malý epos o snílkovi

Stojím v řadě blýskavé,

v stěně pevné oceli.

Strach zavřený do cely

a srdce na místo pravé.

Z trubačových úst se line chór,

v odpověď ozve se mužů sbor.

Tak zničili jsme ticho ranní

třeskotem svých zbraní.

I já pozvedám meč a štít,

mé paže se už chtějí bít.

Jsem přece rytíř německý,

řvu tedy: "Zabijem je všecky."

Pohané vydali se nám vstříc,

své ohavné modlidby vyjíc.

Utvořili jsme štítu zeď,

secvičeně - krok vpřed.

Meč zabořil se poprvé do masa,

mě udělalo se zle... Ó nebesa.

To vše jsem ale překonal,

do živých sekám dál a dál.

Mé tělo únavu už nevnímá,

když zvuk polnice se ozývá.

Ryčí hudba hlukem vítězným.

Vítězství - sláva železným.

Srdce mé, plné radosti

z dosažené hodnosti.

Tak pasoval mě zbraní.

"Kéž bůh náš tě chrání."

...

Pak probrala mě rána

a křik volajících zraněných.

Na obloze letí vrána,

radost v očích hladových.

Koukl jsem se po uniformě níž,

všude jen to samé - hákový kříž.

Rudé manžety, knoflíky

i jílec té ohavné dýky.

Jak já nacizmus nenáviděl,

ve škole bych se radši viděl.

Teď studoval bych filosofii,

jenže nyní v zákopech hniji.

Tak já vzpurně vstal,

když granát dopadal.

Najednou se kamarádi svíjí

a já zpět se ohýbám a bliji.

Odhazuji zbraň i hábit,

nenechám se přece zabít.

"Prchá, zabte ho, je to zrádce!"

Kvůli těmto slovům prchám krátce.

Zazněl výstřel a kulka letí,

vnitřnosti ven v jedné změti.

Bez obličeje padám na kolena,

když zátylkem prošla kulka jiná.