jak člověk bývá --- jakýkoliv

Prolog:

 

Když napíšu báfeň, všechny její nečitelné kopie a útržky ze snů ihned vhazuju nejlépe do ohně. Jsou pryč.  Tak se dá kdykoliv nařknout z toho, že jsem nastražila oči, uši, nos a někomu vzala slova. Samozřejmě.

Nemůžu nikomu říkat, jak má k textu přistupovat; jedině, že by si to „dílo“ samo o sobě říkalo o důkladnou předpírku nebo naopak sprint na čas.

Už dlouho je mi vytýkáno, že píšu složitě. Já nechcu, vždyť bych byla sama proti sobě. Názory mi někdy! přijdou velice mimo. Mimo tím způsobem, že mi nepředávají pocit ze čtení (ze sprintu a nebo ze ždímání), který je pro mě nej – důležitější. Na co mi je věta: „mně se nelíbí, ale věřím, že dalším bude …“  Už z toho je cítit, že nesoudíte za sebe, ale za osud báfně. A ta by měla žít jakožto samostatný útvar.

Požaduji (ráda bych; prosím vás) názor po každém, i když mi napíše, že se vnímatel (čtenář) stihl při čtení dloubat v nose. A sloveso ´požadovat´ je tu obzvlášť silné, ale i přesto – nemyslím si, že jsou to vysoké nároky.

 

Díky.

 

(taky bych vám mohla povědět něco o snu: létala jsem v něm a pak jsem se snažila o sebevraždu; ta absurdita byla umocněna tím, že jsem se chtěla zabít seskokem z veže ... ale vždyť já měla křídla! Byl to velmi pohodový sen.)

 

---

 

 

z loňských žalů kadeří se

bílá krajka; už není skrz co

prodírat oči i vydávání úst

do veřejných klecí dvaatřiceti sloupů

aby slzely o strunu

citových padělání

 

je nemožné –

sázet tužby jednu po druhé

a dělat z nich vzpřímené verše

 

náhle –

jsou dny vonící pozdními rány

běda

kdy bude déšť zvonit do mých

druhých boků; střemhlav upiji

hrany nebo odjinud utlumím

řev     příčí se mi narušit stopu

škrábanců

když si obraz vzlyků

 

umývám v lavoru

 

 

---

 

 

Epilog:

 

tíhnu k hoři

která se rozetne

aby po nádechu

byla si opět bližší

 

pak pláň je

jedna velká samota

 

 

poznámka píšící se pod čarou:

 

Epilog jsem zařadila pro to, že skoro každý si tu hraje s poetickými břehy. Někdy nejsem natolik inteligentní, abych poznala, proč jsou dva ... (u sebe ano – to už je pak hra pro rozličné pohlaví); tak to beru, že bývají dva z jednoho kusu = celku, který se musel rozdělit, aby ta druhá část viděla na svou polovinu; tudíž motiv mapek, praskání a cesty je nabílední.

 

Tahle indispozice je vlastně natažená ruka k hovoření. Vyberte si svůj břeh.

 

 

 

---