Předpříběh

Na začátku něčeho se přede mnou otvíral výhled. Dvojsmyslně lyrický. Pootevřená vrata, do kterých se každý mohl vrhnout. Po okrajích v příkopech si majestátně stály stromy; v korunách jim halekali zpěváci. Doplňovali se v dobách tak, že jsem si je nedovolila spočítat na druhy. Bylo mi teskno. Barva meruněk zahalila nebesa a paprsky střílela do tváří, které se snažily seč mohly ukrýt se před ostatními. Co mi je po nich?

Stiskl mi ruku. Procházela jsem se v předminulém hovoru a ani teplo nevnímala.

„Vždycky jsem si přál psát básně,“ povídal Kontra a já se mu uculovala do ucha.

„Básně?“ Ozvala jsem se po delší době, co ticho vystlané vatou tlačilo. Jen poslední slovo utkvělo mi v hlavě.

„Povídá se o nich všechno možné. Jako inženýr jsem suchar. Intro, chtěl jsem být s tebou, protože předminule jsme se rozloučili … a byli si nepřítomni navzájem.

„Definitivní tečka?“ Zatrnulo mi ve slabinách.

„Nechtěla jsem to brát tak vážně. Dívej, na obloze je první hvězda. – Už ne,“ sklopila jsem hraně oči, jak mají kočky naučeno. Měla jsem za lubem příst a mňoukat. Fantazie si se mnou pohrávala, posunovala jsem děj, zatímco Kontra pozoroval vrcholení podvečera, co se pomalu skloubí s nocí. Na kolenou jsem měla položený lístek, začala jsem ho brát na vědomí až tehdy, kdy jsem si uvědomila, že tmou neuvidím na obsah.

Zapomněla jsem na všechny obavy, které jsem měla v sobě uspořádány podle abecedního pořádku. Ztratily se v mlžném oparu.  V mém strachu byl rozchod umocněn negativním pocitem; ten se však rozplynul.

„Proč si říkáme přezdívkami?“

„Máme vůbec nějaká jména?“

„Neodpovídej otázkou, nemám to rád.“

„Dobře. Už od narození jsem Intro. Matka mi tak říkávala, když mě hladila po vlasech před spaním, oslovovala mě takhle i paní prodavačka, která se znala s mou rodinou. Říkáš mi tak i ty. Je to asi mé jméno …, které jiné bych mohla mít?“

Smutně se na mě usmál. Jakoby mi něco chybělo.

„Ale klidně budu Marie,“ navrhla jsem jednoduché řešení.

„Hm, možná. Co když jsme bez jména jen proto, že můžeme být abstraktní?“

„A pro koho, prosím tě? Leda tak sami pro sebe. – Nemudrcuj.“

Chtěl mě unést noci. Že prý tma nesluší očím. Nevím, jak bych vám tuhle slabost omluvila. Oblaka byla dávno potřísněna krví, ale nikoho nebolel pohled na ně. Ačkoli se krev rozlévala velmi rychle, nikdo nechtěl uskočit. Dům před námi a taky prozatímní cíl cesty rozdělil se na dvě poloviny; hrál si s ním podvečerní stín.

Otevřel dveře jako pravý elegán a nechal mě vkročit do neznáma. Poté se projevil jako někdo, kdo si dokáže se svými gesty protiřečit. Opustil mě, byť jen na chvilku. Podal mi bačkůrky a žádný úsměv se v nich neschovával, abychom si rozuměli. Naopak – uvnitř bylo prázdno. Zaplnila jsem je chodidly.

„Nechci si povídat.“

„Zlobíš se?“

„Ne, jen jsem čekal, že o mně budeš chtít něco vědět. Takhle si přijdu opravdu jako nějaké kolečko namalované na zdi. Akvarelem, ale pořád kolečko, které je nenaplněno. Pod obrysy si může každý představovat co chce.“

„Budu ti dělat druhé kolečko.“

„A zítra půjdeme do těch příkopů sbírat pet-láhve? Zamňoukej mi,“ pošeptal mi do ucha až se zježily všechny chloupky po těle.

„Nemňoukám na povel.“

Na začátku něčeho je vždy první krok dost nejistý. Protože na začátku si myslíme, že by měly věci následovat ve svém předpřipraveném sledu, který nevidíme. A poté si je osaháváme a říkáme jim tak stupidními jmény jako je osud nebo náhoda.

Nefilosofuj, když jsi jen přezdívka z neskutečna.