Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seKoťátka
01. 04. 2005
5
0
635
Autor
Saimon
Je to inspirováno děním,okolo mě.
Studená modrá voda klouzala řečištěm, zurčela kolem hladkých hnědavých kamenů. Žanetka seděla na trávě, házela do hluboké tůně kamínky a dívala se, jak se vlny šíří v neustále se zvětšujících kruzích. Myslela na koťátka. Na ta letošní, ne na ta loňská. Před rokem jí rodiče řekli, že koťátka odešla do nebe. Celá ta knikající hromádka zmizela hned třetí den po tom, co ji Micka porodila. A Žanetčin otec povídá: "Bůh si je vzal do nebe, aby tam s nimi žily."
Ne že by pochybovala o tom, co otec říká. Koneckonců, je to moc nábožný člověk a každý večer jí předčítá z Bible. Včera večer přišla k předčítání pozdě a dostala nařezáno."Kdo šetří bitím, nenávidí své dítě," říkával otec. Takže jestli vůbec někdo může vědět, jak je to s Bohem a s koťátky, tak jedině on. Přesto ji to udivovalo. Na světě jsou přece stovky a tisíce koťátek, tak proč si Bůh musí vzít všechny její? Je snad Bůh tak sobecký? V březnu, když už se po zimě začalo všechno zase uklidňovat, maminka porodila dvojčata. Žanetku pak celé týdny udivovalo, jak malá jsou a jak pomalu rostou. A teď je červen a dvojčatům jsou už tři měsíce, konečně i znatelněji rostou. Takže je jasné, že když uslyšela otce říkat, že Micka je zase březí, chytila se toho a hodlala z toho vytěžit poslední kapku vzrušení. Hned se vrhnula do kuchyně a začala chystat hadry a dečky pro kočku a pěknou krabici pro koťata, až příjdou na svět. Všechno probíhalo normálně, Micka si někam zalezla a v noci vrhla v tmavém koutě stodoly mladé. Koťátek bylo v tomto vrhu šest, všechna byla šedá a s černými skvrnkami, které vypadaly, jako kdyby kožíšek někdo pocákal barvou.
Koťátka se jí líbila a tak si o ně začala dělat starosti. Co když to zase Bůh sleduje jako loni?
"Co to děláš Žanet?"
Nemusela se ohlédnout, věděla, kdo za ní stojí.
"Házím kamínky," oznámila tiše.
"Po rybách?"
"Ne, ne, pane. Jenom si tak házím."
"Máš štěstí."
"Otče?" zkusila štěstí."Co bude s koťátky?"
"Co by mělo být s koťátky?"
"Vezme si je zase letos bůh?"
Mírný úsměv, který se na tváři užuž objevoval, se bleskurychle vytratil. "Možná." Nic víc neřekl.
"To nemůže," málem vzlykla.
"Chceš snad Bohu radit, co může a co nemůže, mladá dámo?"
"Ne, pane."
"Bůh si může dělat cokoliv."
"Ano, pane."
"Ale proč by měl zase chtít moje koťátka? Proč chce vždycky ty moje?"
"Mám toho Žaneto právě tak dost, už mlč!"
"Proč chce moje?" nedala se.
Najednou k ní přistoupil a dal jí pohlavek. "Nesmíš o Bohu pochybovat."Pohrozil otec ukazovákem. "Jsi moc mladá, abys pochybovala." Chytil Žanetu za paži a donutil ji vstát. "A teď pěkně domů, najíst se a spát." Neprotestovala.
* * * * * * * *
Žanetka seděla ve stodole a drbala jemně jedno z koťátek. Před pár minutami ji matka poslala pro něco k sousedce, ale ona tu pochůzku o něco oddálila. Koťátko mňoukalo a tlapkami sekalo hravě před sebou do vzduchu.
"Kde je Žaneta?" Zaburácel odněkud z venku otcův hlas.
Už se chtěla ozvat, když uslyšela, jak matka volá z domu. "Poslala jsem ji k Janiurkovým pro ten recept od Marie. Bude pryč, tak dvacet minut."
"Fůra času," odpověděl otec. Směrem ke stodole se začaly ozývat kroky těžkých bot.
Žanetka věděla, že se děje něco špatného, že se chystá něco, co ona nemá vidět. Rychle vrátila koťě do krabice a schovala se za hromadu slámy a pozorovala, co se bude dít.
Otec vešel dovnitř, natočil z kohoutku vodu do kyblíku a postavil jej vedle koťat. Opatrně vzal jedno za krk, dvakrát jej mírně pohladil a pak mu strčil hlavičku do kbelíku s vodou. Zevnitř nádoby bylo slyšet, jak sebou zvířátko zuřivě mrská, do vzduchu vylétaly drobounké kapky vody. Otec se ušklíbl a strčil pod hladinu rozvířené vody celé tělo. Za chvilku mrskavé pohyby ustaly. Žanetka zatínala prsty do betonové podlahy, až jí to bolelo. "Proč?" Pročpročpročproč?
Otec vytáhl z kbelíku bezvládne tělíčko. Zvířátku viselo z úst něco růžového a krvavého. Žanetka nedokázala poznat, jestli je to jazyk anebo jestli to koťátko nevyvrhlo do vody vlastní vnitřnosti.
Brzy bylo po smrti všech šest koťátek. Žanetka nedokázala myslet na nic jiného než na tu popravu, zoufale se ji pokoušela pochopit. Poslal snad Bůh jejího otce? Řekl mu snad Bůh, aby pobil koťátka, aby jí je vzal? Vstala, odešla k domu, krev jí odkapávala z prstů. Krev a cement.
"Máš ten recept?" Zeptala se matka, když uslyšela, jak se za Žanetkou zabouchly dveře od pokoje. "Paní Janiurková ho nemohla najít. Pošle ho zítra." Lhaní jí šlo tak snadno, až ji to samotnou udivovalo.
Matka se zatvářila zmateně. "Ano." Nic víc ze sebe nevymáčkla.
"To si s Bohem vyřídím! Tohle dělat nemůže! To nesmí!" Žanetka vyběhla z pokoje a hnala se ke schodům.
Matka se jen dívala a nepokusila se jí zadržet. Žaneta Kortanová pomaličku vyšla po schodech a dlaní klouzala po hladkém, vyleštěném dřevěném zábradlí.
* * * * * * * *
Když se Petr Kortan vrátil odpoledne z práce, zaslechl, jak hlučně třeskla rozbíjená keramika a tříštící se sklo. Vřítil se do obýváku a zjistil, že jeho žena leží dole pod schody. Stolek byl překocený, rozbité sošky se válely po podlaze.
"Marcelo. Marcelo! Ublížila sis?" Rychle se k ní sklonil.
Vzhlédla k němu, ale oči byly tak nepřítomné, jako by se dívaly z mlhy někde v dálce. "Petře! Můj Bože, Bože dobrý, Petře. Naši andílci. Tam, ve vaně...naši andílci!"
Saimon
Líbilo se mi to i jako ateistovi, poněvadž to dokazuje, že za vším musíš hledat člověka a nikoliv nějaké nadpřirozeno.
t*
wedle_vazy
05. 04. 2005Sn_vojáček
01. 04. 2005
když jsem byl malej, měli jsme na chatě nějaký toulavý koťátka, a když je roztrhala liška, pokoušeli se mi rodiče namluvit, že si je odnesla maminka kočička :-)
myslím, že je to opravdu výborná povídka. Drobnost, který jsem si při čtení všiml- jakmile se přiblíží Žanetin zločin, dostanou hlavní postavy příjmení. Vím, že je to úplná kravina, ale působily tam na mě trochu přebytečně. To ale opravdu není třeba řešit- dávám tip a děkuju