Utrpení mladého Rufia

Stalo se to před hodinou. Krásný podzimní západ slunce, jasně modrá obloha. Už se ochlazuje a lidé pospíchají rychle domů, do tepla. Zítra si už vezmou do práce kabát.

V davu spěchajících jsem myslel na Ethel. Dělala ledvinky na víně, protože si myslela, že je to moje nejoblíbenější jídlo a já se měl za chvíli objevit ve dveřích. Jenže…

…od východu z metra mě rovnou odvezli k výslechu. Znal jsem je moc dobře, doktor Gregorov a Černej Pete Hůlka. Věděl jsem, že je zle, nijak jsem se nebránil.

„Tak nám tedy Rufio řekni, jak to bylo. Nevidíme se poprvé, viď? To si přece musíš dobře pamatovat, ty si to zkrátka musíš pamatovat, jak jsi tu seděl před půl rokem. A víš, co je obrovský průšvih, Rufio? Že kvůli té samé věci.“

Doktor Gregorov si zakládal na své dokonalé výslovnosti a spisovném vyjadřování stejně jako na své nekonečné milosrdnosti. Usmál se a pustil do mě pořádnou dávku proudu.

„Moc dobře víš, co to znamená. Cos chtěl už potřetí tento týdne dělat u Ethel Smithové, Rufio?“ zpříma se mě zeptal. Nemohl jsem zapírat.

„Chtěl jsem jíst a souložit,“ přiznal jsem se.

„Co si to vůbec dovoluješ ty šmejde", udeřil naplno. "Vždyť máš svoje závazky? V té době jsi měl být s Marion, o kterou máš pečovat. Určitě si dobře vzpomeneš, na čem jsme se tu před tím půl rokem domluvili. Ty si zřejmě neuvědomuješ, že plníš veřejný úkol?“

„Chtěl jsem Ethel udělat radost,“ upřímně jsem odpověděl.

„Tos jí opravdu potěšil. Když jsme jí řekli, jak se věci mají, totálně se zhroutila.“

Pravda bolela víc než zásah elektrickým proudem. 

„Zas to s tím altruismem nepřeháněj hochu, tohle je úplně jasný, ty máš prostě někde chybu programu, takhle to nejde dál a moc dobře víš, co ti hrozí. Ten samý případ podruhé v tak krátké době. Kdo by chtěl jasnější důkaz?“

„Marion si chtěl taky potěšit?“ zeptal se mlčenlivý Pete.

„Ano“, přiznal jsem popravdě.

„Aspoň, že nelžeš, to by tě snad mohlo částečně zachránit, ale moc dobře víš, že bychom tě mohli klidně sešrotovat.  Je nám tě ale líto a musíš si na sebe ještě vydělat. Máme pro tebe lepší řešení. Teď můžeš jít.“

po půl roce:

Doktor Gregorov je moc hodný pán. Byl jsem rozbitý, ale on mě opravil. Jsem dokonalý. Dopoledne sedím a kreslím bílé tečky do černých pulců a černé tečky do bílých pulců. Odpoledne je pak slepuji dohromady a vytvářím kruhy. Nakonec zezadu připájím špendlíky. Jde mi to skvěle.