O medvědu Járovi

„Járo, je jaro, vstávej,“ řekla medvědice svému muži a ten se převrátil, vykoukl ven a zabručel cosi o její pravdě. Velmi, velmi nerad vylezl z pelechu a vyrazil hledat potravu, neb to pro něj bylo lepší než její brukot o páření a medvíďatech. Od té doby, co ho tam dole kousnul vlk, neměl takovou chuť do páření jako dřív, a tak raději pozoroval pastvinu, jestli nějaká vysoká nezabrousí do jeho míst. Nakonec však do oněch míst zabrousil turista Džon. Jára se před něj postavil a jako milovník dramat strašlivě zařval Džonovi do obličeje, čímž ho mimo jiné i strašlivě poprskal. Tomu se udělalo nevolno, adrenalin vyplnil jeho tělo až po okraje a nohy se rozklepaly. Tak už zdrhej, pomyslel si Jára, který si po zimním spánku toužil protáhnout kosti a žaludek. Jenže turista nebyl schopen kroku, natož běhu, a jen civěl.

„Prosím vás, pane medvěde.“

„Jaroslav.“

„Tak tedy pane medvěde Jaroslave, nechte mě žít, mám ženu a byt a na něm hypotéku,“ prosil Džon.

„Já myslím, že tě sežeru,“ odvětil mu Jára, „ale chci se protáhnout, takže utíkej!“

Džon si vyděšeně prohlédl medvěda a potom řekl: „Ale podívejme, pane medvěde Jaroslave, vaše samcovství je poškozené, tak to bych vám mohl pomoci, jelikož jsem zvěrolékař.“

Jára zavzpomínal, jaké to dřív bylo s medvědicí, a po chvíli přemýšlení vynesl ortel:

„Nechám tě tedy žít, ale spravíš mi nádobíčko!“

„Ale samozřejmě, samozřejmě,“ slíbil turista na kolenou a vyrazili spolu k autu, přičemž Jára hodně slintal, aby se Džon bál.

„Teď vám dám injekci, a až se probudíte, budete zase jako za mlada, ještě si nastupte do auta, ták, teď to štípne a jedem,“ řekl Džon a odjeli.

Když se Jára probudil, velice se podivil nad situací, ve které se právě nacházel. Samcovství beze změny a u hlavy miska s jídlem. Džon totiž nebyl zvěrolékař, ale ředitel ZOO.