Loupež

   Zrovna ve chvíli, kdy Vilém mířil svou zbraní na uzenářku, vešel do masny policista Jáchym. Pohotově vytáhl kolt a zamířil tomu grázlovi mezi lopatky.

   „Než se stačíš otočit, bude z tebe mrzák!“ procedil drsně skrz zuby.

   Vilém za sebou uslyšel zlověstné cvaknutí. Mírně mu zatrnulo. Ten hlas mu byl povědomý.

   „Předpokládám správně, že držíte v rukou kolt a míříte mi mezi lopatky?“

   „To si piš, ty grázle!“ ujistil dotyčného Jáchym, ale také mu mírně zatrnulo.

   „To jsem asi v pěkný rejži, co?“ odtušil Vilém sklesle.

   „Řekl bych že jo. Dneska mám děsnou chuť si zastřílet.“

   „Zasviníte mi pult!“ zaprotestovala uzenářka.

   „Milá paní,“ vysvětloval Jáchym. „Pokud toho grázla neoddělám, oddělá on vás, a to si pak nezasviníte zcela jistě jen pult, ale vaše krev zřejmě pocáká i ty krásné kusy telecího, co visí za vámi na těch hácích.“

   „Ty kusy jsou opravdu výstavní. Je vidět, že se v mase vyznáte. Asi máte pravdu, normálně toho parchanta oddělejte. Ale to čištění mi policie zaplatí! Já jsem chudej živnostník!“

   Vilémovi se tahle konverzace vůbec nelíbila. Docela rád by se na toho policajta podíval, aby vyhodnotil situaci, ale neodvážil se otočit hlavu.

   „Ale já přece nechci nikoho zabít!“ zaprotestoval.

   „Tak proč teda míříš na tu uzenářku zbraní?“ zeptal se Jáchym podezíravě.

   „Chtěl jsem jí jen tak postrašit.“

   „A jaký smysl má strašení uzenářek?“ zeptal se Jáchym ještě podezíravěji.

   „Potřeboval jsem maso,“ přiznal se Vilém.

   „A to si ho nemůžeš normálně koupit?“

   „Nemůžu. Před měsícem jsem přišel o práci a tajím to před svou manželkou. Chtěla po mě, abych koupil maso. Měl bych normálně druhý den po výplatě, takže jsem se nemohl na nic vymluvit a musel jít pro to pitomý maso, i když u sebe nemám ani floka. Přemejšlel jsem, co jako udělám a pak jsem úplnou náhodou našel v psí boudě tu zbraň a řikal si: Tak tohle musí bejt nějaký znamení, a tak jsem tady. Přiznám se, že jste mi trochu zkomplikoval situaci, ale chápejte mě, manželka by se se mnou jinak hned rozvedla,“ objasnil Vilém zcela okolnosti, které ho do téhle nezáviděníhodné situace přivedly.

   Jáchym si vzpomněl na svůj rozvod. Chápal Viléma až moc dobře.

   „Tohle si mi neměl řikat,“ prohlásil otráveně.

   „Myslel jsem, že se třeba slitujete.“

   „No právě! Mám sto chutí to udělat. Přesně kvůli tomuhle jsem se rozvedl i já.“

   „Takže mě nezastřelíte?“ zeptal se Vilém se zřetelnou nadějí v hlase.

   „To ještě nevim, pořád máš v ruce tu zbraň.“

   „Nejsou v ní žádné náboje!“

   „Tuhle fintu znám, to na mě nezkoušej.“

   „Nekecám, hele!“

   Vilém zmáčkl spoušť, ale neozval se výstřel, nýbrž docela obyčejné cvaknutí. I přesto uzenářce mírně zatrnulo.

   „No dobře, tak tu zbraň teď polož na pult, já tě zatknu a nikomu se nic nestane.“

   „Já nevim, kolik bych za tohle mohl dostat?“

   „Když se nikomu nic nestane, maximálně dva roky. To nejni tak hrozný, ne?“

   „Ale to se se mnou manželka taky rozvede!“ namítl Vilém.

   V Jáchymovi se opět probudily ošklivé vzpomínky a i když se snažil tohle nutkání překonat, musel Viléma politovat.

   „Co mám podle tebe dělat?“ zeptal se nevrle.

   „Promiňte,“ vyrušil mě ze psaní jakýsi hlas.

   „Co chcete?“ utrousil jsem otráveně a pohlédl na jeho majitele. Byla to vcelku sympatická slečna.

   „Co to děláte?“ zeptala se dychtivě.

   „Píšu povídku,“ přiznal jsem bez okolků.

   „Můžu si to přečíst?“

   „Ještě to neni dopsaný.“

   „To neva, jenom se chci mrknout, jak píšete,“ žadonila.

   „Nikdy nedávám nikomu číst povídky, který nejsou dopsaný!“

   Ženská začala natahovat, ale když si všimla, že to se mnou nepohlo, docela srabácky změnila taktiku na usedavý pláč.

   Jsem slaboch a nedokážu příliš dlouho sledovat pláč pěkné ženské. Otráveně jsem tedy svolil, ať si to přečte. Její obličej se rozzářil radostí, dychtivě mi vyrvala rozepsanou povídku z rukou a začala hltat řádky. Zhruba po půl hodině se zatvářila zklamaně a podala mi text zpátky.

   „To mi teda nepřijde moc umělecký,“ rýpla si.

   „Nejsem umělec, jsem spisovatel,“ namítl jsem.

   „Spisovatel? A kolik vám to vydělává?“

   „Zatím ani korunu,“ přiznal jsem trochu sklesle.

   V tu chvíli se mi vypařila přímo před očima. Moje nálada rozhodně nedosahovala takové úrovně, abych pocítil touhu šťourat se v nadpřirozenu, proto jsem se raději rozhodl dokončit povídku.

   „Co třeba kdybych normálně odešel a vy byste dělal, jakože se nic nestalo?“ zkusil to Vilém.

   „To nevím, ještě je tu ta uzenářka...“

   „Mně je to jedno. Hlavně když mi nezasviníte pult,“ ozvala se uzenářka.

   „Ale to bys pak stejně nekoupil to maso a manželka by se s tebou rozvedla,“ namítl Jáchym.

   „Zkusil bych to v jiném uzenářství, tam už snad na žádného policajta nenarazím.“

   „Je ta bouchačka opravdu vybitá?“

   „Jasně, klidně vám to ukážu ještě jednou.“

   „To nebude třeba. Když teď uděláš přesně co ti řeknu, určitě se rozumně domluvíme.“

   „Fajn, to beru.“

   „Polož tu bouchačku na pult, pomalu se otoč, pojď ke mě a já půjdu zkontrolovat tu zbraň. Když bude opravdu vybitá, vrátím ti ji.“

   Vilém pomalu položil zbraň na pult, otočil se a nevěřil svým očím. Povědomý hlas za jeho zády totiž patřil sousedu Jáchymovi. I Jáchym byl překvapen, když zjistil, že se jedná o souseda Viléma.

   „Nazdar Jáchyme! Nevěděl jsem, že jseš u policie!“ zvolal Vilém familiérně.

   „Znáš to, když neni práce, člověk musí vzít za vděk něčím podřadnějším...“

   „A nebylo by u vás ve sboru ještě jedno místo?“

   „To víš, že bylo! Proč si neřekl dřív, žes přišel o zaměstnání?“

   „Jsem pitomec, Jáchyme...“ přiznal se Vilém a začal plakat.

   „Jen klid, Viléme,“ utěšoval ho Jáchym. „Já koupím to maso a ty mi to pak z první výplaty u nás vrátíš.“

   „To bys pro mě udělal, Jáchyme?“

   „Jasně, sousedé si přece musí pomáhat!“

   Vilém se vrhl na Jáchyma a vroucně ho objal. Když se Jáchymovi podařilo vyprostit z jeho sevření, koupil flákotu telecího a oba se chystali odejít.

   Najednou se však ozvala rána a Vilém klesl k zemi. Jáchym se vyděšeně otočil.

   „Řikal, že je vybitá!“ zanaříkala šokovaná uzenářka.