Bílá srna

Lovec na svém koni jel,

 bílou srnu náhle zřel.

Tu ze zad luk svůj sňal

a pobíd\' koně v cval.

Ach, tuto srnu musím mít,

ji pro choť svoji ulovit,

která nyní v loži spí,

zítra v bílou kůži sebe ustrojí.

Přes pole, louky, hustý les,

kam bujný kůň lovce nes,

tam za bílou srnou dál a dál

se lítý lovec stále štval.

Už vyčerpán je muž i kůň

i srna, když uzří velkou tůn,

jež plná chladné vody je,

klesne vedle znavená,

což jistou smrt teď znamená.

Tětiva pne se v lovcově dlani,

nevěda, že míří na svou paní,

vystřelí šíp, jenž poklaje srdce

ubohé ženě, jíž stará kletba vece:

žij v noci v srně, ve dne jako žena,

buď vlastním mužem zahubena.

jedině tak smíš vykoupit

ten hříšný život, jímž jsi měla žít.