Bál jsem se lítat, Sáro

Měl jsem dnes sen a matka nehladila čelo

noc potemněla nevypsaným inkoustem

chodil jsem po místech

kde se prý mrchy dáví živým sklem

a sbíral prázdný nábojnice

Psal jsem ti dopis Sáro

psal jsem ho gumou na zažloutlej list

a nebe rudou řvalo

a všichni kolem řvali   černou krev

Poprvé jsem se modlil Sáro

plival jsem na hlavy všech posvěcenejch zdí

stříbrný křídla nebe z lopatek mi rvalo

já házel nenávistný děti

do rozpáraných břich

a matky měnily se na továrny smrtonosných pijavic

A tak jsem umřel Sáro

a na svým pohřbu na každej nažehlenej mundůr

připích jsem žlutou hvězdu   poslední rozloučení –

můj granátovej kvíz

kdyby mě nevzbudil pach seškvařený kůže –

přes jména na pomnících

učil bych bibli číst   Nejvyššího

ze všech vylízanejch sráčů

namísto bílý oblík bych do maskáčů

a poslal do ulic