Nepříliš příjemné dilema zarytého počítačového pařana a milovníka piva v jedné osobě

„Hurá, konečně mám padla!“, vzkřiknu, když ručičky na hodinách nad mým pracovním stolem v kanceláři obecního úřadu Obořiště ukáží pět hodin odpoledne. Rozradostněn seskakuji po každém druhém schodu na schodišti, kde mě každé ráno suverénně seřve uklízečka Blažková, protože nejsem přezut a které mě bezpečně zavede do přízemí budovy přesně naproti vchodovým, v mém momentálním případě spíš východovým až výběhovým dveřím.

Proběhnu chodbou okolo obecní vývěsky a proskočím otevřenými dveřmi na ulici, při čemž nejen že přeletím poslední tři schody ale málem i porazím naši nově zvolenou mladou starostku. Vrhnu na ni omluvný pohled, který si zřejmě vyloží jinak, já jen tak tak uhýbám jejímu pravému háku a otáčím se ve zběsilém úprku napříč návsí.

Ale tato epizoda mě nemůže  rozházet, tak po chvíli zpomaluji z běhu na kvapnější chůzi, při čemž častuji všechny nechápající okolojdoucí úsměvy způsobenými vzpomínkami na moji novou počítačovou hru, na níž se neuvěřitelně těším. Už se vidím před monitorem, kterak střílím plazmovým rotačním kulometem naštvané zombíky v temném rozpadajícím se domě důmyslně umístěném do tmavé bouřlivé noci a jak se instinktivně nakláním ve snaze uhýbat jejich plesnivým pařátům a ohnivým plivancům. Dozajista při tom zase minimálně čtyřikrát až pětkrát spadnu ze židle jako včera. Tato vzpomínka mě tak rozrajcuje, že si musím poskočit a zapřemýšlím nad zkratkou, kudy bych se mohl dostat domů co nejrychleji. Napadá mě jediná cesta – okolo obecního rybníku Čvachtáku.

Tato cesta ovšem má jednu závažnou komplikaci. To, že vede okolo oblíbené hospody U Rypáka. Jak se jí budu přibližovat, určitě mě bude přepadávat stále větší chuť na pivo. Budu jí muset odolat, poněvadž jednak by tak ona zkratka přišla o svoji zkratkovitost a hlavně – což mě děsí nejvíc – v podnapilém stavu bych nebyl schopen nahrát dostatek bodů pro postup do dalšího levelu.

Bezradně se zastavuji a přemýšlím, kterou cestou se vydat. Přes vesnici, což je sice delší, ale ne tak nebezpečná cesta nebo okolo rybníka, která je mnohem kratší, ale vedoucí okolo svádějící hospody? Po chvíli se rozhoduji pro druhou variantu. Když půjdu po straně ulice vzdálenější od hospody a pro jistotu si budu zakrývat výhled rukou abych ji neviděl, nemůže se nic stát. Navíc když při tom budu myslet na masakr, který doma způsobím v řadách stále ještě ne dostatečně mrtvých mrtvol.

Nuže, vydávám se na strastiplnou cestu okolo hostince. Ze začátku jde vše bez výraznějších komplikací, ovšem když v dálce zahlédnu přenádherný, žlutě svítící nápis „Zlatomok“, začíná se mě zmocňovat sžírající neklid. Pro jistotu přecházím na protější, vzdálenější chodník a začínám myslet na roztomilé šedozelené plesnivé nestvůry, kterým z očních důlků visí zbytky vyschlých očí, při chůzi jim eroticky praskají kosti a kterým budu nemilosrdně a chladnokrevně za hlasitého mlasknutí doprovázeného výstřikem shnilého masa ustřelovat červy rozežrané hlavy. Když už si začínám myslet, že hospodu bez problémů minu, uvědomím si, že jsem téměř na její úrovni a pro jistotu si ji ještě zakrývám dlaní aby mě neprovokovala.

Zdařilo se! Úspěšně jsem prošel okolo hospody, až se tomu musím podivit. Výsknu si a rázně vykročím směrem k domovu a nažhavenému počítači. Po třech krocích se ale vyděšeně zarazím. „Co jsem to udělal?“, bolestivě mi projede hlavou zneklidňující myšlenka. „Jen tak jsem prošel kolem hospody? Bez mrknutí oka? Nechal jsem tam Karla, Řehoře, Arnošta, svůj vlastnoručně malovaný půllitr a štamgastskou židli s mojí podobiznou vyřezanou do opěradla zcela samotné? Co jsem to za člověka, jsem-li vůbec člověk?! Nechat se takhle zlákat pitomou charakter ničící počítačovou hrou… počkat, řekl jsem pitomou?! Je to vůbec nejlepší hra kterou jsem kdy viděl!“ Bezradně stojím kus od hospody a nemůžu se rozhodnout co teď. Napadá mě spásná myšlenka na jednoduché rozlousknutí situace. Použiji dětské rozpočitadlo.

„En–ten–tý–ky, dva špa–lí–ky…“ na každou slabiku střídavě ukazuji směrem domů a na hospodu „…čert vy–le–těl z e–lek–tri–ky…“ a opět se zarážím, jelikož od mých dětských let už uplynulo nemálo vody a zdá se, že říkanka jest zapomenuta.

Tak co teď? Zkusím na to jít psychologicky. Nejdříve udělám dva kroky směrem domů, pak dva směrem k hospodě a kam to půjde jednodušeji, tam se vydám. Jedna, dva… domů to jde celkem snadno, vypadá to slibně, zkusím ještě opačný směr. Jedna, dva… sakra, znovu jsem zmaten, jde to úplně stejně.

Zase chvíli přemýšlím a odhodlávám se k radikálnímu řešení. Zavřu oči, zatočím se několikrát dokola a pak se poslepu rozběhnu náhodným směrem. Jo, tak to už přece musí vyjít. Zavírám oči, točím se. Tohle mě vždycky bavilo jako malého kluka, tehda to však byla jenom nevinná zábava, teď jde o vážnou věc. Zastavuji se a chystám se k rozběhu. Kterým směrem to asi bude? Jsem sám zvědav. Jsem tak zvědav, že se nemůžu odhodlat. Co když nebudu s výběrem spokojen? Co když se rozběhnu směrem domů, ale budu chtít do hospody nebo opačně? Jsem zmaten víc než kdy před tím. Chce to trochu ráznosti, chlape…

„Uááá!“, řvu a dám se do běhu, v čemž mě asi po deseti rychlých krocích nekompromisně zastaví tvrdá zeď a já se zčásti omráčen, zejména však nepředpokládanou situací překvapen sesunuji k zemi.

Po chvíli těžce otevírám oči a zjišťuji že ležím v záhonku patřícímu k domu naproti hospodě. Ach jo, zase jsem nic nevyřešil… jenom jsem značně pochroumán, zdá se. Pustím se alespoň do inventury vlastního těla – cítím vymknutý kotník, rozbité koleno, zlomený nos, odřené čelo… dost možní i otřes mozku. To jsem tomu zase dal.

Snažím se vzpamatovat a rozhlídnout, abych zjistil zda tuto mou vcelku trapnou situaci někdo nepozoruje. Při pohybu hlavou mi nepříjemně křupe za krkem a po obličeji se mi rozlévá horká krev. Zakláním hlavu a všímám si krásně žlutě svítícího nápisu „Zlatomok“ visícího přímo nad právě vrznuvšími dveřmi do hospody, z nichž vybíhají kamarádi.

„Proboha Emile, co se ti stalo? Slyšeli jsme tvůj křik, někdo tě přepadnul?“, vyzvídá překvapený Karel při pohledu na mě krvácejícího do záhonku.

„Ty teda vypadáš, pojď dovnitř!“, řekl přidušeně Arnošt a zvedá mě ve snaze odtáhnout do hospody.

Jak zjišťuji, nemám zuby, takže nejsem schopen říct mu, že na hospodu vlastně vůbec nemám náladu…