ale pořád je to dívka. V jeho rozšířených zornicích se zračí rozjitřené zrůzněné protichůdné pocity.

 

    V tu chvíli do sálu rychlým sebejistým krokem vchází jakýsi ctižádostivý a arogantní lékař. „Pitomci!“ Práskne místo pozdravu lítačkama, „já jim říkám furt, že maj napřed odebrat orgány, připravit je k expedici a teprv potom počkat na výsledky rozborů, jestli si ta která káča nevzala prášky, nebo není nakažená. Jasně že nic nespolykala, jak se mi snažili namluvit.“ Nevnímaje nás letmo prohlíží tělo na našem stole. „Ledviny, kostní dřeň, tkáňové transplantáty, to všechno v obstojné kvalitě jsme z ní mohli vytěžit, kdyby to někdo tady nezpackal. Saniťáci jí dovezli skoro ještě živou.“  Ze lkaní nad ušlým ziskem, jedním z dlouhé řady přidružených výdělků, vyruší podnikatele ve zdravotnictví zvonění drahého telefonu. Podle toho, co jsme zaslechli, lze usoudit, že onen úspěšný lékař se právě chystá odjet svým luxusním mercedesem podvádět svojí manželku i milenku.

 

     „Pane kolego, do nálezové zprávy bude třeba uvést mimo jiné i případné zjištění, měla-li před smrtí pohlavní styk a zda není gravidní. Tak prosím:“ Spolužák mírně vrávorá při představě, že bude muset bez mrknutí oka a zachvění ruky nejen prohlédnout, ale i odpreparovat pochvu i s dělohou a vaječníky, rozříznout je a prozkoumat centimetr po centimetru. Zvláště děložní sliznici. To se mdlo dělá zas mě, anžto vidím na prokrvené tkáni budoucí uhnízděný hýbající se zárodek nového života. Namítat, že gravidita se zjišťuje laboratorními zkouškami je v tuto chvíli bezpředmětné. Na postranním stole provádí příslušné úkony, zatímco já mám za úkol otevřít hrudní dutinu. Stříhajíc jedno žebro za druhým nůžkami jak na kuřata, jí mám za chvíli otevřenou. Oddělujeme plíce a srdce

 od tepen a žil, vážíme, měříme a ukládáme dle pokynů předpisovým způsobem do kontejnerů.

 

    Plop! Oční bulva za žbluňknutí padá do fyziologického roztoku. Oslepené tělo podobno rozervaným cárům dívčiny duše dohnané sama sebou k sebevraždě, tu před námi leží jak rozsápaný uzlíček neštěstí. I když mívala oči, neviděla jimi skrze závoj slznaté sebelítosti, že cesta jejího života nekončí mezi šedí těch fádních výškových budov se zaprášenými neprůhlednými okny, nýbrž že za rohem vede dál, ven z města na rozkvetlou louku vonící láskou a milováním, dávajícím vzniknout novým životům, čelíc tak tiše provázejícím stínům smrti.

 

    Nasazuji frézku na dívčin spánek a za ječivě sténajícího zvuku silně připomínající přetíženou zubní vrtačku odřezávám kol dokola lebeční kost. Odpreparováváme skrz rozpůlené krční obratle mozek i s částí míchy. Ten je určen pro naši laboratoř. Držím v dlaních mozek oběti, která se obětovala, samu sebe, své děti, i naděje svých rodičů na oltář smrti v bláhové víře v trvalé řešení svých dočasných potíží. Nebo jen toužila ve svém zmítaném nedospělém nitru, aby si jí někdo všimnul a zahrnul tolik potřebnou a jí scházející láskou a porozuměním? Pochopením bez výčitek, které časem vyléčí každou ránu a zahojí jizvy na srdci? Na šachovnici života položíc hlavní figuru vzdala hned v začátcích hru. Partii, která nebyla prohraná a už vůbec ne beznadějná, jak si sama sobě neustále opakovala.

 

    Vycházíme ven. V ruce kontejnery se vzorky, které ještě musíme nechat rozvést po odděleních fakulty. V kapsách vrácené indexy. Bez zápočtu. Pohrál si s náma pěkně. Vydusil, pokochal se svou převahou a pak poslal pryč bez jediného slova. Hajzl. Vycházíme do předsálí. „Paní doktorko! Počkejte…“ V první chvíli nechápu, že oslovení je určeno právě mě. Teprve jmenovka na zapůjčeném plášti mi říká, abych se ohlédla. Dlouhou chodbou k nám přicházejí muž a žena. Zřejmě manželé. Ve strhaných tvářích se zračí poslední doutnající plaménky zoufalých planých nadějí. „Promiňte, říkali nám, že tu máte naší Danielu…“ hlas se ženě láme v záchvatu srdceryvného pláče. Muž dodává skrze do krve rozkousané rty: „Prosím, nemohli bychom jí vidět?“ Po právě prožitých událostech již ve mě nezůstává ani zblo nějakých citů. Mám dojem, že se všechno lidské ve mně roztříštilo na tisíce střepů. „Naposledy. Rozloučit se… Chápejte, víte?“

 

    Nevím, kde se ve mně vzala ta síla si oba odvést stranou a už vůbec netuším, jak jsem přišla na tu snůšku milosrdných lží o tom, jak jejich holčička umřela ihned po dopadu a zcela bez bolesti. Že se vůbec netrápila. Odcházejí. Provázení pohledem mých černých očí. Právě jsem poznala rodiče dívky, která tak krásně psala o tak hrůzných věcech. Kdyby však jen zůstala u toho psaní. Ona překonala svou vůli žít, a rozhodla se je dovést do důsledku a přetnout nit svého života. Uvědomovala si předtím, než skočila, že pádem přetrhává nejen předivo minulých, jejímu předcházejících životů, kterých je ona důsledkem, ale i vzala svým rozhodnutím právo na život svým dětem?

 

    „A pláště bude vracet kdo?“ Celou dobu nás pozoroval. „A než se převléknete, dejte mi ještě indexy. Zvládli jste poslední otázku zodpovědět lépe, než bych to dokázal já.“ Na schodech před nemocnicí dýcháme z plných plic čerstvý vzduch vonící životem. I když ze sebe smyjeme ten mrtvolný pach s dezinfekcí, naše nitra již nebudou taková jako dříve. Dnes jsme totiž poprvé stanuli tváří v tvář smrti. Smrti, která provází každý jednotlivý život, jsouc od početí jeho stínem.

 

    Spolužák mě provází. Přecházíme náměstí míjejíce stánek protestujících proti pokusům na zvířatech. Minulý týden tu stál velmi obdobný stánek proti zabíjení kožešinových zvířat, s lidmi v kožených botách a bundách, co rozdávali letáky kolemjdoucím. A ještě před tím stánek proti jaderným elektrárnám s přípojkou proudu vedoucí od těch elektráren. A proti čemu budou demonstrovat zítra? Stále stejní zmanipulovaní mladí lidé kteří se nenamáhají užívat svůj rozum tu protestují proti všemu, proti čemu je zrovna nasměrují a dají příkaz, vybírajíce sponzorské dary na jakési nadace, pod nimiž se skrývají koryta vychytralých podnikatelů s lidskými city a důvěřivostí. Snažíme se vyhnout, ale cestu nám zastupuje jakási dívenka s odhaleným břichem.

 

    Kus chirurgické oceli zablýsknuvší se jí vetknutý do pupíku, tetování vykukující zpoza bokovek a lascivnější gesta s pohledy jí zařazují do skupiny těch, které dostaly v lékárně hormonální antikoncepci (vyvíjenou a odzkoušenou rovněž na zvířatech) již dříve, než na ně přišly první měsíčky. Ještě než stačí ze sebe vychrlit naučené fráze se stále stejným podmětem a s toliko obměňovaným předmětem, vidím ji, jak se láme v pase pod mojí dobře mířenou ranou přesně do míst, kde to ženu nejvíce bolí. Vzhledem k právě nabytým čerstvým zkušenostem, mi nedělá potíže rozpoznat podle laikovi nepostřehnutelných náznaků, kde přesně má cíl přede mnou játra i vaječníky. Chystám se jí zkopat z pověstnou brutalitou vypozorovanou od těhotných cikánek vyřizujících si mezi sebou své spory. „Nech tu prodejnou čubku být Dito!“ Spolužák mě táhne pryč. Mám před ní otevřít ten kontejner, vytáhnout z něho lidský mozek a strčit jí ho pod nos?

 

    „Nesu Vám dárek, pane profesore.“ „Pro mne?“ „Ano pro Vás.“ Starý pán s nikdy nečesanou čupřinou šedivých vlasů a neskutečně hluboce pomněnkově modrýma očima zářící nikdy nehasnoucí touhou po poznání, prohlíží se zalíbením obsah kontejneru. Nikdy bych neřekla, že při pohledu na právě prožitou minulost vytaženou znovu na světlo tiše omdlím. Probrala mě rána, jak mé tělo dopadlo na zem za řinkotu jemného skla, co jsem rukávem pláště vzala s sebou na podlahu. Od rána jsem nic pořádného nejedla, a přesto se to málo, co jsem pozřela, rozhodlo pojednou vyskočit zpět ven na denní světlo skrze moje nosní dutiny i ústa. Odváží mě domů. Ve vaně ze sebe smývám ten zažravší se hrozný pach zalezlý mi až pod kůži. Po celou noc mě pronásledují šílené sny. Probouzím se ze spánku zmítána vlastním nervy drásajícím sténáním. Takovým, jaké ze sebe vydává člověk v narkóze při operaci.

 

    Před úsvitem stanouc na prahu naší laboratoře znovu otvírám povídku té mrtvé dívky.

Do ranního ticha tikají krokové motorky posouvající v držácích upnutý mozek tunelem supravodivého magnetu s věncem nesmírně citlivých detektorů. Hukot ventilátorů chlazení elektronických bloků přístroje měnícího zachycené signály Fourierovou transformací na obrazy skládající se v celek. Vylaďuji naučenými pohyby pole a komunikujíc ve strohém příkazovém kódu spouštím snímkování. Soubor dat vedle standardního přiřazeného čísla pojmenovávám i jménem té dívky. Mám s ní zvláštní vztah. S každým dalším pulsem se po zpracování zázněje řez vyostřuje. Na hlavní obrazovce se mi postupně z jednotlivých plošných řezů skládá trojrozměrný obraz zkoumaného mozku, zatímco já si na vedlejším monitoru znovu pročítám povídku, kterou tento mozek stvořil. Toužím pochopit všechny funkce naší nervové soustavy, všechna proč, jenž vedou dívky k tomu, aby na rámu otevřeného okna přenášely celou svou váhu do prázdnoty pod nimi. Všechna ta děvčátka se sirkami, která na rozdíl od té pohádkové, si sama sfoukávají plamének zápalky, rozškrtnuté jejich rodiči. Jednoho jediného plamínku života, kterého dostaly do vínku. Jsem pevně přesvědčena, že jednou se podaří dětem mých dětí pochopit podstatu života a smysl a poslání rozumu. Co asi ta dívka ve svém nitru cítila a prožívala?

 


11 názorů

Lakrov
13. 06. 2007
Dát tip
Náhodně vybraná posloupnost slov z této povídky, zadaná pro vyhledání do Google, vrátila URL: www.literra.cz/moduly/tvorba/php/dilo.php?dilo_id=15509 Mohlo by to být ono?

Cristinne
13. 06. 2007
Dát tip
Tuším, že jsem tuto povídku už někde četla, ale ne celou, končila myslím tím vracením plášťů... Už si nejsem jistá, myslím, že i pár dalších věcí tam bylo jinak, ale můžu se plést, každopádně se mi popré líbila víc. Ale tak jako tak, je to napsáno dobře a vcelku líbivě :) Tip Lakrov: díky za avi :)

reka
08. 06. 2007
Dát tip
"Než její mlaďoučké tělo v počátku rozkvětu života přikryla mrazivá smrt svým tíživým sivým a mlhavým pláštěm..." atd. Ach, to je tak plný klišé, kýčovitých obratů, a udýchané těžkopádnosti, až to bolí. Téma samotné mě taky nijak nezaujalo (stejné najdu snad u každýho, kdo se snaží psát povídky a je v pubertě). Nedočetl jsem.

LaMouette
07. 06. 2007
Dát tip
Lakrov.. tekuji pjekne za avi.. ja tu us byla.. le sem rada.. ze sem si precetla podruhe.. a stale porad este tedy souhlasim s tim co sem napsala predtim wo kousek vejs..:-)

Winter
07. 06. 2007
Dát tip
Asi budu za blbce, když pronesu následující: není to tak úplně můj styl. Nepůsobí to na mě. Byť je příběh neodhadnutelný a vyšperkovaný, následující věty pokaždé čekám. Je to zvláštní. Chyba ale bude zřejmě na moji straně příjmače. Ostatně "sto lidí, sto chutí"

Lakrov
07. 06. 2007
Dát tip
Návrat po (skoro) dvou letech. Písmena zaujímají stejná seskupení jako posledně; nalézám je na svých místech a bojím se, že píšou to, co tenkrát. A nemohu si říct: "Nebudu číst dál, ať tu hrůzu znovu nezažívám", protože ona je hned na začátku. A co bude dál, si pamatuji. A tak se o ni podělím.

Havranka5
01. 02. 2006
Dát tip
Nefina "Zbořená zeď naděje" je tady: http://www.pismak.cz/dilo.php?num=148365 Když jsem podrážděná jako zralá netýkavka, stačí se nepatrně dotknout.. a vylítnu, vím to o sobě, ale nedaří se mi to příliš ovládat. Za nalezení chybky v přechodnících (i za celou dloohou kríťu Ti moc děkuju) už pro to, že ke starším dílkům se skorem nikdo neprohrabe a ty jsi si našel cestu..

Radža
31. 01. 2006
Dát tip
Teda...síla většinou čtu i všechny kritiky, ale tady je jich vážně moc, takže nevím, jestli nebudu někoho opakovat: Hned jsem se díval mezi autory, jestli mezi nimi přece jenom ta Zbořená zeď naděje není, nenašel jsem ji tam a musím říct, že mě to docela uklidnilo. Oceňuji kontrast smrti a touhy, stejně jako některé momenty z pitvy, např. konec prvního z odstavců, ve kterém se o ní pojednává, mě dostal, dokážu si to živě představit. Vím, že tohle není tím hlavním obsahem, ale přesto... : Máš pravdu v tom, že lidi protestují proti mnoha věcem, kterým přitom vůbec nerozumí, sami se podle toho, co hlásají, neřídí a často to dělají jen proto, že je to v módě nebo to vypadá dobře. Ale že bych kvůli tomu musel někoho inzultovat přímo na ulici?? Je lepší, si vždycky včas uvědomit, že někdo, koho potkáš, nemůže za všechny tvoje problémy a neříct si: ,,Tohle je poslední kapka. Teď to schytá to za všechny!" Když jsou ti mladí lidé tak zmanipulovatelní, proč je raději nezmanipulovat pro svou myšlenku a neukázat jim jejich povrchnost? To bys je ale potom možná musela vodit po jednom na pitevnu, aby mohli mohli poznat to stejné, co ty – uznávám, je to utopie, ale je lepší se o to pokusit. Jinak bych nad tím mávnul rukou, ale že jsi v tom klubu za renesanci přechodníků...např. hned ze začátku II. části má být správný tvar přechodníku ,,byvši", navíc pokud si dobře pamatuji, slouží přechodník k vyjádření současnosti dvou dějů – 2. děj tam postrádáš, takže je přechodník zbytečný...to jen tak na okraj. Jinak – čím delší dílo, tím větší pravděpodobnost, že tam nějaké chyby budou a na to, jak je dlouhé tohle, jich tam je opravdu málo, takže to ber jenom jako přátelské upozornění dopomáhající k ještě větší vytříbenosti díla. Příběh je opravdu silný a po začátku se zajímavě vyvinul, když jsem ho nejdřív přelétl očima, obával jsem se, že se celý ponese v duchu I. části, protože to by bylo opravdu moc, ale právě včas jsi jediným mávnutím svými perutěmi, Havranko, mé pochyby rozptýlila. Ergo ačkoliv to tak podle mojí kritiky možná nevypadá, je to rozhodně na TIP a děkuji ti za povídku, jejímž čtením jsem ztrávil večer(a nehledej v tom ironii)

Kurt2
20. 01. 2006
Dát tip
nemam slov. ***

LaMouette
17. 01. 2006
Dát tip
mno.. mozna poprvy udelam netso co sem tady este nikdy neudelala.. napisu krytyku este nez sem cetla dilko..:-) a proc.. ?.. mno.. pac se ci vyjadrit k tem vykrikum v jednotlivych krytykach pravje.. kde dost lidi reklo.. ze wo sebevrazde kazdy urco negdy ve svym zivote myslel.. cili takhlenc.. asik nenysu kazdy.. pac me to nikdy nenapadlo.. zivot je natolik bajecnej.. ve vsech svejch podobach.. ze si ho vazim.. hyckam a raduju se z nej.. i dyz mi neprinesl dycky enem pjekny vjetsi.. ale je to netso natolik neopakovatelnyho.. ze ho to cini pro me i vjetsi nedotknutelnou... takze asik takhlenc.. a tedkonc jdu s dovolenim cist.. :-)

Print
26. 10. 2005
Dát tip
Těžko k tomu co říct...

exorcista
20. 10. 2005
Dát tip
řekl bych, milá harvakno, že tvé dílko...ne...spíše už dílo...do mě vjelo jako nůž do kůže, pomalu svým dějem drtilo a nutilo odstoupit vše co bylo dosud semknuto. Je těžké líčit pomocí bídných sedmadvaceti znaků pocity, takže se nebudu snažit o marnost... ...některé věci lze pouze cítit, ne vypsat. navíc dílo tohoto formátu se spíš prožívá než čte. jsou to tak silné prožitky, že mi v koutku oka vyrašila slza, během děje mi naskakovala husí kůže a dost věcí jsem si uvědomoval až příliš živě, byl jsem na pitvě a to jsem jen pozoroval. I to stačí. normálně bych ti blahopřál k takovému dílu, ale je to nepatřičné. takže ti poděkuji. za ty pocity, za tu hrůzu... ...za tu krásu kterou jsem tu našel, ostrou a jasnou jako skalpel.

Popsat umíš leccos, to musím říci, ale samotný popis bolesti, hnusu a nenávisti ke všemu odlišnému nikoho milovat život nenaučí.

Lakrov
16. 09. 2005
Dát tip
Je to úžasné. Je to děsivé. Mohlo by to být poučné pro případné zájemnce o tento způsob odchodu ze světa. Patří to do čítanek? (Proč ne, když donedávna patřily mezi povinnou četbu třeba válečné romány. Nehrozí nám/jim tohle víc?). Některé věty jsou poněkud spletité. Na tuhle povídku nezapomenu, což mě mrzí. Dávám přednost vratným dějům. Těch je bohužel v životě málo.

Smetiprach
08. 09. 2005
Dát tip
Zajímavé, vybočuje to ze zdejšího nudného prozaického průměru. *

Loutka
19. 08. 2005
Dát tip
opravdu mistrně napsané mám známého, který skočil z desátého patra... neviděl jsem ho ale jeho dutiny byly prý tak vyditelné, že i patolog z okresní nemocnice měl co dělat aby se udržel na nohou celé je to smutné, nejhnusnější je snad ta část kde mysle ještě obývá tělo a chápe ty důsledky, ačkoliv nemůže dělat zhola nic aby situaci nějak zvrátila atd...je toho moc prostě tipa

Ta povídka je dokonalá, taková jaká je. Je to dar, umět takto psát. Jedná se o dílko, které dokáže lidi probrat k životu, nutí je odvrhnout od sebe alespoň na chvíli všechny ty falešné jistoty, zapochybovat, zamyslet se nad vlastní křehkostí. Lidé si jsou často tak jistí sami sebou, domnívají se, že snad mají ve svých rukou svůj život i svou smrt. Taková sebejistá stvoření potkáváme denně v autech na silnicích. Jsou silní v silných autech - a náraz do protijedoucího vozidla při nezvládnutém předjíždění bude rovněž silný... To jsem trochu odbočila, ale ta povídka ve mně vyvolala spoustu emocí a myšlenek na vše možné, co se smrtí - zbytečně zaviněnou smrtí souvisí. -Samozřejmě TIP

.....tv

Mrakula
20. 07. 2005
Dát tip
Havranka nezklamala, tip. ad pitva - nejhorší na tom je ten smrad, chichjo, člověk se toho nezbaví ani do měsíce plus až dokonce života má jistotu, že jeho nos pozná, není-li v blízkosti něco odumřelého... trochu by mě zajímalo, nakolik je to autobiografické - myslím průběh ,,zápočtu", věrohodně to působí každopádně, potěšila mě dodržovaná hygiena - v Ústavu soudního lékařství se nikdo tak důkladně nepřevléká - nasaděj si mundůr, na nohy galoše a jde se pitvat; ale to sem od vážného tématu odbočila k holým faktům - z vlastní zkušenosti vím, že doktoři u toho v jednom kuse melou o jídle - ti drsnější cucaj rovnou bonbony. Kámoška si pak dokonce šla koupit vafle... (Asi nelze jinak - to by se z toho museli zbláznit.) Jinak pěkná povídečka, hnulo to místy i dokonce s takovym arcicynikem, jako sem já:-).

Havranka5
13. 07. 2005
Dát tip
kopírko, bereš vážné věci moc vážně, navíc podléháš kultu vybájených legend... víra v cokoliv je zhouba pro rozum Jsi začal skákat, a tak jsem tě přeskočila :-)

kopírka
12. 07. 2005
Dát tip
jednou jsem na němcích (orf) viděl záznam pitvy, jelikož německy umím sotva tak šprechn zí dojč, nevím, jestli to byla pitva skutečná. Ale byl jsem jí jak opařenej. A tady se ukázalo, že slova jsou mnohem nebezpečnější zbraně (případně nástroje) než obrazy. kdybych byl sebevrah, a tohle četl, tak bych, pokud vůbec, skočil nejspíš mezi žraloky, aby ze mně taky někdo něco měl. a doufal bych, že mý torzo nikdo nenajde. ty přechodníky, abych opakoval spoustu ostatních kritiků, mi taky někdy vadily. ne vždycky, ale občas jsem kvůli nim vypadl z tempa (když se totéž dalo vyjádřit normálním tvarem slovesa), ale někdy tam dost seděly. pitvy jsou důvod, proč jsem se nikdy nechtěl stát doktorem (a taky fyzika:-), krev nebo maso mi nevadí, ale rozřezávat cokoliv, co má podobu živýho tvora, i když je to mrtvý... neumím si to představit. tak jsem šel na právo #:-), tam řežu živý beztrestně TÍPec je jasnej a samozřejmej, jedna z nejlepších povídek, co sem tady kdy četl. zatraceně emočně nabitá, sakra dobrá do výběru si to spíš nedám, nemoh bych spát :)

Havranka5
12. 07. 2005
Dát tip
Zvykneš si. Na přechodníky i na pitvy. :-) Přechodník je velmi dobrý nástroj větné komprese a rušítko jednotvárnosti. Viz http://www.pismak.cz/dilo.php?num=66643 "K čemu jsou nám přechodníky" od autora aRmida. Ovšem názory na jejich množství v textu se velmi liší, a optimální počet z pohledu čtenářstva kolísá od nuly u odpůrců po každou pátou či desátou větu u poživačů, tedy uspokojit a zároveň nepopudit každého je vlastně nemožné. Díky za přečtení, vážím si ocenění a dlouhé kritiky. Řezat živý (coby právník) beztrestně? To prosím vysvětli..

kopírka
12. 07. 2005
Dát tip
očividně neznáš právníky, ti tu nejsou kvůli lidem. to byl možná (i o tom bych si dovolil pochybovat)prvotní záměr. právník je tu, aby z práva (možná lépe spravedlnosti) udělal neprostupnou sečku, takzvaný mišmaš, kde se vyzná jen a jedině on. ze soudů se stává jen rozcvička, kdo umí líp používat logiku, nedořeknutí vět a hlavně mluvit a argumentovat. když tohle všechno ovládáš, plus spoustu znalostí o různých zákonech a tak, samozřejmě, můžeš si dělat, spoustu, co obyčejný smrtelník - to beztrestný řezání do lidí mělo znamenat takhle to vidím já, i když se mě musí brát s rezervou, protože svůj smysl pro humor často chápu jen já a možná andy kaufman, kdyby nežil na měsíci #:-) a někdo by mě mohl aji zažalovat :) nebo vyrazit ze školy

kopírka
12. 07. 2005
Dát tip
nějak mi ujela promluva, ...můžeš si dělat spustu věcí, co obyčejný...

Havranka5
12. 07. 2005
Dát tip
Demagogie tzv. práva se liší od logiky, i když se snaží vypadat stejně, užívajíc k sebeprosazení často hrubého násilí, řev zmanipulované indoktrinované lůzy a teroru moci.. Právníci v současnosti řežou do živého (a z živého) tyranosauří sousta zcela beztrestně. To ovšem neznamená, že v budoucnu jim lid (my přírodovědci a pokrokoví lidé se těšíme už nyní) opět jako šlechtě a nepřátelům republiky a demokracie nepřistříhne hlavy břitvou revoluce, oním Razoré de république. Na Pankráci jednu máme, a náměstí de Grève by se také našlo. :-) Ostatně, i na právníky jednou dojde... viz JUDr Horáková :-))

kopírka
12. 07. 2005
Dát tip
jestli myslíš miladu horákovou, tak z té bych si nedělal nic, kromě obdivu. znám jen málo novodobých lidí (co nebyli náboženští fanatici), kteří by si za svou pravdou stáli tak, že pro ni vědimě zemřeli. a to ideou, nebo možná nadějí na doopravdy lepší zítřek. neemigrovala a postavila se komoušům kde mohla, a za to ji popravili. to si podle mě zaslouží obdiv. já bych to asi nedokázal, umřít jen kvůli tomu, čemu věřím. a zbytek života bych se sebou možná nemoh žít. i když bych jim určitě řekl do očí, co si o tom procesu, politice a podobně, myslím, stejně jako ona řekla (viděl jsem na čt záznam). s tím zbytkem souhlasím. mor na právníky! (ale až potom, co si i já naplním kapsu :-) A Milada je podle mě nejhrdinštější ženská naší historie.

Klídek
11. 06. 2005
Dát tip
Pěkný věřim že povídka má čtenáři cosi nabídnout a tady se to povedlo

MeTB
07. 06. 2005
Dát tip
No, zase bych mohl dlouze mluvit o rozvláčnosti a parodii na gotický román, ale...nebudu - nechci se tolik opakovat. v první části jsem si vzpomněl na známý vtip: Padá chlápek ze střechy vysokého domu a v desátém patře se otevře okno. Vykoukne pán. "Jak to jde?" zeptá se. "No, zatím dobrý..." Kdyby se polovina vaty v povídce zahodila, čtivosti by to prospělo. Tudíž - mám výtky, nicméně mě tohle téma chytilo víc, než Hrůzy z vysavače - a tak dám tip, co by ne. Tom

Bacil
21. 05. 2005
Dát tip
Nevím... myslím, že těch detailů je až příliš mnoho.

Havranka5
02. 05. 2005
Dát tip
A co sebevražda? S tou má majitelka zdejšího serveru, co z neznámých, pouze tušených příčin, zavítala do zdejších prokletých a opovrhovaných končin na mrchovišti u hřbitovní kaple, také "diametrálně odlišnou zkušenost" ? :-)

Havranka5
02. 05. 2005
Dát tip
Ach tak.. No, mohu-li podotknout, občas se najdou sebevrazi, co přežili vlastní (pokus) o sebevraždu. Viz kupř. jeden redaktor zde v kritikách. Proč, když si myslíte, že Váš náhled a osobní postřeh není pro autora až tak zajímavý, jako liteární kritika díla (máte u jména titul "kritička") proč jste mi jí rovněž nenapsala? Nerozebrala a nezhodnotila dílo učebnicovou vzornou ukázkou objektivního literárního rozboru, s rozeslání avi všem těm věčným "kverulantům" v prachu u Vašich nohou, co tak pořád dokola lkají nad zdejšími hluboce neutěšenými poměry na Vašem serveru? Váš manžel už o povídku dále přišel rovnou s celými oficiálními prohlášeními :-) Docela poučné čtení, vhodné i jako příloha k některým zdejším plamenným (nejen) diskuzím a to i těch z dávné Písmácké minulosti. Nejen medici pitvají. Mně osobně, ani z pohledu mé práce i studia, není jedno, jestli mám k dispozici žádané čerstvé (skoro ještě se hýbající) mládě, než studentskými předchůdci nejmíň padesátkrát rozloženou a opětovně složenou prastarou formalínovou a úplně bezcennou mrtvolku nakládačku. To myslím vyplývá z dalších řádek té povídky. A konečně, jako děvče z vesnice, nemám již od svého dětství potíž podříznout živý krk. Život naučil, a husa nebo pipka se živá pozřívá příborem dost blbě :-)) A nejde zde, ani jinde, jen o tu masitou krmi. Drastičtější humor by vzdálil čtenářovu pozornost od hlavního vlákna a té mnohými neviděné hloubky co je pod těmi Narvahovými třemi kýbli mnou vychrstlé krve. Stejně jako případná pedofilní nekrofilie a jiné příbuzné. Všimla jste si, že zde nešlo o běžnou pitvu mediků? S otrávenou namyšlenou asačkou na podiu, co na ní její kolegové hodili tu povinnost třást sítem, deseti stoly s mnohokrát použitými troskami a padesáti přes sebe vzájemně šplhajícími adepty na autogramiádu do vysokoškolských památníčků? Rovněž podotýkám, že už nejsem v prvním ročníku. :-) Víte, neberte si to osobně, ale někdy mi připadá, že veršované smsky mění člověčí způsob a schopnost rozumového a hlubšího chápání a to nejen rozsáhlejších psaných textů.

Havranka5
02. 05. 2005
Dát tip
Nedémonizuji. Pouze se jako mrchožroutka pohybuji povětšinou na mrchovištích, hrabajíce se svým prostořekým zobákem ve vnitřnostech jistých nicků, občas se chodívám v Písmáckém mrazu ohřát do Kotelny :-)

Havranka5
02. 05. 2005
Dát tip
Omlouvám se, ale podstatná část toho, co by rozšířilo mé znalosti bylo právě Vámi nemilosrdně smazáno. Zůstaly jen ohořelé kousíčky útržkovitých zoufalých předsmrtných výkřiků, co ušly oku bdělých cenzorů, a byly vykopány více méně náhodnými amatérskými archeology... A pak jen mnou vyžádaná a vyprošená stránková svědectví od Albirea, Cinkyho, Lyryka, Monty a dalších zúčastněných. (To jen tak k tomu, kde vyhrabávám ty poznatky o vnitřnostech) Kritička a nemá důvod kritizovat dílo? Tak proč ten titul? Módní šperk? Feudální erbovní znak? (zase urážím a uvádím vědomě či nevědomky nepravdivé informace?) Jedna věc je vykonávat poctivě a s největším možným úsilím o objektivitu funkci (kritičky) a druhá je, jak bude kritika autorem přijímána. Víte, na amatérském literárním serveru, kde je (dle mých zkušeností i pozorování) dost běžnou praxí že nováček obdrží své první vážné a konstruktivní redaktorské kritiky typu: "to cos sem dala, jsou únavné grafomanské patlaniny" nebo ""Kravina. Lituju, že jsem ztrácel čas a ty toho lituj taky a najdi si jinej koníček než psaní." mě už nemůže nic rozházet, natožpak urazit nebo rozčepýřit. Ano, bavím se pod díly i o jiných věcech, než se vztahují k dílu. Nejsem jediná. A dělám to cíleně. Že jsem jedovatá? Po tom všem co jsem si tu za ty dva měsíce prožila, není divu. A také lidské povahy a hlubší názory a způsob argumentace i myšlení se projevují nejlépe v mírně vyhrocených situacích :-) Domnívám se, že nezajímalo a nemrzí. (Ale mohu se samozřejmě mýlit.) Četla by jste jinak pozorněji, více nad tím přemýšlela a zeptala se mne. Zkušeností máte jistě mnohem více než já, literárních i společenských. Nebo by jste zabrousila i do další mé tvorby, aby jste lépe poznala prameniště myšlenek i plynoucí řeku zážitků. Já ač nikoliv básnířka či spisovatelka, pouhý to přírodozpytec, se nejprv vyptám autora, a poté až píšu rozbor a názor, a vyřknu soud. Ale třeba je každý jiný, a zde se v našem setkání střetávají dva různé světy i společensko hierarchické vrstvy. Nicméně, docela pro úplnost, když už chodíme okolo sebe jak pocuchaná krkavka z okraje společnosti kol angorské opěvované výstavní kočky, zajímal by mě Váš obsáhlejší názor na události s hromadnými genocidami celých nicků cca před dvěma léty, a události jim příbuzné.

Narvah
29. 04. 2005
Dát tip
na me je to zbytecen naturalni. zbytecne moc popisu. taky medici nedostavaji na pitvu cerstva tela. a pochybuji, ze by se sebevrazda toho to typu vubec musela pitvat. nato mi prijde jeste divnejsi, ze se vypravec dostane do role "komunikatora" s rodici mrtve divky. na druhe strane si myslim, ye vim, co tim vsim chces rict, ale tohleto rikat, to neni vubec "ono", protoze to co ma cloveka ohromovat neni v deji, ale v naturalnim popisu, a to je pouze povrch. abys popisovala naturalne a dostala se pod povrch, to bys musela zapemnout na spoustu veci a spoustu veci si naopak pripomenout. takhle mi prijde, ze na ctenare vylijes jen tri kyble krve. ahoj.

P_I_T_A
24. 04. 2005
Dát tip
Opět výborné! Moc hezky se to čte...

kapybary
22. 04. 2005
Dát tip
výborné!- přešla mě chuť!:)

Markel
19. 04. 2005
Dát tip
Dobře napsané - T

Havranka5
15. 04. 2005
Dát tip
Soudím podle toho, co jsi napsal, že ta římsa výškové budovy Tě samotného ještě čeká.

StvN
15. 04. 2005
Dát tip
Mezi námi je rozdíl. Já se nesnažím šplhat nahoru na povrch a nad povrch. Spíš bych šel do hloubky.

Havranka5
15. 04. 2005
Dát tip
Když jsem tu hloubku svými pařáty vyhrabala na povrch roztahajíc jí ukrákaným zobákem křížem krážem po papíře, napsal jsi o ní, že je v podstatě pro čtenáře nezajímavá. Já úmyslně nerozebírám to všechno, co předcházelo dopadu. To si ta dívka již dostatečně vyložila sama sobě. Já jí pouze skrz tuhle povídku psala, co jí čeká a nemine, jaké jsou všechny další následky. Ale třeba jsem Tě špatně pochopila. :-)

StvN
15. 04. 2005
Dát tip
Napsal jsi hodně slov a hodně jsi je opakovala, to mi vadí. Vadí mi to tim spíš, že neříkáš nic nového nebo jinak zajímavého.

StvN
12. 04. 2005
Dát tip
I. Střídáš "chtěla" s "nemohla" a popisem tělesného stavu, který jako takový je v podstatě pro čtenáře nezajímavý. Co se výpovědní hodnoty týče, dalo by se to napsat deseti větama. Co se "krasopisné" hodnoty týče, nemuselo to tam být vůbec. Sloh je únavnej. To je asi vše, co se dá napsat.

Nicollette
08. 04. 2005
Dát tip
Když sem to četla, zacpala sem si uši dlaněmi a lokty se opřela o stůl - do uší mi hučel počítač a přišlo mi to, jak kdybych četla z druhé strany...nebo jako bych byla na pitevně co se týče slohu, tam problém nevidím, píšeš dobře a osobitě, snad v jednu chvíli to bylo až přespříliš přespřechodníkováno a jinde zase nebyly vůbec.... a ještě mě zmátlo, že celou dobu je čas minulý, pak najednou hupsneš na čas přítomný.... Ty detaily z pitvy jsou dobrý, nepochybuji, že je to všechno podle pravdy... ale ta holka a to celé, to je taky pravdivé? Konec mi unikl (2 odstavce), ale .... jakože takhle, neznam, za tu dobu, co tu sem, že by někdo napsal podobnou povídku (jaks stylem tak obsahem) * * *

Wattik
06. 04. 2005
Dát tip
Havranko Dito, je to psané tak dobře, že se až trochu obávám zeptat, není-li na ta povídka, a zejména na její druhá část, sepsaná podle tvých zkušeností. Pokud to byť jen jediného člověka odradí od jeho touhy proletět se vzduchem jako pták a ukončit tak své trápení, pak to nebyla marná práce. A nám ostatním jsi přiblížila trápení a utrpení obětí, pozůstalých i nezůčastněných. Tip.

Havranka5
06. 04. 2005
Dát tip
Díky za přečtení Wattíku, kritiku i tipa... Mé srdíčko plesá, že se ti líbí můj tolik tu kritizovaný rozvláčný přechodníkový sloh. Přečti si prosím i ty zdejší kritiky.. objasňují mnohé z Tvých otázek. A taky tu povídku od nicku nef7 prosím. Díky Zdraví Dita P.S. Chjo, všechny možný bakterie a viry co poletují v jarním vzduchu se rozhodly uspořádat v mých horních cestách dýchacích svůj děsný mejdan a ještě navíc mi křížem krážem pobíhají v nosohrtaních dutinách lechtajíce mě pštrosími peříčky..

Havranka5
06. 04. 2005
Dát tip
Ju, na studia přírodovědy si přivydělávám v laboratoři, kde se zkoumají mozky. Takže ze života. My děvčata (alespoň kluci to o nás říkají) píšeme většinou (na tohle slůvko pozor!) inspirovány svými osobními zážitky...

Milá Taiko. Pleteš se. Naturalismus jako takový má ještě daleko k umění. Realita sama o sobě není umění.

Taiko78
04. 04. 2005
Dát tip
Za prvé: nejsem milá Za druhé: jen umění které se snaží zachytit skutečnost {může být ovšem i sci-fi např. Mechanický pomeranč}, má smysl Za třetí realita je naturalistická {viz. Zola atd.}

Havranka5
04. 04. 2005
Dát tip
Filipe, když mladá uslzená holka s pocitem zpackaného života visí z druhé strany zábradlí, než ze které se obvykle po mostě chodí, a saniťák si vedle ní sedne, a začne vést monolog typu... tak, až dopadneš, tak budeš ještě půl hoďky žít, budeš počuraná a posr** nebudeš se moct hýbat protože budeš dolámaná a bude ti všechno moc líto, ale nepůjde to vrátit... a já na tebe budu naštvanej, poněvadž mě za půl hoďky má končit šichta... asi to není zrovna typický příklad (literárního) umění, ale když už nezabere syrová popisnost bez příkras a idealizování, tak už je to fakt zlý... P.S. co je tedy podle Tebe "umění" ?

Alojs
03. 04. 2005
Dát tip
Tezko bych mohl ze sebe vytlacit vice, nez tady bylo receno. Je to silne, bere to dech a vubec... nejak jsem ztratil naladu. Ale ono to bude tim ucenim na stole :-) Netipnout si... to by byl hrich. A ja do pekla nechci

Kimísek
02. 04. 2005
Dát tip
Děkuji a tipnu si .-)*

Souhlasím s BrosQičkou je to dlouhé až se f tom človjek ouplnje ztatí - nelíbí se mi to a asi nikdy nebude - taky jsem nepochopil vo kom vo čem to je.

Brosqička
30. 03. 2005
Dát tip
Tak tohle na mě dost zapůsobilo. O sebvraždě nevím, co si mám myslet už od dětství... nevidím ji úplně negativně, i když všude se dá vyčíst, že sebevrazi trpí po smrti nejvíce (odsuzují ji skoro všechna světová náboženství a i jedna kartářka mi řekla, že se z nich po smrti stávají duchové, ktří bloudí světem a jsou odsouzeni k věčnému zoufalství...). Já osobně jsem na sebevraždu za svůj život pomýšlela několikrát a jako jedenáctileté dítě jsem se o ni i naštěstí neúspěšně pokusila. Myslím, že někteří lidé se už zkrátka rodí z tendencí mít sebevražedné sklony.. Dnes už vím, že je to hloupost a sobectví, ale sebevrahům rozumím a neodsuzuju je. Ono se na to totiž moc hezky kouká z pohledu člověka, který nemá nějak velké problémy a nedokáže si představit, jaké to je, skutečně trpět.. To se pak hezky říká, že to jsou slaboši, ale ten, kdo doopravdy netrpěl, nemá právo něco takového říkat... Říká se, že Bůh dává člověku jen tolik, kolik unese, ale i já měla možnost zažt, že někdy se to unést doopravdy nedá... K povídce: Nějteré pasáže rozvleklé, ve větách moc slov, unikal mi i smysl toho co čtu. Chtělo by to zjednodušit, dát lehčí styl, aby to bylo čtivé a strhující a pak by to bylo dokonalé. Protože co se týče myšlenky a děje samotného, je to neuvěřitelné, nadčasové dílo s krásným poselstvím, které zapůsobí zvlášť silně na ty, co o sebevraždě už někdy přemýšleli.. Dávám TIP a přemýšlím i o zařazení do mých nejlepších děl.. ještě popřemýšlím.. Moc Ti děkuju, Havranko

Chelaton_3
29. 03. 2005
Dát tip
Je to velmi dojemné, ale ta 1. část je fakt dost naturalistická. Naštěstí není příliš dlouhá. Ta druhá část už je o hodně snesitelnější. Ty přechodníky bych tam taky moc nedával. Podle mne se dají vhodně použít, ale v díle, které je třeba celé psané starou češtinou, kde se např. vyskytuje "jest", "dělati", podstatné jméno před přídavným atd. S tím textem, který je jinak psán moderně, se to dost bije. Taky bych tam nepoužíval tolik odborných termínů. Jednu chvíli jsem si připadal, jako bych četl skripta pro lékařskou fakultu a ne umělecké dílo. Jinak je to ovšem super - hlavně se mi líbilo, jak jsi to natřela těm lidem, co proti něčemu pořád protestovali. To by sis opravdu dost rozuměla s mým tátou! ;-> Jinak už k tomu nemám připomínek a výhrad. Jasný tip a věřím, že mé názory padly na úrodnou půdu. :o) Ch_3

Havranka5
29. 03. 2005
Dát tip
Díky dvojsodná soli kyseliny etylendiaminotetraoctové :)) Za tip i kritiku. Potěšila. Zvláště poté, cos mě tak plamenně pokáral (se žádostí o nesmlouvavý výmaz za tu v Tvých očích tak lascivně neřestnou zvrhlost) v kritice pod neméně naturalistickým Balkónovitým krvesmilstvem :)) Víš, přechodníky jsou přirozenou a nedílnou součástí mého květnatě souvětného projevu. Já se jich nikdy nevzdám, nemohouc je opustit a jsouc si plně vědoma, že mě pro ně tady budou méně číst a o to víc opovrhovat. I když nechci a dávám si pozor, přeci mě nějaký přechodník sem tam uklouzne. (pomni na krvesmilstvo, tam se mi také jeden někde v prostředku povídečky neúmyslně vyskytl a unikl bystrému pátravému pohledu mých černočerných havraních očí...) A odborných termínů, zvláště v latině jsem se vystříhat snažila. Zůstal snad ten pneumotorax. Avšak to je slůvko známé dítkám již z kurzu první pomoci na základce ne? ;-) Ještě jednou díky. Doufám, že si přečteš i moje Patero perutí z Havrančina křídla (obsahují vše, od techniky, tvé oblíbené chemie, přes boj za rozum proti víře i nádheru plesových šatů a tajemno komnat staré tvrze, až po jemně popisné dlouhé erotické scénky... :-) ) a pozdravuj svého tatínka od jedné bojovné Havranky :)

Havranka5
29. 03. 2005
Dát tip
Filipe, dovoluji si Ti odporovat. Tato povídka VŮBEC není samoúčelný hnus, jak píšeš, nýbrž rozumné varování, a to nejen pro tu patnáctiletou dívku, nýbrž pro všechny další v té předlouhé nekončící řadě, kdož si v návalu nesnesitelné sebelítosti a zoufalství nerozvážně a NEVRATNĚ sáhnou na život. V tom "nesnesitelném a samoúčelném hnusu" se blýskají jako střepy hloubější úvahy. Samy o sobě by byly nečtivé, a dostalo by se jim pozornosti tak akorát "ale jasně mami/tati" avšak právě skrze ten "hnus" snad upoutají pozornost skrze zvídavost všech těch mladičkých nešťasnic. A navíc, je dobré vědět, do čeho opravdu jdeš, a né jen být zblý lživou reklamou... ne? Povídka je pokračováním jedné zdejší povídky od patnáctileté dívky, co si idealizovala svou sebevraždu výskokem z okna. Tak jsem jí názorně popsala, co jí čeká v tom, jak sama napsala: "..umírání s úsměvem na rtech v záři blikající sanitky..." Havranka5 P.S. Pokud chceš vyváženou povídku, obsahující od každého špetičku, jsou tu moje Patero perutí z Havrančina křídla. V nich jsou alegorické archetypální kruťárny a hlubší úvahy na téma střetu rozumu s vírou vyváženy šťavnatě, avšak vytříbeně popisnými erotickými vložkami :-))

Taiko78
29. 03. 2005
Dát tip
Pro Filipa a Chelatona > ta naturalistická část se zove REALITA.

Přečetl jsem to tak ze dvou třetin. Připadá mi to velmi rozvláčné. Kdybych nepomýšlel (spíš nesnil) o podobných činnostech, vadilo by mi to, takhle ale vůbec. Dávám svůj první tip na tomto účtu.

gemina
29. 03. 2005
Dát tip
strávila jsem touhle povidkou...no ...hodne casu. Chystam se na to uz dlouho. Vychvalila ses tehdy na pokecu, tak jsem te chtela poznat tak nejak literarne. musim uznat ze pribeh se snazi drzet se, ale nektere popisne casti, prechodniky, vyhozene dejove pasaze mi vadi. Rozhodne ale nelituju toho, ze jsem to cetla. Odradilo me to od myslenek na sebevrazdu. Nudila jsem se obcas nedychala jsem obcas. lepsi povidka. To ze jsem docetla je samo o sobe na tip. t

Havranka5
29. 03. 2005
Dát tip
Ioannesi, zachyť mě prosím, nebo se ti jihnouc složím do Tvého náručí, omdlévajíc ve zmateném okouzlení,... :) Jsem opravdu Tvá první tipovaná :-) ? Já tolikrát většinou kamenovaná Havranka? Proč sníš o takových strašných věcech? Pročpak? Slib mi, že to nikdy neuděláš... prosím..

No, můj bláznivý sen je dostat se na medicínu. to je všechno. Jinak žádný zvrhlík, kterého by vrušovalo pitvat mladé dívky opravdu nejsem. Na účtě ioannes jsem dal mnoho stovek tipů. Mínil jsem tím první tip na tomto účtě.

Havranka5
29. 03. 2005
Dát tip
Uff, to mi spadl kámen ze srdce... Já myslela těmi podobnými věcmi o kterých sníš něco na způsob létání bez křídel s otiskem do asfaltu a jim podobných úmyslně sebevražedných činnostech... a ty vyrukuješ s medicínou :))) Já vím. Nicméně přeji Ti, aby se Ti splnil Tvůj sen, a byl jsi dobrým lékařem nemocných lidských těl i toho ostatního, a aby se z Tebe nikdy nestal ani na okamžik podnikatel ve zdravotnictví podoben tomu v té povídce....

Tohle rozhodně není samoúčelný hnus! Pitva člověka je sama o sobě naturalistická až dost. Viděl jsem jí pouze na videu, ale i to mi docela stačilo. Řezničina jak na jatkách, s tím rozdílem, že krávě nerozřezávaj každej orgán zvlášť a nedělaj z nich preparáty. Jednotlivý detaily, který se ti tu vyčítaly, bych neřešil. Nálada z téhle povídky proniká až do morku mých zatím celistvých kostí. Po delší době konečně dílo, které mě zaujalo. Díky!

Poněkud to připomíná styl serveru Rotten. Čímž chci říct, že se jedná o typ hnusu, který nazýváme samoúčelným hnusem. Je to dost nepravděpodobné, že by se kór moc rozhlížela, jsouc takto dolámána. Ale hlavně. Ten hnus. Nic proti hnusu. Ale když je jen o sobě hnus, je to naturalismus. Hnus musí být (a teď se bavím o literatuře) vyvážen třeba erotikou, aby se dal snášet. A o to jde--- Umění musí být snesitelnější než svět. Protože před uměním LZE zavřít oči. Odložit to... Chápeš mě, co myslím?

Taiko78
25. 03. 2005
Dát tip
...má se za to, že cílem výstupu je dosažení vrcholu. Ovšem skutečný cíl, jímž je radost ze života, nespočívá v samotném vrcholku, ale v překážkách překonaných cestou. Objevují se různé strže, skaliska, rokle, převisy a příkré srazy, takže ten, kdo kráčí strmě vzhůru, si často může myslet, že nemá na další cestu dost sil či že by bylo lépe zemřít než jít dál. Pak však pokračuje v překonávání překážek, a když se múže ohlédnout a spatřit, co všechno přestál, zjistí, že zakusil skutečnou radost ze života. Jak nudný život by byl bez chyb a těžkých bojů! Jak brzy by člověka unavilo kráčet klidně po rovné cestě! Podstata lidského života spočívá v nekonečné řadě bojů a protivenství a skutečné potěšení se nedá těžit z krátkých chvil odpočinku... Taiko {Eidži Jošikawa}, epilog

Induan
25. 03. 2005
Dát tip
Ano, i pro mě je větším potěšením cesta k vrcholu než vrchol samotný, ale překážky, které na cestě leží jsou někdy z mého pohledu tak odrazující, že nemám chuť je překonávat a nečiní mi to radost. A když se pak ohlédnu zpátky, vidím jen smečku všech příšer, kterým se ještě budu muset cestou postavit, čemuž se snažím vyhnout a utéci před nimy dříve než mě dohoní nebo raději zemřít ještě než se to stane. Stojím proti drakovi, ale cítím se malý a osamnělý a tak místo, abych namířil meč na něj, mířím jím proti sobě s tím, že tu radost z jeho předem vyhraného boje drakovi nedopřeju. Pak ale často najdu poslední zbytek sil a udeřím a najednou je malý ten drak. Jenže já náhle ztrácím sílu jej dorazit a on se pak často přidá k té smečce, která mě dál v myšlenkách pronásleduje.

Taiko78
25. 03. 2005
Dát tip
Klečím a zdravím tě co pána svého Život nežádám Kulku neodchyluj pro mě z dráhy Žádám jen sílu k jízdě na vlnách A pak už jen jedno - Nauč mě nenávisti. por. Henry Lee: Modlitba před bitvou Robert Fabian: Carpe Diem

tak vracím se, přečetla jsem si ...... opravdu v určitých částech jsem se málem neubránila slzám.... tolik zoufalství, smutku, oddanosti... smekám... t

Induan
25. 03. 2005
Dát tip
V momentech, kdy propukám v nenávist už těžko rozpoznávám nepřítele od bratra. A výčitky pak nedovolý vychutnat vítězství.

Elyn
25. 03. 2005
Dát tip
*

Havranka5
24. 03. 2005
Dát tip
Kytiii, ...Ty oči hleděly na ní i na její umírající tělo odevšad ze závojů přediva minulých i budoucích životů potrhaných jejím pádem. Nesoudily jí, ani neproklínaly. Ona se skrze jejich černočerné zřítelnice odsoudila sama. Zhasla svou hvězdu na nebi neuváženým sfouknutím plaménku svého života, a tím i života svých ještě nepočatých dětí i v tu chvíli právě zplanělých nadějí na vnoučata svých rodičů. ...Je sice nezáživné pro chlemtače zkrvavených nechuťáren (tím nemyslím Tebe :) ), ale já se rozepsala v hrůze anděla strážného, co právě neuhlídal... Přechodníky necpu násilím, já v nich nějak před léty začala myslet, a už mi to zůstalo. Spíš je teď vyškrtávám. Ale sem tam mi nějaký v nepozornosti ulítne, (pomni na dílko krvesmilstvo ;-) ) Díky Havranka5

Jeheheman
24. 03. 2005
Dát tip
tohleto je hodně fajn..* jsme prostě v pasti

Induan
24. 03. 2005
Dát tip
Pohled z druhé strany: Bohužel nejlepší povídka, co jsem tu kdy četl. Bohužel ani tohle by mě neodradilo, abych udělal znovu to, co jsem již jednou udělal. Bohužel i když já už jsem počal a pomohl přivést na svět své dítě, vidím, že jednou bude mít stejné problémy jako já a že jsem to neměl dělat. Že jsem měl tenkrát zemřít jako panic a nepřivádět na svět dalšího trpícího živočicha. Dalšího králíka s dráty v mozku. Ano, tak se někdy cítím. Nemoc, jejíž léčba je horší než nemoc samotná. Nemoc, která mi byla dána do vínku spolu s životem. A zrovna tak mému dítěti. Nelze než souhlasit s obsahem tohohle horroru. Nelze než politovat svoje rodiče a přátele, že část z něj také prožili. Ale nelze než říct: Člověka, který trpí touhle nemocí nezastaví nic. A když, tak ne na dlouhou dobu. Psychická bolest umí být horší než ta fyzická.

SilverArrow
24. 03. 2005
Dát tip
Hrozně působivé-brrr T.

Havranka5
24. 03. 2005
Dát tip
Díky. Já se snažila, abych zapůsobila na city všech budoucích sebevrahů... Danielina (Nef7) povídka Zbořená zeď naděje, jako vystřižená z příručky psychologie mladistvých sebevrahů, mne natolik uchvátila, že jsem jí napsala a věnovala tuhle povídku. Začíná tam, kde Její povídka končí - tedy dopadem na tvrdou zemi. Snad si jí přečte, ať zví, do čeho se chystá jít. A nejen ona... Každý jsme v průběhu našich životů, alespoň jednou jedinkrát, stál na tom okenním rámu, (v mém osobním případě ochozu posledního patra Motokovu) přitahován prázdnotou rozprostírající se před a pod námi, se sirčičkou planoucí mihotavým plamínkem zmítaným a přidušeným sebelítostí ve strázních života. Kdo ne, tak toho to čeká, nebo není normální... Hvr5

Vika
24. 03. 2005
Dát tip
Je to dobré. Slova jako "míjejíce, stanuli" apod. ale působí zastarale. Pláč nenarozeného dítěte mi taky moc nesedí - celkově ta pasáž mi na 15 letou dívku (byť umírající) nesedí. Na některých místech povídky cítím extrém, píšeš o reálné situaci a reálně, ale občas nadsadíš. Proto taky např. negativní pohled na doktora s "drahým mobilem" na mě působí už moc jako nahuštěná kritika. Jinak si opravdu myslím, že je to dobré. T

Robinia
24. 03. 2005
Dát tip
Velmi sugestivní, vynikající námět, dobré zpracování. Trochu mě taky ruší přechodníky, ale jestli k Tobě patří, nech je tam. Tip

Havranka5
24. 03. 2005
Dát tip
Pokusím se příště zaměnit ta Vaše klišé za z živé tkáně seškrabanou syrovou kližku :))) Jinak Díky za přečtení i kritiku. Asi máte pravdu. Ale co ještě před námi nikdo neřekl a nenapsal? S myšlenkama (a nejen) sebevraha je to jako s novými objevy ve fyzickém milování... znovu a znovu přicházíme ve svých prožitcích na již dávno našimi předky a předchůdci vyzkoušené věci v mylné bezprostřední představě, že jsme první, kdo na to přišel. Ti zkušenější v životě pak v naději, že je čtenář (partner) nezná z dřívější nejen četby... Nef7 také vytýkali místy otřepanou frázovitost. Přesto jsem přesvědčena, že ta dívka vědomě neopisovala. Šla jen sama mrazivou plískanicí s pocitem cesty od nikud nikam tou tisíckrát před ní vyšlapanou blátivou stezkou, a napadaly jí v principu tytéž myšlenky, které vyvstávaly v myslích lidí, kteří tu šli dávno před ní.

Taiko78
24. 03. 2005
Dát tip
Havranko některé pasáže z pitvy mě rozesmály např.: Plop! Oční bulva za žbluňknutí padá do fyziologického roztoku. Jinak se mi více líbil začátek, ke konci tak trochu píšeš ze setrvačnosti. Celková myšlenka dobrá, ale jak říkal Ney "O vojáka si začněte dělat starosti až když přestane brblat". Opravdový sebevrah by asi nykdy předtím nenapsal povídku, i když na druhou stranu Gogh před tím pole namaloval {Žízeň po životě} jeden nikdy neví. tip i za realističnost dopadu :-)

puškvorec
24. 03. 2005
Dát tip
Bluééé. Chce se mi podřezat si žíly po přečtení.

Sunmoon
24. 03. 2005
Dát tip
je to hodně silné, umět popsat co se stane s tělem po dopadu na chodník je podle mého umění a ne zcela od věci. Je to každopádně hodně sugestivní. Bohužel jsem ale chvílemi trpěla ztrátou pozornosti, byly tam odstavce silné a slabší (a nejsem milovnicí krváků)...a přechodníky mi nevadí...ale bylo jich tu opravdu moc - až mě rušily...

Taiko78
24. 03. 2005
Dát tip
puškvorče jsi blb pokud to myslíš jako pochvalu, v tom případě jsi totiž nic nepochopil a ještě větší pokud jsi pochopil, ale nelíbí a dáváš to takto najevo.

vrátím se... vklidu přečtu....

fungus2
24. 03. 2005
Dát tip
Líbilo se mi to.***

Induan
24. 03. 2005
Dát tip
to: Taiko78 Opravdový sebevrah předtím klidně napíše povídku. Klidně napíše 10 stránek deníku, klidně si zahraje requiem nebo něco podobnýho no a když si nikdo nevšimne, hop (a nebo něco jinýho). Často jde opravdu o volání o pomoc, když o tom člověk před samotným činem mluví. Spousta těch, co o tom mluví to udělá. Mě to naši taky nevěřili. A jak se spletli :( A přitom stačila jen trocha porozumnění. Nepřišli, neměli pro mě ta slova, která jsem čekal. Říkali, že nejsem k ničemu, že jsem neschopnej, že mě nikdo nepotřebuje. Nechtěl jsem s nimi dál žit. V nemocnici pak říkali, že si o mně nedělali starosti, protože slyšeli, že hraju na flétnu. Jenže já hrál: "Skončili jsme jasná zpráva" :( Nezměnili se ani potom. Jsem rád, že od nich žiju 300km a je mi teď mnohem líp. Dřív jsem na to myslel každý den. Teď jen obden. :)

Taiko78
24. 03. 2005
Dát tip
Nic osobně Induane ale podle mě takřka každý jednou pomyslí na sebevraždu. Později se sám vysmějě, své hloupé KRÁTKODOBÉ slabosti, protože pochopí že svět tu není pro něj ale on {já} je tu pro svět. Tak proto mám pravdu, a ty také protože jak sám jsi mi napsal, žádnou sebevraždu jsi nespáchal. A to je dobře.

Induan
24. 03. 2005
Dát tip
Já jsem sebevraždu spáchal. A to velmi důkladně. Bohužel zasáhl Deus Ex machina. Doktoři řekli i mým rodičům, že to nepřežiju. Já si byl taky jistý, že to nepřežiju, když jsem do toho šel. Já tenkrát opravdu zemřel. Ten s kým dneska mluvíš, to je někdo jiný, kdo se té noci narodil. :)

Taiko78
24. 03. 2005
Dát tip
Kecy :-)

Induan
24. 03. 2005
Dát tip
to Taiko78 Možná :) Ale jak říká Spock, není možné diskutovat o problému bez oboustranné zkušenosti. Nacož mu McCoy odpověděl: "To znamená, že musím umřít, abych si o tom s vámi mohl promluvit?" A Spock na to: "Omluvte mě doktore, mám tu mnoho volání o pomoc". "Taky jdu volat.." poznamenal McCoy :)

Induan
24. 03. 2005
Dát tip
Problém touhle povídkou je v tomhle: Sebevrah je člověk morbidní, jehož až úchylná touha po smrti je morbidností ještě umocňována. Představ si ho jako člena Adams family :) Z toho plyne: Chceš-li mu to rozmluvit, musíš na to od lesa. Strašit vystrašenýho životem životem nemá smysl. Strašit ho pozemskou bolestí, které zažívá dost a dost nemá nápad. To je to, z čeho chce uniknout. Ví moc dobře, že budou jeho rodiče a přátelé budou zoufalí. Jenže on si namlouvá, že nejzoufalejší ze všech je on sám. Je pyšný a myslí si, že je odvážný, když je schopen se zabít. A lidi mu to podvědomě potvrzují i když navenek tvrdí, že je to zbabělost. Myslím, že grif na rozmlouvání sebevražd je někde jinde. Zlomit pýchu, propíchnout nafouknutou bublinu, minimalizovat. To by mohlo platit na mě. Nevím jak na ostatní.

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru