Pád do reality

Běží ulicí, nesmí se ohlédnout, ani zastavit. Ničemu nerozumí. Pouliční lampy najednou zhasly a ulici zahalila černá tma. Hlavou mu probíhají tisíce myšlenek, ale stále ničemu nerozumí, nic nedávě smysl, marně hledá nějaké souvislosti. Vnímá jen ten nesnesitelný křik za zády. Ale netuší kdo to tak zoufale křičí. Nemá čas nad tím přemýšlet, musí běžet.

Najednou se ozve ulicí výstřel a po několika krocích ucítí v levém lýtku neskutečnou bolest. Ještě ze setrvačnosti urazí několik kroků a zhroutí se na studený chodník. Leží na břichu a z lýtka mu vystřeluje ukrutná bolest do celého těla. Snaží se křičet, ale jeho hlasové ústrojí rychle kapitulovalo. Slyší nad sebou kroky, ale není schopný otočit se a zjistit, kdo to nad ním stojí. Stejně je mu to jedno, přeje si jen umřít…

Kurva to byl ale sen. Vyskočí z postele a snaží si rozsvítit. Kde je ten zkurvený vypínač! Šmátrá kolem sebe a ne a ne ho najít. V místností je tak strašná tma, že větší tma už prostě být nemůže.

Co to kurva je? Kde mám ten blbý zapalovač? Tady je! Snaží se, posvítit si zapalovačem, ale hned při prvním pokusu mu vyskočí kamínek. Kurva! Po tváří mu začali stékat kapičky potu. Začíná tu být nějaké podezřelé horko a místnost se začala pomalu smršťovat, začalo tam být, nějak těsno. Připadal si jako v nějaké truhli. Skoro jako v nějaké rakvi. Kurva, já jsem v rakvi! To je zase nějaký pitomý sen! Mlátí v děsivém amoku na dřevěné víko a snaží se probrat, snaží se dostat zpátky do reality...

To byl zase jen blbý sen, celkem si oddychl, utřel si  do peřiny pot z čela a pohladil ve vlasech tu krásnou zrzku, co spala vedle něj. Stanul, otevřel okno a do místnosti začal zvolna pronikat čerstvý vzduch.

Z okna se mu rozprostřel výhled na nazelenalé moře a bílou písečnou pláž. Poetický ráz krajiny ještě zvýrazňovalo vycházející slunce. Rozhlédl se po pokoji a snažil si vzpomenout, kde je a jak se tu vůbec dostal a kdo je ta dívka v posteli. Ale nějak mu to v té kocovině nechtělo myslet.

Místnost vypadala celkem útulně. Dvě křesla, skleněný stůl, starý gramofón. Zdi byly zbarvené do červena. Nad polici s knihami vysel obraz. Nevypadal špatně, bylo na něm malé dítě, se strašně smutným výrazem v očích. Myslel, že to mělo symbolizovat samotu a chudobu, nebo tak něco. Působilo to na něj celkem dekadentně a probouzelo to v něm trochu deprese.

Podíval se na tu zrzku a nejednou z ní nemohl spustit oči. Vlezl si za ní zpátky pod peřinu a pozoroval jí jak spí. Byla strašlivě přitažlivá. Položil jí dlaň na rameno a pomalu, jak nejněžněj dovedl jí sjížděl přes celou ruku, pohladil ji po dlaních a proplétl si s ní prsty. Náhle ucítil, jak mu stiskla dlaň. Pak otevřela oči a opatrně se usmála. Nikdy netušil, že takový krásný úsměv může existovat. A ty nazelenalé oči, byl v nich ukrytý ten oceán a východ slunce. Sundal jí opatrně kalhotky, a polibkem v něm spustila řetězovou reakci všech citů. Chytil jí za zadek a převalil si jí na sebe. Bylo to neskutečné, připadal si jako ve snu...

Vzbudilo ho houkání sanitky. Hned vyskočil na nohy a rozhlížel se kolem sebe. To snad není možné! To byl zase jen pojebaný sen? Vždyť ta zrzka byla jak živá. To snad není možné! Dokonce jsem se i udělal. To snad není možné. Stojí uprostřed odpudivé místnosti, kde kromě roztrhaného koberce a zachcané matrace na které se před chvíli probudil, vůbec nic není. Snad jenom v rožku leží injekční stříkačka a několik vajglů. Snažil se nadechnout, ale bylo tam nedýchatelně. Ve vzduchu se mísil smrad zvratek, močí, krve a bůhví ještě čeho.

 Došel do koupelny, vyzvracel se do umyvadla a pustil ve sprše vodu v domnění, že ze sebe smyje tu noční poluci. Když po deseti minutách, začala konečně téct smradlavá žlutohnědá voda, trochu se mu zatočil žaludek a musel se zase vyzvracet do toho ucpaného umyvadla. Rozhod se ranní sprchování odložit.

Přišel ke špinavému oknu a po vyčerpávajícím boji se mu ho podařilo otevřít. Do místnosti se začal zvolna vtlačovat čerstvý vzduch plný uhličitanu, siřičitanu  a podobných sraček, které jsou až na to, že leptají sliznici a likviduji prudušky prej celkem neškodné. Výhled z okna na sídliště byl přímo úchvatný. Viděl jen nekonečné řady šedých paneláku, ztrácejících se v mlze smogu.

Už tomu rozumím! to se mi zase jenom zdá, jsem zase v dalším pojebaném snu. Kdy se konečně probudím. Už toho mám dost! Nahnul se přes okno a vyskočil. Věřil, že tontokrát se už opravdu probudí, ale chudák netušil, že není ve snu, nýbrž  zpátky v realitě…

***

Dvě malé děti, si hrály na pískovišti obklopeném patnáctipatrovými paneláky. Klukovi se podařilo udělat obrovskou bábovičku z obrovského psího hovna. Jeho kamarádka mu tu bábovičku strašně záviděla,  neudržela své nervy na uzdě a celou mu jí rozdupala a začli se prát. Přihlížel tomu místní úchyl ukrytý v křoví, spokojen, že se něco děje.