Jak se věci maj?

Začlo to tak, že sem šla na čtení Zbyňka Hejdy, je to už starej pán, ale četl tak krásně, že se ve vás samo vod sebe vyvalí tolik pokory nebo čeho a tam sem náhodou potkala mojí bývalou kamarádku, tak blízkou kdysi,  a vůbec se mi nedívala do očí, ale bylo to pěkné, že? řekla ta bývalá blízká teď od novin a jiný planety, ano bylo a šla sem pryč a všechny věci, který můžou bolet, mě bolely, člověk má asi psát, jak ho to bolí, nezastírat a nazývat věci pravými jmény a tak jsem šla pořád pryč podél řeky a naschvál jsem si nenandala svetr, protože mi bylo zima i tak a vod vody táhlo, jezdily na ní kačeny, dělaly se jim vod ploutví ty dráhy a ty mě těšily, člověk má asi vopravdu psát jako ho to bolí a to si myslim, že je pravda a neohlížet se na druhý a vůbec na nic, dobrý den, dáte mi jedno pivo, ne nikdo už nepřijde a šla jsem a měla takovej baťoh, kterej mi dal jeden kluk, kterýho jsem milovala a on mi říkal kamarádko, čím víc sem ho milovala, tím víc a důraznějc mi to říkal a hlavně před tím, než sme spolu spali a připadala jsem si jak největší zkurv s tím olysalým baťohem, člověk by asi vopravdu měl psát o tom, co ho bolí, i když to nebude nic, co už by tady nebylo, ale je to váš život a když už musíte psát, měli byste to zkusit takhle, jinak se z vás stanou vobrázkový mrtvoly vycpaný popsanejma papírama a tohle všechno sem dopsala v hospodě, kde u vedlejšího stolu seděl ivan wernisch s ňákýma dalšíma a mluvili o literatuře a asi to všechno bylo kvůli tomu, abych zas pochybovala nad všema věcma, co sem doteď žila a psala, i když zas budu úplně v prdeli, ale bude to moje prdel a to zas není tak úplně marný a jak mě to napadlo, tak sem si dala ještě jedno pivo, že to oslavim sama, kdo taky jinej by to měl slavit než já a já, sem na to uzpůsobená a říkala sem si, ježiš co mi chybí, sem dobrá, já se směju a dírkama z utrženýho knoflíku sem se dívala, jaký sou na mý ruce světla a stíny a už sem si říkala, že pujdu a pak mě napadlo, dobrý den, pánové, mohla bych si přisednout, normálně to nedělám, ale víte, já dneska slavím a voni řekli jo, protože už byli trochu vožralí, tak jsem je poslouchala a bylo mi úplně jedno, co si myslej a jim zas co si myslim já, byli jsme si jedno tak akorát a když si začli povídat o krásnejch ženskejch, který se rozhodly jim zničit všechny kamarády, tak sem řekla, bylo mi ctí a jela sem do jednoho z různejch domovů, kde se dá spát a kde nikdo není a v rádiu četli na dobrou noc škvoreckýho zbabělce a já sem usnula zrovna, když se daníček vytahoval před irenou ve čtyřicátým pátým a vůbec nic sem si nemusela vymejšlet, všechno se dělo samo a já sem byla prostě ráda.