Volná jako pták

Nenechte se odradit začátkem, zkuste to přečíst celý ;-)

Volná jako pták

Michaela seskočila z kola a utřela si zpocené čelo. Vzduch byl horký až k zalknutí a cesta lesem vedla přes kořeny do prudkého kopce. Ale našla to, byla na místě.
Znaveně odhodila kolo do trávy a sedla si do stínu. Stébla trávy ji pošimrávaly na nahých stehnech a kapky potu stékaly po zádech.
Najednou ztratila všechno odhodlání a elán. Dívala se na polorozbořenou budovu, ve střeše několik žalostně vypadajících děr, bodláky a kopřivy bránily k přístupu ke dveřím.
Tak tady bydleli. Před sedmnácti lety, když její maminka vystavovala na obdiv své zaoblující se bříško, v němž se tvořil nový život. Otec vydělával peníze, zařizovali tenhle dům a těšili se na příchod očekávaného drobečka, milovali se a byli šťastní…
Tak si to vždycky představovala. Ale pravdu už se nikdy nedozví. Ztratila oba rodiče velmi brzy při té nehodě. Po pár měsících v kojeneckém ústavu pak dostala svoji novou mámu a tátu. Ty, od kterých těch utíká…
Tenkrát zdědila tento dům, kdysi jistě krásný a upravený. Po sedmnácti letech chátrání mu moc noblesy nezbylo.
S povzdychnutím se postavila na nohy a rozhodla se okouknout svůj nový domov zevnitř.
Zámek po chvíli zápolení povolil a dveře ji se stařeckým zaskřípěním vpustily dovnitř. Hned se rozkašlala ze zatuchlého těžkého vzduchu, v němž poletovaly částice prachu.
Proti dveřím viselo zrcadlo, ozdobný vyřezávaný rám pokrytý pavučinami a prachem. Zkoumavě se na sebe podívala. Zlatavé vlasy protkané prameny v odstínech od hnědé až jasně žluté jí sahaly až po lopatky. Spodní vlasy se jemně vlnily a tvořily krásné prstýnky, avšak vrchní a přední hřívu musela často krotit sponami a gumičkami. Kroutila se a vytvářeli až afro-účes, který opticky zvětšoval hustotu jejího účesu. Prostě hříva, jak jí často lichotil Honza.
Usmála se při vzpomínce na něj. Malé sešpulené rtíky, dodávaly jejímu výrazu nevinnost a bezradnost. Oči měla do zelenka, velké a upřímné.
Prohrábla si před zrcadlem zpocené vlasy vešla do útrob domu. Čeká ji tu ještě hodně práce.

„A vaši ví, kde seš, Míšo? Nemají o tebe starost?“ zeptal se Honza zamyšleně, když spolu o dva dny později bok po boku stoupali lesem.
„Ne, nemají. Vlastně jsem jim to tak nějak řekla, že odcházím.“ Zastavila a vážně se na něj podívala. „Zase jsme se pohádali. Už toho mám dost, Honzo… nenechám se mlátit a…“ hlas se jí roztřásl. „Rok.. už jenom jeden rok, kterej strávím tady a pak už nic nemůžou, budu dospělá.. budu volná!“ zasmála se.
Zadýchaní dorazili na místo. S povděkem vkročili do chládku, který stýkal starý dům. Bylo už pozdní odpoledne, přesto stále slunce ukazovalo svou sílu.
„Mám připravený jen dva pokoje, kuchyni a obývák, to mi stačí. No.. neteče tu voda, nejde plyn, ale to by šlo uchodit, viď?“ s nadějí se na něj podívala. „A zbytek místností taky třeba někdy připravím.“ Vyprávěla, jak prováděla Honzu čerstvě vygruntovaným domem. Sedli si na polštářky v obýváku.
„Je to tu skvělý!“ řekl obdivně, když viděl jak na něm Michaela visí očima a čeká na pochvalu. Pyšně se zapýřila.
„Je fajn, že máš kam jít. Sice trochu na samotě, v lese… a budeš tu sama… to ti nevadí?“
„Ne…“ slastně se natáhla naznak. „Protože už se zbavím pěstounů, budu sama sebou a volná… a navíc, třeba tu nebudu pořád sama… třeba najdu někoho, kdo to tady bude sdílet se mnou a pak to nebude jen opuštěná chalupa v lese, ale…“ nadzvedla se na loktech a zadívala se Honzovi do očí, „hnízdečko lásky.“
Honza zčervenal a rychle se snažil zamluvit trapné ticho. „No… tak, co kdybychom se šli projít? Prozkoumat terén a zdejší lesy?“
Vydali se na cestu. V lesích panoval zvláštní klid a Michaela plnými doušky vstřebávala harmonii přírody.
„Víš,“ nadhodila, „koupím si psa. Ne, vezmu si nějakýho z útulku. Bude to fajn společník na procházky do lesa. A jen co dodělám školu, začnu pracovat a postupně opravím a zařídím ten barák. Bude to krásný, nemyslíš?“ zajíkala se nadšením.
Honza mlčky přikývl. Hlavou se mu honilo spoustu věcí. Teď je teplo, za chvíli začínají letní prázdniny, ale co v zimě, jak bude topit? Kde vezme peníze na živobytí? A její rodiče, ať jsou jakýkoliv, mají za ni zodpovědnost, nenechají ji bydlet jen tak samotnou v opuštěné chalupě u lesa. Nedokázal jí však cokoliv říct. Vždyť byl její jediný kamarád, podpora a naděje. Zvláštní, dalo by se říct, že není nikdo, kdo by Míšu nesnášel, a přesto nemá žádné kamarádky. Nejspíš nikdo nechápe vysněný svět v kterém žije. Ale oni dva si k sobě cestu dokázali najít. Tak dobře ji znal, a právě proto jí prostě nedokázal brát naději.
Podíval se na Michaelu z boku, jak vesele přeskakuje kořeny, myšlenkami stále někde ve své šťastné budoucnosti. Pocítil najednou hroznou chuť vzít ji za ruku a než si stačil cokoliv uvědomit, cítil teplo její drobné dlaně ve své.
Překvapeně se něj podívala. Neucuknula. Stiskla mu dlaň na znamení souhlasu a usmála. Zbytek cesty šli mlčky ruku v ruce, každý myšlenkami někde jinde a přitom naladěni na stejnou vlnu.
Loučili se, když už slunko přestalo hřát a schovalo se za lesy.
Váhal. Měl by jí aspoň krátce políbit a dát plně najevo, co už k ní delší dobu cítí? Neodhodlal se. Přesto se dnes oba rozešli naplnění zvláštním pocitem naděje a příslibu jako ještě nikdy.

Její stařičký mobil začal zvonit a Michaela neochotně vylezla z postele, kterou představoval gauč prožraný od molů a jistě plný roztočů. Čichla k tričku, které včera večer pohodila přes židli. Bylo cítit potem. Neochotně si uvědomila, že nemá nic jiného na sebe. Všechno oblečení nechala doma ten den, co v pláči utekla. Popadla jen peněženku, mobil a klíč k jejímu novému vysněnému životu. Vzdychla. To se nějak zvládne…

Poprvé jela do školy autobusem. Naštěstí to zvládla v pořádku, jen cena jízdenky ji docela překvapila. Finance se tenčily. Do školy došla zamračená s hlavou plnou starostí. O přestávce za ní přišla Monika, neoficiální vůdkyně třídy.
„Míšo, tenhle pátek, devět hodin večer na Roxy, jasný? Zapiš si to a přijď! Bude tam úplně celá třída, bude to bezva.“
„Nechce se mi, Moniko.“ Vzdychla nešťastně Michaela. „Nesnáším diskotéky.“
„Vždyť jsi ještě na žádný nebyla! No tak, přece nebudeš kazit partu!“
Ušklíbla se. „Ale jdi, já tam určitě nikomu chybět nebudu.“
„To neříkej, Míšo, všichni chceme, aby si šla taky. Aspoň se jednou zase pobavíš a odvážeš, jsi pořád taková…“ Nedořekla, jen si rozpačitě odkašlala. „Prostě přijď, počítám s tím.“
Zazvonilo a Michaela jen pokrčila rameny a odmítala se s tím zatěžovat. Uvidí jak se jí bude chtít.
Začala další nudná hodina. Až do chvíle než učitelka řekla: „A všichni budou mít zítra podepsaný ty známky od rodičů, rozumíte, osobně si to zkontroluji….“
Michaele se rozbušilo srdce. O známky jí vůbec nešlo, ty měla vždycky dobrý, ale jít domů? Ne, prostě si podpis zfalšuje, to přece nikdo nepozná. Ovšem srdce ji ztěžklo zase o jednu starost a trápení.
A tak když se odpoledne sešla na náměstí s Honzou, hned to poznal.
„Měla bys tam jít.“ Řekl rozhodně, když se mu svěřila. „Ne, kvůli těm známkám, ale celkově. Musíte si to vyříkat jak dospělí lidé a ne se před nima schovávat, vždyť, přiznej si to, pořád je na spoustu věcí potřebuješ.“
Zamyšleně přikývla. „Dochází mi peníze, budu potřebovat aspoň to pitomý kapesný, jinak nevyžiju, ale hned o prázdninách si najdu brigádu. A navíc,“ vzpomněla si pak, „nemám co na sebe. Zajdu tam hned teď, třeba se domluvíme nějak po dobrým a oni budou ještě rádi, že mě nebudou mít na krku.“ Usmála se nepřesvědčivě. „Pojď mě doprovodit.“
Došli spolu před jeden z těch zapadlých špinavých paneláků, kde po chodbách byly cítit psí výkaly a z nejednoho bytu se ozýval řev hádajících se manželů. Honzu nechala venku a odhodlaně vyběhla do třetího patra. Klíče měla, tak si tiše odemkla a nejistě zavolala útrob domu:
„Ahoj, je někdo doma?“
Netrvalo to ani minutu a ve dveřích na chodbu se objevila její zákonitá matka. Menší podsaditá žena s odrostlou barvou na zničených vlasech, ztrhanými rysy a tmavými kruhy pod očima, způsobené cigaretami a množstvím alkoholu, který každý den vypije.
Měřila si ji vodnatýma očima. Nečekaně ji vrazila takovou facku, až se Michaela praštila v zpětném nárazu o dveře.
„Kde si kurva byla?“ zařvala nepříčetně a napřahovala se k další facce.
Michaela uskočila. V očích slzy bolesti a lítosti. Odhodlání zůstat klidná bylo ta tam.
„Pryč! A taky tam zůstanu, jdu si jenom pro svoje věci!“ zakřičela a rychle vběhla do pokoje. Třesoucíma se rukama sbírala na co přišla. Oblečení, doklady, knížky, učení…. V uších ji hučela vlastní krev, neslyšela ani řev matky.
„Michalo!“ zarazila ji teprve když s plnou náručí věcí brala po klice.
„Michalo, jestli teď odejdeš z těch dvěří… budeš toho litovat! Zavolám sociálku, žes utekla z domova, byli jsme na tebe moc mírní, jsi nevděčenéj fakan…“
Michaela už ji neposlouchala ani vteřinu, zabouchla za sebou dveřmi. Bez ohlížení vyběhla ven, přímo do náruče Honzovi.


„… a říkala takový kecy, že mě nechá zavřít do děcáku a tak…“ vyprávěla mu doma později a nepřítomně koukala z okna, kde vítr roztančil stromy a mračna se zdála být čím dál těžší a tmavší.
„Co chceš dělat?“ zeptal se tiše. „Víš… proč se k nim nevrátíš a rok prostě nevydržíš. Pak už budeš dospělá, hm?“ řekl povzbudivě.
„Nevím, já fakt nevím…“ zašeptala a prsty kopírovala dráhu prvních dešťových kapek stékajících po skle. Zavřela oči. Dvě velké slzy opustily hradbu řas a pomalu stékaly po lících. Jak by si teď přála být volná, prostě se vznést nad tenhle svět plný bolesti, snad utéct do jiného světa, celý život se procházet po lese, bosýma nohama stírat rosu z boubelatého mechu, poslouchat zpěv ptáků, žít mezi vílami a jednorožci, neznát strach a starosti, být volná…
Otevřela oči. Honza ji mlčky, ale pevně objal kolem ramen a společně sledovali řádící bouřku za okny.
„Dobrý“ řekl tiše, „bude to dobrý.“

Uběhlo už několik dní a pořád se nic nedělo. Ale ani jednu noc, kterou strávila na polorozpadlém gauči neusínala klidně. Pronásledovaly ji obavy a tušení blížícího se vpádu policie nebo sociálky. Honza ji hodně pomáhal, finančně a psychicky, ale jak tohle bude trvat dlouho?
Při všem to stresu a nervech si teprve teď uvědomila, že je pátek. Ta diskotéka!
Nervózně začala chodit po bytě. No co, vykašlu se na to. Chceš trávit celý mladí zavřena v týhle barabizně? Běž se bavit, užívat života! Odporovalo jí její svědomí. Přece tam nepůjdu sama… Sama? Vzrušeně zatajila dech. Honza! Vezme tam Honzu, stráví spolu hezký večer, zatančí pár ploužáků a třeba.. konečně…
Neměla doma stání. Jen se ještě neuměle namalovala a vyrazila. Věděla, že lesem se do města dostane jenom hodinku chůze. Už se smrákalo a Michaela celou cestu spěchala, střídala klus s rychlou chůzí, jednak chtěla dojít dřív než definitivně zavládne tma a jednak už se nemohla dočkat na překvapení, které tím Honzovi přichystá.
Konečně byla na místě. Setřela pot z čela a přeskočila nízký plot do zahrady k Honzovo domku. Barák se tonul v ospalém tichu, nikde neviděla ani žádná světla..
Zahvízdala na prsty. Nedostalo se jí žádné odpovědi, jen poslední písně ptáků se nesly vzduchem.
Dostala nápad. Vyběhla na blízký svah a obratně se vyšplhala na nejbližší větev stromu. Konečně viděla Honzovo okno. Srdce se jí rozbušilo, když uviděla jeho pokoj zářit do houstnoucí tmy. Je doma!
Pozorovala ho a taky že za chvíli spatřila Honzovu siluetu projít kolem okna. Usměv ji najednou zmrzl na rtech a proměnil se v bolestivou grimasu. Objevil se druhý stín. Měl návštěvu. Michaela je upřeně pozorovala. Druhý stín něco povídal rozhazoval rukama a nápadně se přibližoval k Honzovi. V jeden nekonečný a zdrcující okamžik se k sobě přivinuli, jejich stíny splynuly v jeden, pokroucený a neforemný. Ve společné vášni a opojení pak zmizeli z dohledu do míst, kde Michaela tušila postel.
Seskočila ze stromu. Ticho. Ptáci přestali zpívat, srdce jí přestalo tlouct. Mezitím už padla tma. Utekla z města a vběhla zpět do lesa. Zoufale rozrážela větve, nevnímala škrábance od ostrých trnů, vše přehlušilo ta bolest… Ta bolet… brala ji dech a srdce cupovala na malé kousky. Běžela dál. Teď už věděla, že zabloudila, ztratila směr a neviděla nic. Nevěděla, jestli tu tmu způsobují miliony střípků roztříštěných snů a naději, které se jí zabodly do mozku, do srdce, do očí… nebo husté koruny stromů, které ji obklopovaly.
Šla ještě kousek. Prodírala se hustým křovím a pavučiny se jí lepily do vlasů. Najednou se zarazila. Tma se zvedla, koruny se rozestoupily a nechaly průchod měsíčnímu světlu. Stála u jezera, velkého a klidného, odráželo měsíc a hvězdy, tajemně na ní pomrkávající. Hned u jezera se tyčila skála, celou mýtinku pokrytou měkkou trávou a mechem obklopovaly stromy, snad aby chránily tohle kouzelné místo. Ano, všechno tu bylo tak kouzelné, skoro jako z jejích snů… Omámeně šla k jezeru, klekla do mechu a se zatajeným dechem se naklonila nad hladinu. Vzdychla. Uviděla jen odraz sebe sama se zpocenými vlasy a rozmazanou řasenkou. A to skoro čekala něco… jinýho…
Přejela prsty po hladině. Nikdy se necítila tak sama a tak nešťastná. Svět snů a fantazie jakoby se rozpadl v prach
Nebránila slzám. Nechala je skapávat na hladinu jezera, kde po nich zbyly akorát kruhy, které se postupně zvětšovaly až se rozplynuly ve tmě. Kdyby tak mohla… utéct, schovat se… uletět!
Plakala dál, až najednou se zarazila. Kapky slz, které opouštěly její tváře a dopadaly do jezera už nezpůsobovaly jen malé kruhy na hladině. S každičkou slzou se teď hladina čím dál víc chvěla a čeřila, skoro jako by ji dal do pohybu silný vítr a přitom na stromech se ani lístek nezachvěl, bylo bezvětří.
Michaela v šoku vyskočila na nohy. Voda se teď začala točit do víru. Ztratila svoji temnost, ale proměnila se v šedostříbrnou hmotu, jen vzdáleně připomínající vodu. Vystoupila z břehů a pohltila Michaelu. Neviděla nic, jen stříbrnou mlhu. Svět se s ní začal točit a nohy se přestaly dotýkat země. Cítila že stále stoupá, výš a výš, nad koruny stromů… Zavřela oči, cítila pnutí a mravenčení po celém těle, tlak se stupňoval, stoupala výš a slyšela šum, snad i tichou hudbu. A pak…
V mžiku stříbrný obal zmizel, vrátila se tma a teplý vzduch léta. Michaela pod sebou viděla špičky stromů, neviděla je však svým zrakem, ale zrakem dravce, zrakem poštolky. Roztáhla křídla a neslyšně kroužila nad lesem.
Posadila se na nejvyšší větev stromů, pevně se ji drže ostrými drápy. Byla volná? Vyslyšely snad kouzelné síly její přání? Zbavila se zemské tíže, může létat kam se ji zachce, ale zbavila se bolesti?

Honza seděl na balkoně, upřeně pozoroval smějící se dívku na fotografii, s měděnými kudrnami a trochu špičatějším nosem.
„Míšo…“
Už to byl týden. Nikde po ní ani stopy, pomalu mu docházelo, že už ji nejspíš nikdy neuvidí. Ponořen do vlastního žalu si zpočátku ani nevšiml ptáka sedícího na zábradlí balkonu a sledujícího uhrančivě žlutýma očima.
Trhl sebou. Nechápavě sledoval drobnou poštolku.
„Kšá, ptáku, leť… Co ty víš o lidské bolesti!?“
Poštolka se ublíženým křikem odletěla a posadila se na nejbližší strom.
Dlouho do noci pod hvězdnou oblohou ronil Honza tiché se slzy za nešťastného křiku poštolky, který se nesl celým sídlištěm.

---