O touhách

A dneska na mě padl smutek…

     Vždycky jsem chtěla takovej vztah, jakej měla moje babička s dědečkem. Dědeček na babičku osm let čekal, než ho chtěla a pak ji miloval až do smrti. Babička byla hysterická a tak trošku hypochondr a dědeček to vyvažoval svým klidem. Babička často plakala a omdlívala a dědeček ji hladil a nosil jí obklady. Pak ji objímal a pořád dokola opakoval: „No tak, Zdeničko…“ (to je blbě řečený, vypadá to, jako bych chtěla omdlívat, ale chápete, ne?)

     Nikdy jsem nevěřila, že by mě takovýhle štěstí mohlo potkat a tak jsem se do žádnýho vztahu nepouštěla. Nikdy jsem s nikym nebydlela a nikdy nikdo neměl klíče od mýho bytu. Nepřemejšlela jsem o svatbách, ani dokonce o jakýmkoliv soužití, děti jsem milovala, ale nechtěla, protože jsem nedoufala, že bych našla chlapa, kterej by byl hoden bejt otcem mejch dětí a mít děti bez otce pro mě bylo nepředstavitelný. (Pravda je taková, že jsem se bála, že budu mizerná matka.)

     Žila jsem absolutně bez lásky, protože i když mě, možná, nekterej z těch chlapů fakt miloval, já si to nepřipouštěla. Znala jsem jen sex. Sex taky obsahuje objetí a polibky. Taková náhražka. Dokud mi nepřeteklo a nepotkala jsem, zrovna, náhodou, v tý chvíli, chlapa, kterej bez přestání mlel o svý dceři a o svý matce. Bylo to občerstvující, po všech těch před nim, který mleli jen o ženskejch, sexu, chlastu a pařbách. Svitla mi naděje. Věrnej chlap, rodinnej typ, toho si nechám a budu ho milovat až do smrti a on mě nikdy neopustí. (Dneska to vidim jako průser.)

     Jeho chyby jsem velkoryse přehlídla, zametla jsem je pod stůl a rozhodla jsem se je přežít. Měla jsem chlapa, kterej byl mýmu dědečkovi nejpodobnější. Byla jsem šťastná, plánovala ty děti a jeho chyby přehlížela. Koneckonců, taky nějaký mám a on je taky přehlížel, nebo, jak se čim dál tim víc přesvědčuju, neviděl. Po čase jsem je přestala přehlížet, začaly mi vadit, upozorňovala jsem ho na ně a žádala ho, aby s tim něco udělal (někdy jsem i omdlela). No a tak jsem žila sedm let, až mi zase přeteklo. Bilancovala jsem. Děti nepřišly, vztah pro mě byl neuspokojující a pořád se to horšilo, považovala jsem za zbytečný v něm pokračovat. A tak jsem to manželovi oznámila a začla se řídit podle toho.

     Vrátila jsem se ke starýmu a osvědčenýmu stylu života, ale zjistila jsem, že už mi to nestačí, protože jsem poznala, co to je žít ve vztahu a někomu patřit. TO mě uspokojovalo nejvíc, to, že patřim a že všecko, co mám jsem dala. Teď se o to peru, chci to zpátky a chci to všecko dát někomu jinýmu. Už se nebojim vztahu, zjistila jsem, že jen to má v životě cenu, jen, když se do toho jde naplno a tak to já chci. Beze strachu, se všim. S láskou a oddaností. 

     (No jo, jsem sobecká a sebestředná, když věci nejsou, jak chci já, zdrhnu, tak vidíte, to mám za to.)