...a_jeho_postel

A jeho postel byla tak smětanově bílá, až jí bylo všeho líto. Zvony se rozezněly na znamení smutku a byla by uvěřila, že z kamenných zdí kanou slané slzy. Ztrouchnivělým stropem zatékala zhnisaná tvář někdejší omítky a na dvoře se pářili dva kohouti za skřípání ohořelého stromu, který se skláněl nad hlavou přidušené žíňky.

Ať už přeci spadne, naříkala v duchu a do klína se jí skutálela hlava s ostříhanými vlasy vystřízlivělých gladiátorů.

Nevěsta pojede dnes na svatební cestu sama, má veliké nahé tělo a studené ruce kterými každé ráno loupe vlhká vajíčka s mrtvými zárodky kuřátek.

Odstřihávala jim měkkou tkáň zobáčků a dláždila si jimi cestu k zrcadlu.

Ranní hádky a noční pohádky o revolucích s černým praporem, zabodávali si vidličky do hlavy jako slaměné děti, které opustili rodiče.

Umřeli nám, padali si do náruče a strhávali s sebou sušené cibule ze stropu, skleněné vitrínky s lasturovýma rybičkama a bambusovými výhonky.

Vkládali si do úst červenobílé muchomůrky a křemílky a všechny omalovánky s jedovatýma vodovkama aby jim bylo barevně a už ne tak smutno, jako když se k nim sklání zelený vodníci a čepují si rybník z jejich břicha a ono to přece jenom trochu bolí

asi tak jako když jim někdo vysává oči

třeba ty

a zapínají televizi a čekají na počasí v jejich společné lebce, která je ovládá silou vůle. Rozbíjeli si hlavu o rámy dveří, kam si ji občas vystavoval jako obraz a kde si připínáčky napínali kůži až ke stropu, aby zjistili jestli jim vystačí na objímání se se světem.

Pod plyšovýma očima užaslých voskových panenek usínali přímo do probuzení a šílený kněz co rotoval po kapli čím dál rychleji a rychleji rozdroboval hostie slepicím, které potom rozdrobil ovcím, nechtěl je oddat, rozbrečel se štěstím a posmrkal si talár.

Láska je tak osudová, že musím vložit hlavu pod sekeru, zahřát si kosti v keramické peci a do smrti se nechat objímat hejnem chobotnic, abych neumřela na samotu.