Sál bez zrcadel

"Vyrůstáme z kořenů",

zaslechla a šlápla na větev břízy.

On podrbal se ve vlasech

a na zem spadly okvětní listy.

Starší žena

do tepu dlaní zahleděná 

ohýbá se ztuhlými zády.

Přesto dokonale upravena.

Jako pampeliškové chmýří

sbírá něžně bílé plátky květů

- připne si je zítra ke kolenům

na okraj šatů, aby s ní muži tančili....

Teď! Zahlédla tvář v kmeni stromu!

Ale i v kůře prý bývá cit.  

Tak upravila vlnky látky  

a snažila se uklonit.

Vítr nedovolil její scénář dokončit,

listy stromu odvál do polí. 

I s ní. A tam nikdo

- ani muži - nechodí...

Tak skončila sláva

baletky v sálu bez zrcadel...