Přepere víla Amálka Makovou panenku?

         Na přednáškách o bojových uměních se vždycky přihlásí malý školák.  Zajímá ho jediný problém.  Stejná věc,  která ani mně nedala v jeho věku spát: přepere karatista judistu? A co Superman Spidermana?  Vím, dívky asi mají tou dobou jiné starosti (viz název této úvahy), ale já to dodnes nevím. Podobně jsme na tom i při diskusi na téma „je-li hodnotnější psát vážné či žertovné povídky“. Stojí (sedí, leží, běží) snad humor až na samé periferii umění? Je vážná próza vážně cennější?

         Ergo, rozhodli jste se stát prozaikem. Velkým Epikem. Horší je,  jste-li náhodou čistokrevná prozaička. Výraz epička není ani ve slovníku. Navíc  navozuje zcela nežádoucí asociace. A to můžete být klasickou epičkou,  případně modernější e-pičkou. Přesto je většina autorek prózy rovněž nevěrně věrná  poezii a na vizitky si nechává raději tisknout hrdý titul „básnířka“.  

         Dejme tomu, že jste napsali  humornou povídku. Kam s ní? Tedy kam s ní na Písmáku? Většina veselostí se odehrává mezi fejetonisty. Ale může se stát, že vaše dílko fejeton nakrásně není (jste-li na pochybách pak to fejeton zcela jistě NENÍ). Bdělí fejetonisté vás okamžitě vypátrají a bez milosti veřejně ukamenují. Prohřešky proti formě jsou mnohem horší nežli prohřešky proti obsahu.  Do Zábavné kategorie? Je vaše pětistránkové dílko „blbůstka“ nebo jen hypertrofické „haiku“? Půl dne jste psali do počítače „jen tak pro radost“?  Jste kvůli své veselé náladě úplně „mimo“?  Všimli jste si - jiná kategorie pro veselou povídku není. Takže vám zbývá humor vsunout do kategorie „vážně míněná próza“.  Vznikne z toho takzvaný „vážný humor“. Což je něco jako crazzy komedie kompenzovaná neuroleptiky.

         A zde je první kámen úrazu neboli fracture stone. Vážně míněná próza je někdy jen  vážně míněná póza. Je zajímavé, kolik autorů slovo „vážně“ bere vážně. Jak ale rychle  poznáte, že se jedná o seriózní prózu a ne o obyčejnou taškařici? Nabízím hned několik zaručených vodítek, jak oddělit zrno od semene. Jednou z indicií  je  častý výskyt takzvaných klíčových slov. Ve vážném díle se to hemží zapadajícími slůnci  nebo velmi intenzivně osvětlujícím  měsícem. Patognomická jsou též slůvka „pohnutky“, „háv“, „oř“ či „skon“.  Jsou-li přítomny „pohnutky“, pak nejde o humor (výjimkou mohou být slibné „vedlejší pohnutky“).

         Zajímavá je také volba námětů. Je-li posláním díla objasnit „jak jsem přišla o panenství“, jde zásadně o tragédii nebo červenou knihovnu.  Naproti tomu obdobný námět  „jak jsem přišel o panictví“ je  vždy humor. Dalším klíčem k určení vážné prózy je místo děje. Odehrává-li se dílko na poušti, v džungli, v temných sklepeních nebo na povrchu Marsu jde o smrtelně vážně míněnou prózu. Ještě jsem nečetl nic veselého z prostředí mostecké hnědouhelné pánve nebo pařížských katakomb. Jede-li hlavní hrdina na služební cestu nebo do lázní jde o veselost. Také lyžák nebo škola jsou semeništěm humoru. Ale pozor! Jsou však díla, která považuje za vtipná jen jejich autor, jeho rodina,  případně autorovy alternicky.

         Pak zde máme dílka na téma „den, kdy se nic důležitého nestalo“. Dalo by se říci, že absence „závažna“ dává prostor, který automaticky vyplní humor. Omyl!  „Vážno“ je zákeřně rozpínavé! O tom svědčí i poměr vážných a veselých povídek, který jsem nedávno počítal. Na jedné stránce povídek prohrál humor drtivým skóre 7:41!

         Odborné veřejnosti by nemělo uniknout ani medicínské dělení vážně míněné prózy. Třeba kolega epik Měrka vsadil prozíravě na dyspepsie. Hned si povíme proč je to prosíravé. I tady lze nalézt určité pravidlo: jde-li o dílko spadající do oboru gastroenterologie, pak jde o humor. Nevěříte? Málokterý hrdina antické tragédie zmírá na tří týdny trvající průjem. Romantický hrdina blouzní v horečkách, ale nikdy nemá trombotizovaný hemeroid!  Ani Julie se nepřiotrávila tekutinou vyvolávající nadměrnou plynatost. Kdyby ano, možná by Romeo byl ještě nějaký čas na živu! U kardiologie to může být různé: bušení srdce a tep ve spáncích (romantika), rychlý tlukot srdce (drama), srdce přestalo bušit (tragédie).  Traumatologie  - nejspíš  krimi.   Mikrobiologická laboratoř je živnou půdou pro drama. Jinak dost nudné oddělení genetiky přitahuje scifisty.   A pak tu máme gynekologii. Tady se převážně rodí   humor. U kožního záleží dost na prognóze,  místě a svědivosti vyrážky.

         Medicínské hledisko se dá aplikovat i při rozdělování  autorů na veselé a vážné. Řada z nich se skrývá  pod diagnózou „grafomanie“. Pokud grafoman nevydává svá díla knižně pustošíce tím lesy, jde v podstatě o neškodnou úchylku (viz já). Ta se projevuje jen občasným výronem děl, který se podobá perivalentýnovské tsunami veršotepců. Grafomani jsou zpravidla veselí „sami pro sebe“. Nejde o humor vážný, ale vlažný. Jen mi není   jasno, zda lze o plodné autorce mluvit jako o „grafowoman“?  Pak zde máme depresionisty. U někoho je depka podmíněna hormonálně (např. pravidelně publikující  nepravidelné cyklistky), jinde jde o životní postoj. Na některá díla lze v lékárně spolehlivě fasovat antidepresiva. Motoristé jsou zpravidla veselejší než autisté.

         Občas může pomoci při hledání veselého dílka i nick autora. Ale časem se člověk naučí, že nic(k) není, jak má být. Jen tohle dílko nakonec možná přeci jen neskončí mezi vážně míněnou prózou.