Úvaha na střeše

Úvaha na střeše

Prázdnota mladě sešlého hradu

topícího se v zrnkách prachu

moje duše je jako panelákový byt

hala bala splácaný dohromady

s drolícími se spárami

kterými uniká esence bytí

dvě okna, jinak nic

třesu se zimou strachem

bloumám po okapech zmoklé Prahy

sám promočený na kost

auta rozstřikují kaluže

ztrácíš se mi v husté deštivé mlze

nahýbám se z mostu a sleduji zpěněnou řeku

dvě staré paní pod deštníkem si šeptají:

„Ach, to počasí...“