Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Skrytá minulost

17. 05. 2005
0
0
1287
Autor
LucyH

Do knihovny vešla mladá dívka. Angel a Wesley zbystřili. Prošla se po místnosti a rozhlížela se, jakoby snad někoho hledala. Oči měla jasně modré, zářily. Až po chvíli si jich všimla. Venku byla temná, děsivá tma.

-       „Můžeme vám nějak pomoct?“ Začal Wesley přátelsky, přestože z Angelova pohledu šlo vysledovat, že do ní zrovna moc důvěry nevkládá.

-       „Jistě, hledám Spika …“ Její výslovnost vypovídala o tom, že není zrovna zdejší.

-       „Kdo mě hledá?“ Ozval se mužný hlas vcházejícího upíra. Šel ruku v ruce s Buffy. Otočila se k nim. I kdyby Spike byl živý, v tu chvíli by se v něm krve nedořezal. Stál tam jako přikovaný. Ústa pootevřená, oněmělá úžasem. Usmála se na něj.

-       „Jak už je to dlouho …? Šedesát … možná sedmdesát let. Kdo ví?“ V očích se mu zračil čistý děs. Takový, jaký u něj ani jeden z jeho přátel neviděl „Nejsem tu, abych soudila tebe nebo tvé kroky … Chtěla jsem tě jen vidět. Jak se má ten starý William Krvavý …“

-       „Kdo sakra jste?“ Vydal ze sebe vyděšeně Wesley.

-       „Nemusíte se bát … nejsem tu, abych zabíjela. Máš něco, co patří mně … Ten amulet. Chci ho zpět.“ Řekla klidným hlasem a přistoupila k němu blíž. Spike se zasmál.

-       „Proč je ta cetka pro tebe tak důležitá?“ Zeptal se a začal se s ní obcházet, nebyli v bojovném postoji, ale už z pouhého pohledu šla vypozorovat nedůvěřivost, soupeřivost obou. V očích jí jiskřila vášeň. Angel ji pozoroval. Nedůvěřoval jí. Oba se zasmáli. Spike k ní přistoupil blíž a pevně se objali. „Chyběla jsi mi …“

-       „Ty mně taky …“

-       „K čemu ten medailon …?“

-       „Objevilo se tu pár démonů …“

-       „Ti musí být opravdu hodně silní, když potřebuješ tuhle věcičku.“

-       „O jakou věcičku se jedná?“ Strachoval se Wesley.

-       „Jeho si nevšímej … zdejší knihovník. Chybí tu ještě Winfred, ale ta je na delší dobu mimo L.A., tohle je Buffy a …“

-       „Angelus … už jsem měla tu čest.“ Řekla a zahleděla se Angelovi do očí „Ale změnil se.“

-       „My jsme se snad už viděli?“ Nemohl si ji vybavit Angel.

-       „Vlastně ani ne, když jsem tě viděla naposled, byl jsi… někdo jiný … a já taky. Tehdy jsem byla člověk.“ Řekla s úsměvem. Spike ho probodl zlostným pohledem.

-       „Ublížil ti snad někdy …?“ Už se chtěl začít prát.

-       „Vhoď kamenem ty, kdož jsi bez viny …“ Pronesla klidně a zasmála se „Nejsem tu kvůli srazu starých a zhrzených démonů …“

-       „Jak dlouho se zdržíš?“

-       „Nevím … znáš mě. Možná deset let, možná den …“

-       „Skoro bych tě zapomněl představit naší … partě.“ Dodal trochu zaraženě „Tohle je … Storm … moje sestra.“ Všichni se na ně podívali s překvapením a úžasem. Buffy ho probodla trochu zlostně.

-       „Nikdy jsem neslyšel o tom, že bys měl …“

-       „Sestru …? Naposledy jsme spolu mluvili deset let po tom, co se ze mě stal upír. Vzpomínám si, že … z tebe už byla taky tahle … kreatura …“ Řekl a zasmál se. „Můžeš zůstat u nás, jak dlouho budeš chtít … století, klidně i dvě …“

-       „Díky.“

-       „Co ti démoni, co jsi o nich mluvila …“ Spustil Angel.

-       „Trochu jsem je naštvala …“

-       „Vohohó … z toho co jsem o tobě slyšel bych si raději dával pozor.“

-       „Pár Serutů, nic, co bych nezvládla …“

-       „S … Serutů? Už jste se s nimi někdy setkala?“ Strachoval se Wesley.

-       „A ne jednou. Nemusíte se bát. Teď se neobjeví, zahnala jsem je.“

-       „Můžete mi prozradit, čím jste je tak asi mohla zahnat?“ Zaprskal ironicky Wesley.

-       „Nechtějte to vidět. Jsem … dost unavená, ale jestli je… něco potřeba, tak …“

-       „Ne … ne … nemusíš se starat. Pojď, ukážu ti volný pokoj.“ Spustil nadšeně Spike.

-       „Postarám se o to …“ Zarazil ho Angel a šel s ní nahoru po schodech. Storm se na něj podívala a letmo se usmála.

-       „Ty mi nevěříš, mám pravdu?“ Spustila konverzaci klidně, když už zašli všem z dohledu.

-       „Máš dobrý odhad …“

-       „Nedivím se ti. Vidět se, taky bych si nevěřila. Navíc už jen fakt, že jsem sestra Williama …“

-       „Hele, o co ti jde?! Přijdeš si sem, po x letech a … my o tobě nevíme nic. A vzhledem k tomu, že žiješ už celkem pěkně dlouho a … nevypadáš, že bys stárla jsi démonka, přinejmenším upír …“

-       „O co mi jde? Já … vlastně ani nevím. Neměla jsem chodit …“ Uznala, chtěla se otočit a jít.

-       „Takhle to bude pokaždé? Otočíš se na podpatku a zmizíš?“ Zeptal se Angel klidně. To se zastavila.

 

O tři měsíce později se vrátila Storm z hlídky s Buffy. Celou tu dobu se s Angelem zrovna moc nesnášeli. Jejich vztah byl formální, odměřený, až z toho šla hrůza. Storm v Angelovi probudila něco, co necítil už dlouho, vlastně něco, co necítil vůbec. Ne tak intenzivní, tak čisté a zároveň mlhavé. Asi po týdnu se jeden druhému začali vyhýbat, i když to, co si přáli oba nejvíc bylo být spolu. S Buffy vycházela. Se Spikem to bylo jako dřív, sourozenecké pošťuchování. A Wesley, s tím si hodně padli do oka. Dost si rozuměli a povídali si. Jeden od druhého se za ty tři měsíce hodně naučili. Storm se pro něj stala dcerou, kterou nikdy neměl. Storm se posadila na pult a protáhla se. Angel si zrovna četl nějakou knihu.

-       „Tak jak bylo dneska holky?“ Zeptal se jich Spike aktivně a políbil Buffy.

-       „Celkem nuda … pro mě. Sotva jsem stačila vytáhnout kolík, Storm je všechny zabila. Pak jsme vedly takový ty typický babský řeči …“

-       „Babský řeči? Povídej …“ Pobídl Buffy Spike se zájmem. Storm měla vykloubené rameno, Angel si toho všimnul.

-       „Jsi v pořádku? Kdybyste nevedly zbytečný debaty, možná bys byla.“

-       „Jo … jsem, jen … jsem si narazila rameno, zvládnu to. Díky za péči.“ Dopověděla ironicky a šla nahoru do své ložnice. Spike se na něj podíval káravým pohledem spolu s Buffy.

-       „Už je tu dva měsíce a ty se k ní pořád chováš jako k cizince. Nepřišla protože měla problémy s démony, ale protože byla sama. Tobě snad o samotě nemusím nic vyprávět.“

-       „Ona ti něco řekla?“ Zeptal se směrem k Buffy Angel bez zjevného zájmu.

-       „Ani nemusela …“

-       „Půjdu se podívat na to rameno.“ Řekl chladně, vzal lékárničku a šel nahoru do její ložnice. Když tam ležel, Storm stála u zrcadla, měla jen podprsenku a rifle. „P … promiň, měl jsem zaklepat …“

-       „To nic …“

-       „To rameno se … mi nelíbí. Máš ho zarudlé.“

-       „Jo, vykloubila jsem si ho …“

-       „Pomůžu ti …“ Řekl a přistoupil k ní blíž, ona ustoupila o krok „Chci ti pomoct …“ Dodal smířlivě.

-       „To … nemusíš. Vždycky dřív jsem si vystačila sama. Tenhle život mě naučil samostatnosti …“

-       „Ale teď bydlíš tady, a my tady pracujeme v týmu. To je první pravidlo tohohle domu.“ Řekl vážně a Storm se celá zachvěla pod tíhou jeho hlasu. Otočila se k němu čelem. Bezbranná, nevinná, tak nádherná. Nikdy neviděl nikoho, kdo by vypadal lépe než v tuhle chvíli ona.

-       „Ty jsi tady pán domu …“ Řekla s letmým úsměvem, sledovala jeho oči, které byly plné netajeného úžasu.

-       „Trochu … trochu to zabolí.“ Zakoktal a položil své promrzlé ruce na její rameno. Storm se zadívala do země, aby nečelila pohledu prvního muže, který jí dokázal rozbušit její srdce. Srdce, o němž si už pěknou řádku let myslela, že vůbec nemá. Škubl s ramenem směrem k sobě, něco v něm zapraskalo. Storm hlasitě křikla bolestí a rukou se zapřela o Angela. Z oka jí bezděčně ztekla slza. Tou rukou, co se opírala Angela ji s obrovským úžasem setřela a podívala se na ni. S úžasem a překvapením ji sledovala, tak dlouho už neviděla svoje slzy. Vlastně si ani nevzpomínala kdy naposledy plakala. Ne, omyl, věděla to zcela přesně. Stejně jako důvod, kvůli kterému ronila slzy, ale bylo to už tak dávno, že to skryla hluboko ve své paměti. Hluboko, na místě, kde by tuto vzpomínku nikdy nikdo nehledal. „V pořádku?“ Zeptal se jí starostlivě. Srdce se jí rozbušilo ještě rychleji, vzhlédla k němu. Na ten pohled nikdy nezapomene, jakoby si ho vryl do srdce, vyfotil se všemi těmi jasnými barvami a ukryl ho tam, kam nikdo nesměl, až do teď.

-       „A … ano …“ Odpověděla, ale kolena se jí podlomila, Angel ji zachytil a posadil na postel.

-       „Asi toho na tebe dneska bylo trochu moc.“ Zkonstatoval a vytáhl dezinfekci.

-       „Nejspíš.“

-       „Nemusíš se zabít, abys někomu něco dokazovala.“ Spustil a s největší opatrností jí ošetřoval rameno.

-       „Nic ti nedokazuju Angele. Tohle je … můj život. Hlídky, zabíjení démonů … Když jsi na straně dobra, vždycky máš víc práce než zloduši.“ Zkonstatovala, sklonila trochu tvář s letmým úsměvem, spadl jí na ni tenký pramínek jejích vlnitých zlatavě hnědých vlasů.

-       „Jsem rád, že to bereš takhle, ale když se budeš takhle přetěžovat, dřív nebo později tě můžou dostat …“

-       „Mám to brát jako projevenou starost?“ Popíchla ho s letmým smíchem.

-       „No … myslím, že bychom tu válečnou sekeru mohli jednou pro vždy zakopat.“ Uznal a pohladil ji po tom rameni. Storm zvážněla.

-       „To myslíš vážně?“ Překvapilo ji to, rozechvěla se ještě víc. „Proč bys to měl dělat?“

-       „Možná je na čase začít taky trochu důvěřovat. Odsoudit někoho jen tak je … mnohem snadnější. A já to v tvém případě udělal. Nebylo to fér. Určitě jsi zažila spoustu špatného a nezasloužíš si, abych ti ještě já … přidělával vrásky.“

-       „Mám vrásky?“ Zeptala se s úsměvem. Angel ji pohladil po tváři.

-       „Ne … Máš ale spoustu jizev, hluboko uvnitř tvého srdce. Vidím to ve tvých očích. Nemůžeš spasit celý svět … to není možné, to nedokáže nikdo.“ Promluvil jí do srdce, Storm zvážněla a zesmutněla. Cítila se nahá, jakoby snad viděl každičkou její myšlenku, obavu, touhu.

-       „Tak k čemu to všechno? Je to úplně zbytečné, tak proč se ještě snažíme?“

-       „My nemůžeme zastavit všechno zlo, smíme ho jen zmírnit.“

-       „Aha …“ Řekla a šla si pro něco do koupelny. Angel si až teď všimnul tetování na jejích zádech, měla tam dvě křídla a na bedrech nějaký text, který nemohl přečíst.

-       „Co má znamenat to tetování?“ Zeptal se. Dost ho to zaujalo.

-       „To je … část mé minulosti, kterou jsem pohřbila, už hodně dávno.“ Řekla a pevně sevřela rám dveří od koupelny. Chvíli oba mlčeli, potom se Angel rozhodl, že opět prolomí to ticho, už se nadechl, že něco řekne, ale ona ho předběhla „Angele, děkuju ti moc za … to rameno, ale … mohl … mohl bys odejít, prosím? Chci spát.“ Angel vstal z postele. Stála k němu zády, nechtěla se mu znovu dívat do očí. Měla strach, že si v nich přečte všechno, co tak pečlivě skrývala.

-       „Jistě … kdybys něco potřebovala, budu dole nebo ve svém pokoji …“ Snažil se Angel, přistoupil k ní, vycítila to a tak zašla do koupelny a zavřela dveře. Angel tam chvíli jen tak stál a díval se na ně. Jakoby snad věřil, že uvidí skrz ně. Vlastně to ani nepotřeboval. Cítil její bolest. Tu spalující, křiklavou bolest, která ho sžírala zevnitř. Položil ruku na dveře a sklonil hlavu k zemi. Chtěl být s ní, víc než cokoliv jiného, ale nevěděl, jestli to ona cítí stejně. A to ho děsilo víc než všichni démoni světa. Jakmile zaslechla, že odešel sedla si na zem v koupelně a plakala, trpěla. Tak moc teď někoho potřebovala. Ne jen tak někoho, ale právě Angela, protože právě on jí rozuměl. Právě on jediný ji znal. Právě on věděl, jakou prázdnotu cítí, jak osamělá teď je. Přestože kolem ní je spousta lidí, je jako v prázdné místnosti. Cítí bolest, která spaluje její naděje, touhy, které jsou hluboko uvnitř její duše.

 

Když se probudila, venku už byla tma. Storm šla dolů za ostatními. Spike a Buffy byli na hlídce. Dneska šli oni dva. Angel to s nimi domluvil. Měl o Storm strach, nechtěl, aby se jí něco stalo. Ostatní s ním samozřejmě souhlasili. Vycítila to, proto se ani na hlídku neptala. Když se její oči střetly znovu s těma Angelovýma, usmála se, aby zakryla to, co cítila včera v noci. Neúspěšně, viděl jí totiž až do žaludku, stejně jako ona jemu.

-       „Ahoj …“ Pozdravila jeho i Wesleyho. Angelovi vypadla kniha, jak moc ho její přítomnost rozčarovala. Wesley si toho všimnul. S ledovým klidem zavřel svou knihu a sledoval ty dva. Dívali se na sebe, jakoby se viděli poprvé.

-       „Houstne, Houstne, ztrácím signál …“ Probral je kousavou poznámkou.

-       „O … ou … a … ahoj. Nějak jsem se … zamyslel. Jak se cítíš?“

-       „Cítím?“ Byla zmatená stejně jako on. Přistoupila k němu blíž a zvedla ze země tu knihu.

-       „To rameno …“

-       „A … aha … už to bolí jen když dýchám.“ Zažertovala a podala mu knihu. Angel se zasmál.

-       „Chce to teď trochu klidu …“

-       „Jo, klid … to zní jako pohádka …“ Uznala s úsměvem a pořád sledovala jeho oči.

-       „Haló … vy dva. To jeden druhému budete celý den zírat do očí? Storm, našel jsem ti toho démona, co jsi po mně chtěla …“ Vyrušil je Wesley. Storm šla k Wesleymu, ten jí podal pár vytištěných papírů.

-       „Jo, díky Wesley, jsi zlatíčko …“ Promluvila už trochu srozumitelně a začala procházet ty papíry.

-       „O co se jedná?“ Začal vyzvídat Angel.

-       „Ale, jeden démon, co naší Storm ničí klidné spaní. Nemyslím si ale, že je to aktuální … Ten démon se v L.A. neukázal přes deset let.“

-       „Dvacet.“ Opravila ho „Ale to neznamená, že se nevrátí. Nejdůležitější je být pořád ve střehu.“ Do místnosti vešel postarší muž. Storm zbledla, když ho zahlédla.

-       „To je pravda. A taky jedno z vašich osobních pravidel. Storm, jsem rád, že jsem vás konečně našel, i když musím uznat, nebylo to nijak jednoduché.“

-       „Tak jste to měl vzdát …“

-       „Užila jste si dovolenou? Doufám, že ano, protože teď…“

-       „Nevrátím se …“ Zarazila ho. Starý muž se zasmál.

-       „Tak teď jste mě opravdu pobavila. Vy se … musíte vrátit, kvůli jedné chybě prostě nemůžete …“

-       „Můžu a udělala jsem to. Jestli nestačilo dezertovat, podám vám klidně i písemnou výpověď.“ Mluvila rozhodně „Pojďte, promluvíme si … vedle v pracovně.“

-       „Storm, tohle nemůžete myslet vážně.“

-       „Zabíjím démony, dělám svou práci, jen už nepracuju pod vaší korporací …“ Hájila se, když už byli sami dva zavření v kanceláři.

-       „Myslím, že půjdu najít Buffy a Spika …“ Řekl Wesley, vzal si koženou bundu a šel. Angel stál kousek od dveří a přes sklo chvílemi sledoval, co se uvnitř děje.

-       „Storm, kvůli jedné chybě nemůžete vzdát svou práci, to by bylo …“ Hádal se s ní hlasitě.

-       „Rozumné. Sparksi, umřelo kvůli mně pět naprosto nevinných lidí.“

-       „Nemohla jste tomu zabránit.“ Hájil ji horlivě.

-       „Já mám na to jiný názor … Měla jsem poslechnou rozkazy, ne se do něčeho vrhat na vlastní pěst. Kdybych nejednala tak nezodpovědně, mohli ještě žít …“

-       „Storm to …“ Snažil se pořád, ale ona otevřela dveře a ukázala mu na východ.

-       „Zmizte …“ To už vevnitř chvilku stál Spike s Buffy a Wesleym. „Vypadněte a už se tu nikdy neukazujte …“

-       „Angelus …“ Řekl a prohlédl si Angela „A William Krvavý osobně …“ Storm zaujala nepřímý bojový postoj.

-       „Ubližte komukoliv z mých přátel a budete mít na krku mě. Nezabiju vás rychle, budu vás pomalu mučit. Přesně tak, jak jste mě to učil … a neudělám to jen vám, ale všem členům vaší rodiny, které najdu … Takže si hodně dobře rozmyslete, co v příštích letech svého života uděláte …“

-       „Za tohle vyhrožování vás můžu dát zavřít.“ Opáčil jí se sarkastickým úšklebkem. Měl z ní strach, začal se potit, ale snažil se nedat to najevo. Storm se rozesmála.

-       „Jen si poslužte, zavřete mě … tak jako před třiceti lety.“

-       „Vycvičil jsem vás, vím …“

-       „Co jsem schopná udělat, když bráním rodinu …? O tomhle nemáte ani páru, věřte mi.“

-       „Nebojím se vás …“

-       „Opravdu?“ Zeptala se pobaveně a přistoupila k němu, oči jí zazářily jasněji modrou barvou „Váš tep se zrychlil, potíte se a dech je trhavý, přestáváte se soustředit a vaše ruce se začínají třást … Poslechněte mou … přátelskou … radu a zmizte. Zmizte, protože vy sám moc dobře víte, co se stane, když se rozzuřím …“ Řekla a otočila se k němu zády.

-       „Nevidíme se naposled …“

-       „Jistě …“ Odpověděla s nezájmem. Sotva odešel, spustil Spike výslech.

-       „Kdo to byl?“ Ptal se chladně.

-       „Můj bývalý učitel … Chtěl si zavzpomínat na staré dobré časy.“ Řekla s nezájmem Storm. Angel si všimnul toho, jak ji to rozhodilo, možná ne navenek, ale uvnitř pořádně.

-       „Jak to sakra myslíš?!“ Křikl na ni Spike. Se Storm to zjevně ani nehnulo.

-       „Přestaň na ni ječet!“ Okřikl jej Angel konečně. Poprvé za tu dobu, co tam byla projevil nějaký cit otevřeněji. Všichni na něj upřeli zrak. Angel si promnul zátylek. „Mluvit se dá i bez křiku a hádek … Storm, můžeš nám to trochu objasnit.“

-       „Co chceš objasňovat? Prostě jen jeden starý známý.“ Angel se zasmál.

-       „Promiň, ale váš rozhovor mě zrovna nenaplnil pocitem klidu a bezpečí.“ Opáčil jí ironicky.

-       „Fajn … pracovala jsem pro FPD víc než čtyřicet let … skončila jsem a … přišla sem. Chtěl, abych se vrátila do služby, ale to já nechci, takže … tím tenhle příběh končí.“ Vysvětlila to ve zkratce.

-       „Ty jsi vážně dělala pro FPD?“ Podivil se Wesley a pak se na ni s úžasem podíval.

-       „Ano … FPD byla můj život. Bojovala jsem a pracovala, zase bojovala a zase pracovala, ale potom … už jsem prostě nemohla dál. Nešlo to z mnoha důvodů, hodně osobních důvodů, o kterých nemám chuť mluvit a které se… netýkají mého současného života. Spokojení? Jestli ano, půjdu ven na vzduch …“ Odsekla a odešla ven. Asi hodinu se sama procházela po městě. Dorazila až na pláž a sedla si tam. Teď někoho potřebovala vedle sebe. Byla na dně. Z očí jí znovu začaly ztékat slzy. Někdo si přisedl vedle ní a pevně ji objal. Nebyl to Wesley ani Spike, ale Angel. Schoulila se do bezpečí jeho mužných paží a plakala.

-       „Jen se vyplač …“ Nabídl jí svoje rameno těžce. Byl zoufalejší než ona. Trpěl s každým jejím vzlyknutím. Každá z těch slz byla jako dýka, která se mu dostala hluboko do srdce, každá, každičká z těch slz mu tam udělala jizvu.

-       „Já už nemůžu Angele …“

-       „Co … co nemůžeš?“ Zeptal se směle a odtáhl ji kousek od sebe, aby jí viděl do očí.

-       „Já chci umřít, protože jenom to si zasloužím … jsem démon.“ Špitla přes slzy zoufale. Angel ji pohladil po tváři. Jak rád by ji zbavil toho utrpení. Kéž by z ní mohl svléct ten těžký šat, který byl spředen ze všech jejích chyb.

-       „Takhle nesmíš mluvit … Ty … ty jsi se postarala o spoustu dobra.“

-       „Ale jsem démon … navíc … hodně osamělý démon. Když mě jednou někdo zabije, bude to všem jedno, tak proč tu vlastně jsem …?“ Vyhrkla přes slzy Storm.

-       „Vím minimálně o jednom člověku, který by moc trpěl, kdyby se ti něco stalo …“

-       „Wesley?“ Angel nesouhlasně kývl „Buffy …? Spike …?“ Zase nic.

-       „Já … zabilo by mě, kdybych … tě už nikdy neviděl, kdybys zmizela z mého života.“ Storm se zarazila. Čekala cokoliv, ale ne tahle slova z jeho úst. Oněmělá úžasem sledovala jeho oči, které byly přikovány k těm jejím „Od prvního dne, co jsi přišla se … ve mně něco zlomilo. Tiše jsem uvnitř trpěl každou vteřinu mého života, ale pak ses objevila ty a … já byl zas šťastný, uvnitř. Stačil k tomu jediný tvůj pohled, úsměv … Cílil jsem se tu zase jako doma. Ne jako v práci, ne jako na návštěvě, ale doma.“ To se Storm radostně zasmála a utřela si slzy, objala ho kolem krku. Tak moc tohle teď potřebovala slyšet. Tak moc ho potřebovala. Chvíli tam jen tak seděli.

-       „Napadlo mě … znám jednu skvělou restauraci kousek odsud. Mohli bychom si tam dát třeba něco k jídlu …“ Nabídla mu mile s úsměvem.

-       „Upíři necítí jídlo …“ Namítl Angel.

-       „Ale cítí … ukážu ti, že to jde …“ Odpověděla s úsměvem, vzala ho za ruku a dovedla do malé kavárny kousek od pláže. Sedli si do jednoho z boxů naproti sobě. „Vaří tu v okolí nejlíp …“ Přišla k nim postarší servírka a podala jim jídelní lístky.

-       „Ahoj Storm …“

-       „Peggy … zase pracuješ?“

-       „To víš … někdo vydělávat musí …“ Řekla s žertovným pohledem. Žvýkala tak moc, že jí málem vypadla žvýkačka z pusy. Bylo to legrační. Storm i Angel se zasmáli.

-       „Jo … o tom mi povídej.“

-       „Jako vždycky?“

-       „Jo, dvojitou porci …“

-       „Takže … dva dvojitý cheesburgery, dvakrát dvojitý hranolky, dvě velký sýrový pizzy s extra porcí sýra, dvakrát velkou jahodovou zmrzlinu se spoustou gumových medvídků … zelených …“

-       „Červených …“ Opravila ji Storm s úsměvem.

-       „Jo, červených … a dvě velký koly se spoustou ledu.“

-       „Přesně … jsi šikovná …“ Pochválila ji Storm, Peggy odešla dozadu. Angel se na ni podíval jako na blázna.

-       „Tohle všechno přece nemůžeme sníst. Tolik bych toho nesnědl ani jako člověk, natož teď …“

-       „Neboj se, uvidíš, že … ti to zachutná …“

-       „Storm, nechci ti brát iluze, ale tohle …“

-       „Je nemožné? Na tomhle světě není nic nemožné … to si pamatuj.“ Řekla s úsměvem. Peggy jim donesla pití a cheesburgery s hranolkami.

-       „Tady máte předkrm …“

-       „Díky Peggy …“ Poděkovala jí Storm. Angel se na tu obrovskou porci jídla díval dost nejistě. Storm se rozesmála a vzala do ruky svůj cheesburger „Nedívej se na to tak znechuceně … Uděláme to takhle … zavři oči.“ Řekla s letmým smíchem.

-       „Proč?“ Nechápal to Angel.

-       „Jen to udělej …“

-       „Dobře …“ Zavřel oči.

-       „Otevři pusu a na nic nemysli … vůbec na nic …“ Vzala jednu hranolku a opatrně mu ji vložila do úst. Když ucítil jídlo, instinktivně zakousl. Letmo ji kousl do prstu, ale to bylo schválně. Jemně, dráždivě … Otevřel oči a usmál se na ni „Buď hodnej kluk …“ Pokárala ho s úsměvem.

-       „Co dál …?“

-       „Jen … to vychutnej, užij si každé sousto …“ Angel zavřel oči a najednou jako kouzlem cítil chuť toho jídla. Dočista ho to ohromilo.

-       „Já … já to vážně cítím …“ Řekl s úsměvem, když otevřel oči. „To je …“

-       „Neuvěřitelné?“ Zeptala se a letmo si jazykem přejela po rtech „Já vím … říkala jsem ti, že tu vaří nejlíp v celým okolí …“ Než se nadáli, snědli cheesburgery, i pizzu a už dojídalo poslední sousta zmrzliny. Povídali si celou dobu, a pořád se smáli. Peggy zapnula televizi, pár chlapíků u baru sledovalo baseball. Storm se k nim přidala „Jak to chytáš …?!“ Neovládla se po chvilce.

-       „Ty sleduješ baseball?“ Podivil se Angel.

-       „Jo … je hodně věcí, který o mně netušíš …“ Popíchla ho s úsměvem.

-       „Stejně jako ty o mně …“ Začal s ní hrát na kočku a na myš. Tahle hra jim oběma vyhovovala. Vzrušovala je na maximum. Byl to nepřímý způsob jak tomu druhému dát najevo svůj zájem.

-       „Jsi první člověk, kterého jsem pustila do svého světa. Jsi první, po opravdu hodně dlouhé době, co … mě viděl brečet, být tak na dně jak jsem ještě před hodinou byla…“

-       „A ty jsi první, komu jsem po dlouhé době řekl něco tak upřímného, jako tobě na pláži …“ Řekl a usmál se na ni.

-       „Víš, že … jsem se takhle dobře snad ještě nikdy necítila?“ Uznala a trochu se začervenala.

-       „A víš, že já taky …? Je příjemný takhle si vyjít … mohli bychom to někdy zopakovat …“ Navrhl a hodil po ní očkem.

-       „J … jo, to by bylo skvělý …“ Začala koktat jako nějaká puberťačka. Letmo se kousla do rtu. Angel se na ni usmál a pak se znovu pustili do té zmrzliny. Angel se nechápavě zadíval na televizní obrazovku.

-       „Tuhle hru jsem nikdy pořádně nepochopil …“ Během chvilky mu vysvětlila pravidla. Angel ji pečlivě sledoval. Každičké gesto její tváře, úšklebek, úsměv. „Páni to … zní zábavně …“

-       „Taky je …“ Řekla a dojedla poslední sousto zároveň s Angelem. „Škoda, že většina zápasů je ve dne …“ Angel se zasmál „Co …?“ Natáhl se k ní přes stůl.

-       „Máš tu na rtu zmrzlinu …“ Řekl a palcem ji opatrně otřel. Jeden druhému se zahleděli do očí, chtěli se políbit, ale Peggy je zastavila.

-       „Storm … promiň, že ruším, ale za chvilku zavíráme …“

-       „J … jasně … Kolik to bude?“

-       „Ještě nemáš přečerpanej svůj kredit kotě …“ Oznámila s úsměvem.

-       „Fajn … až dostanu další výplatu, zase zaskočím, ok?“

-       „Budem se těšit …“ Řekla a odnesla nádobí.

-       „Měli … bychom jít … doma budou mít určitě strach.“ Vydala ze sebe stydlivě a vstala. Hlavně tak, aby se mu nemusela podívat do očí. Angel jí otevřel dveře a šli spolu domů temnými uličkami. Byla ráda, že se to nestalo, že se nepolíbili, protože kdyby to udělali, byli by oba krůček od propasti, ze které by se jen těžko dostávali zase nahoru. Mlčeli. Krok za krokem, byli stéle blíž a blíž domovu. Ani jednomu z nich se tam nechtělo, ale každou chvíli mohlo začít svítat. Oba byli zamyšlení, zabraní do svých vlastních obav o tom, co se právě dělo mezi nimi. Kdyby ta jiskra, co mezi nimi přeskakovala zářila, byla by jasnější než slunce. A to byl ten problém, co když se spálí? Co když se zase spálí. Storm se nedívala na cestu, málem ji přejelo auto, ale Angel naštěstí včas zareagoval.

-       „Storm!“ Křikl ustrašeně a strhl ji na stěnu jednoho domu do zapadlé uličky kousek od jejich domu. Skoro ji přilehl, aby ji ochránil svým tělem. Byli tak blízko. Dýchali stejný vzduch. Zahleděli se jeden druhému do očí, jakoby tam snad hledaly poslední dílky ze skládaček svých životů, jakoby tam byly ukryty odpovědi na všechny nevyřčené a nezodpovězené otázky. Angel ji pohladil po tváři a něžně ji políbil. Ani jeden z nich už nedokázal déle čekat. Nebyl to jen polibek, bylo to víc, než si dosud vybojovali. Byla to vášeň, touha, naléhavost, byla to láska.

 

Asi týden se Storm Angelovi vyhýbala a upřímně řečeno, on jí taky. Oba z toho co cítili byli až přespříliš vyděšení, než aby si přiznali, že by to mohlo fungovat. Co mohlo …? Už to fungovalo. Oba chodili jako těla bez duše. Storm sešla za ostatními dolů do knihovny. Byli tam všichni.

-       „Já … jdu pryč, vrátím se tak za tři hodiny nejpozději. Kdyby něco Wesley ví, kde mě hledat …“ Řekla zkroušeně a vydala se pryč.

-       „S … Storm …“ Vykoktal ze sebe Angel. S nadějí se k němu otočila. „Buď opatrná, kdyby … něco … stačí zavolat.“

-       „Jasně … ale … myslím, že to nebude třeba. Jsem velká holka, pamatuješ?“ Řekla kousavě. ,Co mělo tohle sakra znamenat?‘ Pomysleli si současně. ,On si snad myslí, že jsem neschopná.‘ blesklo jí hlavou ,stačí zavolat. Nechceš jí ty idiote rovnou říct, chci s tebou strávit 24hodin denně 7 dní v týdnu. Určitě si myslí, že si myslím, že je neschopná‘ Uvědomil si Angel pozdě.

-       „Nemyslel jsem to ve zlém … Jen … nechci, aby se ti něco stalo. To je všechno …“

-       „Jo, jasně … díky …“ Odsekla ironicky a odešla pryč. Pak se ale opřela o stěnu jejich domu a zoufale skryla obličej do dlaní. Nechtěla na něj být taková, ale nešlo to jinak. Tohle si nemohli dovolit. Angel ještě chvíli sledoval dveře, jakoby snad bláhově čekal, že se ty dveře rozrazí a ona tam bude s úsměvem stát. Nestála tam, dveře se nerozrazili. Pohádky jsou pro děti. Buffy a Spike šli na hlídku, jako vždycky a Angel zůstal sám s Wesleym.

-       „Proč nejdeš za ní …?“

-       „Cože?“ Hrál nechápavého Angel. Wesley vyvrátil oči v sloup. Tohle opravdu nechápal. Jak se může někdo takhle starý chovat jako nesmělý puberťák.

-       „Angele, Buffy a Spike to možná nevidí, ale já ano … Pokud ji necháš odejít teď, už to uděláš vždycky a pak budeš trpět, protože … dnes se možná vrátí, ale zítra už nemusí.“ Angel se na něj podíval s obavami. Věděl, že Wesley je jediný, komu v tomhle ohledu může věřit. Rád by to s někým probral, ale Spike by ho asi zabil při zjištění, že se zamiloval do jeho sestry. A Buffy … Buffy jakožto ex-přítelkyně taky odpadala. Nemohl být s ní, ale bez ní taky ne. Pořád si lámal hlavu, kde jen ji mohl vidět, odkud znal ty čokoládové oči, které hluboko uvnitř zažehávaly plameny lásky a vášně.

-       „Wesley, nechci ti lhát … Storm … když jsem s ní, konečně něco cítím. Ani s Buffy jsem se necítil tak, jako s ní … Když je na blízku, mám pocit, že … že dokážu cokoliv. Když jsem s ní, všechno je tak … nové. Jako bych všechno viděl poprvé, jako bych nikdy předtím neviděl oblohu … Jako … jako bych létal. Ale potom mě něco zabrzdí, řekne, že … to je jen iluze, sen, přelud.“

-       „A na co ještě čekáš Angele? Láska ti nikdy nedá záruky, jistotu … ale i ta nejistota je … krásnější než cokoliv jiného na světě. A že máš obavy? Vždycky tě něco bude brzdit. A není divu po tom všem s Darlou, Buffy … Cordelií …“ Řekl Wesley přátelsky a poplácal ho po rameni „Ale … občas je potřeba zavřít oči a skočit do té pomyslné propasti hlavou napřed. Jo, možná si ublížíš, spálíš se, ale co když ne …? Takhle aspoň nebudeš moct litovat, že jsi to nezkusil …“ To už Angel na nic nečekal, usmál se na Wesleyho, vzal si svou koženou bundu a vyrazil ke dveřím. Přesně tuhle radu potřeboval, přesně tohle potřeboval slyšet. Pak se ale zarazil.

-       „Wesley já …“

-       „Je teď v té tělocvičně u pláže. Učí tam třikrát týdně…“ Řekl Wesley, aniž by mu musel cokoliv dál vysvětlovat.

 

Storm akorát docvičila, všichni její studenti, což byly v podstatě „děti“ od 17 do 22, už pomalu odcházeli domů. Zrovna odbilo jedenáct. Storm si utírala pot do ručníku, který vytáhla z příručního batohu. Jakmile spatřila Angela, zarazila se. V ruce držel kytici bílých růží. Předstírala nezájem, přestože při pouhém pohledu na Angela jí srdce poskočilo radostí. Znovu se celá rozechvěla. Přistoupil k ní a podal jí kytici.

-       „Tak zase v pátek …“ Zavolala na ni poslední studentka.

-       „Jo … jo … zase v pátek …“ Odpověděla jí a pak se už věnovala Angelovi „Ani se nebudu ptát jak jsi mě našel.“ Odsekla a chtěla si vzít batoh, ale Angel ho vzal za ni.

-       „Vezmu to … Nevěděl jsem, že … ještě někde pracuješ.“

-       „Jo, jsem samý překvapení, správně?“ Zeptala se ironicky a vydali se směrem domů.

-       „Storm já …“

-       „Ne Angele … podívej. Moc si vážím toho všeho, ty … květiny … tvoje obavy, ale my dva … to je prostě … to nejde.“ Zkonstatovala s bolestí v hlase.

-       „Proč by to nešlo? Co to jen … zkusit?“ Zeptal se s nadějí.

-       „Podívej, oba jsme … Máme jiné hodnoty, jiné cíle a … prostě to nejde. Je spousta věcí, které jeden o druhém nevíme a … kdybychom se je dozvěděli, třeba by to bylo jinak …“

-       „Proto od toho radši utečeš?“ Zeptal se jí a zastavil se. Storm se celá roztřásla, měla chuť plakat. Ale měla až příliš velký strach, aby dovolila, aby tenhle vztah začal. I když na tohle už asi bylo pozdě. Pustila si ho moc k tělu, stejně jako on ji. Jestli si dřív myslel, že je do ní blázen, po tom polibku o tom nebylo pochyb. Myslel na ni každou vteřinu. Ona na něj taky musela stále myslet. Nedalo se to nijak zarazit, zastavit, zbrzdit.

-       „Ano …“ Vyhrkla ze sebe. Pak sklopila zrak. Stáli kousek od domu. Pak se mu podívala do očí „Já … v tomhle se nevyznám. Nikdy jsem se necítila tolik zmatená, utrápená a šťastná zároveň. Je to šílený … strašně moc šílený … a děsí mě to. Už teď se přestávám orientovat ve svým životě, víc zmatků opravdu nepotřebuju. Chci, aby to zůstalo … tak jako dřív.“ Řekla a aby se vyhnula jeho pohledu, vešla dovnitř. Buffy se Spikem se vítali s Fred, která právě přijela.

-       „Angele …“ Zavolala na něj radostně, když vběhl do knihovna v Storminých patách. Ve tváři měl vepsanou bolest. „Tak ráda tě zase vidím …“ Když si Spike všimnul pohledu těch dvou, zamračil se.

-       „Stalo se snad něco?“ Zeptal se s nedůvěřivým pohledem.

-       „Ne … ne, co by se mělo stát? Všechno je v pořádku.“ Zalhala Storm.

-       „Aha … a co ty květiny?“ Nepřestával ji vyslýchat.

-       „Do toho ti nic není …“ Odsekla unaveně „Ty musíš být Winfred …“ Řekla přátelsky směrem k Fred, která stála v objetí s Wesleym „Já jsem Storm, Spikova sestra … Moc mě těší. Hodně jsem toho o tobě od Wesleyho slyšela …“ Fred se na ni mile usmála.

-       „Těší mě … Konečně to tu bude jeden na jednoho.“ Strmin pohled se letmo střetl s tím Angelovým. Ona se letmo pousmála.

-       „No … to nevím … Omluvte mě, dneska jsem už opravdu hodně utahaná … Půjdu se prospat.“

-       „Fajn, ale nezapomeň, zítra jdeme vybírat kostými na ten ples …“ Upozornila ji Buffy.

-       „Ples?“ Zeptala se nechápavě Storm.

-       „Jo, halloween … už jsme se o tom bavili …“ Připomněla jí nechápavě Buffy.

-       „A jo, ten … ples …“

-       „Já jdu se Spikem, Fred s Wesleym a ty s Angelem … pokud tedy nejste nějak výrazně proti.“

-       „Ne. Podle mě to bude … skvělý zpestření jednoho skvělého večera …“ Řekl Angel ironicky, šel do kanceláře a práskl dveřmi.

-       „Co to s ním dneska je?“ Nechápala Fred. Wesley se podíval na Storm. Když uviděl její oči, které zakrýval letmý závoj slz, bylo mu to hned jasné.

-       „Storm, jak … se cítíš ty?“ Zeptal se jí Wesley soucitně.

-       „Skvěle … jak bych se měla cítit?“ Odsekla a šla nahoru do své ložnice. Lehla si tam a zoufale pěstmi tloukla do postele, jakoby snad ta mohla něco změnit.

 

Bylo už těsně nad ránem, Angel byl ve své ložnici a prohlížel si staré dámské šaty. Byly tak z roku 1920 nanejvýš. Opatrně hladil tu látku. Vzpomínal, komu je kupoval. Vzpomínal na tu překrásnou ženu, do které se zamiloval sám Angelus.

 

Angelus stál u okna a s úžasem sledoval tu mladou dívku, jak na její skvostnou bílou pleť dopadaly sluneční paprsky. Jak se měkce lomily o její zlatavé lokýnky. Její úsměv v něm probudil touhu, vášeň, neodolatelný chtíč. Šílel po ní, jen co se na ni podíval. Stačil jediný pohled, jediný úsměv a ten tolik obávaný Angelus se chvěl.

Když se setmělo, sledoval ji v ulicích, celé týdny se za ní plížil. Tiše, klidně. Bylo už chladno a ona spolu se svou přítelkyní stála před jedním ze salónů a obdivovaly šaty. Pouliční lampy zářili skoro stejně jasně jako denní světlo. Stejně se mu zdálo že přikrytá zčásti rouškou noci byla krásnější. 

-       „Elizabeth, má drahá, tyto šaty by vám moc slušely.“ Podotkla její přítelkyně. Mladá Elizabeth se začervenala. Angelus z povzdálí sledoval každý jejich krok, tiše naslouchal každému slovu, co vyřkly.

-       „Ale kde že … takové šaty věru nejsou pro mne. Ten výstřih je příliš hluboký a ta barva … na můj vkus by až moc lákala muže …“ Uznala stydlivě a chystala se odejít.

-       „Ale no tak … jsou to jen šaty, pojď, vyzkoušíš si je.“ Řekla neústupně její přítelkyně, vzala ji za paži a dovedla do obchodu. Elizabeth si ty šaty oblékla. Angelus se do ní zbláznil snad mnohem víc. Očarovala ho. Byla jako anděl, anděl, který ho sváděl pouhým vydechnutím. Anděl, který mu nedal ve dne klidně spát.

-       „Stejně si je nemohu dovolit …“ Dodala Elizabeth, když si zpět oblékla své staré šaty. Viděl ten výraz v jejích očích. Ty šaty se jí moc líbili, jenom neměla odvahu si je obléct.

-       „Škoda … opravdu ti moc slušeli, má drahá.“ Zasteskla si její přítelkyně.

-       „Díky …“

Byla temná noc. Angelus se vkradl do Elizabethiny ložnice. Stála před zrcadlem jen v tenké noční košilce a česala si vlasy. Z očí jí ztékaly hořké slzy. Před týdnem jí někdo zabil bratra, vlastně ne jen tak někdo, ale upírka. A vlastně jej tak docela nezabila. Elizabeth věděla všechno o tomhle světě démonů, možná víc, než by sama chtěla. Angelus po ní toužil tak dlouho, tak moc, že už nedokázal déle čekat. Chytil ji za její horoucí ramena. Elizabeth krátce vyděšeně vykřikla.

-       „Co … co ode mne chcete?“ Ptala se ustrašeně a ustoupila. Celičká se rozechvěla hrůzou.

-       „Nemusíte se mě bát madam … vlastně omyl, měla byste.“ Pronesl svým mužným hlasem a přistoupil k ní blíž. Chytil ji za tvář a přitiskl co nejblíže k svému tělu, aby ji cítil, její strach, její vůni. „Klidně si křičte… tady vás nikdo neuslyší …“ Zašeptal jí něžně do ucha a zasmál se. Elizabeth ho uhodila a chtěla odejít, ale Angelus ji chytil kolem pasu tak pevně, že se mu nedokázala vysmeknout „C … c … c … Tohle vaše chování, madam … by vás mohlo stát život …“ Pronesl pobaveně.

-       „Co na tom? Stejně už nemá cenu žít … před týdnem mi někdo z vás zabil mého milovaného bratra … K čemu dál žít?“

-       „Co vaše přítelkyně? Rodiče …?“ Hnal ji do úzkých Angelus. Věděl přesně jak na ni „A služebnictvo …“

-       „Ty nechte být …“ Křikla vyděšeně. Moc jí záleželo na ostatních lidech. „Co chcete?“ Zeptala se s obavami. Angelus se zasmál.

-       „Co chci …? Nic, co byste mi nemohla dát, má drahá …“ Odpověděl jí s úsměvem, který jí říkal všechno o jeho úmyslech „Mám pro vás návrh … nezabiju nikoho z vašich přátel, známých, rodiny … ani nikdo z mých lidí jim nezkřiví byť jen jediný vlásek …“

-       „A co … co za to žádáte?“ Zeptala se s nadějí, že by se snad mohla mýlit. Angelus ji vhodil na postel. A s naléhavostí přikryl její roztřesené tělo tím svým.

-       „Tebe … tvoje tělo …“ Šeptl a hladil její boky „A tvou krev …“ Dopověděl a zakousl se jí do krku.

-       „A …“ Křikla bolestně a ustrašeně zavřela oči. Pevně stiskla jeho paži, jakoby to snad mohlo tu bolest zahnat.

Celé dlouhé dva roky za ní chodil. Noc co noc se s ní miloval, pil její krev po malých doušcích. Elizabeth už pomalu přestávala udržovat styky se svými přáteli, se zbytkem své rodiny. Jen každou noc čekala, až se zase objeví on. Nemohla tomu uvěřit, ale zamilovala se do něj. Bláhově, beznadějně, bolestně. Zpočátku to dělala jen kvůli svým přátelům, zbytku rodiny, ale později, později už jen z čiré lásky k němu. Angelus si sám nechtěl přiznat, že by se mohl zamilovat. To byl také jediný důvod, proč pil její krev, proč jí ubližoval, říkal věci, které snad víc ubližovaly jemu samotnému než jí.

Sotva slunce zapadlo za obzor, Angelus celý nepříčetný vtrhl do jejího pokoje. Elizabeth to vylekalo. Byla zvyklá na jeho večerní příhody, ale vždycky přišel spíš tiše, klidně, nepozorovaně. Zuřil, byl rozhořčený, hlasitě za sebou zabouchl dveře.

-       „Stalo se snad něco, můj drahý?“ Zeptala se a přistoupila k němu, objal ji kolem pasu. Pohladila ho po hrudníku a snažila se mu trochu zvednout náladu.

-       „Ona je …“ Zuřil stále „Tak moc ji nenávidím …“ Potom se ale rozhodl věnovat příjemnějším věcem. Začal ji líbat na krku, jedním Prudkým pohybem roztrhl horní část šatů, takže její prsa zakrývala jen tenoučká spodnička. Začal ji na nich líbat. Do její ložnice vešla služebná.

-       „Madam, zaslechla jsem bouchnutí dveří, jste v pořádku…?“ Polekala se, když v její ložnici uviděla Angeluse „O … omlouvám se …“ Toho to tak rozčílilo, že se bleskově přesunul k ní, chytil ji pod krkem a přibouchl ke zdi, už se chtěl změnit v upíra a pít z ní, ale Elizabeth ho zarazila.

-       „Dost!“ Okřikla ho ustrašeně, chytila ho za paži a odtrhla ho od ní. Musela si držet kusy potrhané látky šatů u hrudníku, aby nebylo vidět její poprsí „Nancy, běž si lehnout, nic se tu neděje … Teď odejdi … a nikomu neříkej o tom, cos tu dnes viděla!“

-       „Madam já …“

-       „Běž!“ Okřikla ji, Angeluse stále držela za paži, aby se k ní nepřibližoval. Nancy odešla, Elizabeth zamknula dveře.

-       „Proč jsi mě nenechala ji zabít?!“ Začal se s ní hádat.

-       „Protože máme dohodu …“ Odzbrojila ho bleskově „A navíc… nechci se o vás s nikým dělit, můj pane …“ Šeptla, spustila ruce dolů, takže byla odhalená. Během chvilky jí dolů spadly celé šaty, objala ho kolem krku a začala ho líbat. To ho trochu zklidnilo, alespoň jistou jeho část to zklidnilo, ta další byla rozvášněná, hořela touhou. Chytil ji za ramena a vhodil ji do měkké obrovské postele s nebesy do záplavy nadýchaných peřin. Svlékl se a lehl si vedle ní. Hladil ji po vlasech. Omámený vůní jejího parfému. Zabořil tvář do moře zlatých kudrlinek. Jednou rukou ji držel pevně u sebe a tou druhou hladil její rozpálené a roztoužené tělo.

-       „Chyběl jsem ti …?“ Zašeptal a přitiskl ji k sobě ještě blíž, začal ji líbat na krku. Odtáhla jeho obličej tak, aby mu viděla do jeho temných očí. Pohladila ho po jeho ledové tváři.

-       „Už jsem počítala minuty …“

-       „Proč?“ Ptal se chladně.

-       „Protože ty už jsi to jediné, na co se těším … A děsím se toho, co přijde. Jednou odejdeš, s ní … a necháš mě tu samotnou. Zabije mě to …“ Špitla a z očí se jí vyloudily slzy. Zarazil se, tohle neznal. Bylo to tak dávno, co byl člověk, co něco cítil. Najednou se objeví ona a do temné noci mu vnese světlo. Tisíckrát zářivější než sto sluncí. Pohladil ji po tváři.

-       „Teď jsem tady … s tebou … ne s ní … Elizabeth já …“ Chtěl něco říct ale nevěděl jak. Vycítila to, přiložila mu prst na rty.

-       „Nic neříkej … jen … dnes v noci zůstaň se mnou.“ Řekla, to už na nic nečekal, vyhoupl se nahoru. Přikryl ji svým tělem, ruce jí natáhl nad hlavu a začal ji líbat.

Těsně nad ránem, když už Elizabeth přikrytá peřinou usínala zaslechla, jak vstává z postele. Sedla si na postel a objala ho.

-       „Už musíš jít?“ Zeptala se sklesle. Angelus ji políbil a otočil se k ní.

-       „Ano … nevím kdy zase přijdu. Ve městě se děje hodně věcí …“

-       „Já vím … hraběnky si začínají šuškat …“ Řekla otráveně a posadila se mu na klín. Rukama ho objala kolem krku.

-       „A co povídají?“ Zaujalo ho to.

-       „Spoustu věcí …“ Dráždila ho. Angelus se zasmál. Povytáhl ji kousek víš a znovu si ji vychutnával. Pomaličku se začala pohupovat v bocích. Milovat se s ním. Než se nadáli, obě těla se zatřpytila potem. Hladil ji, líbal vstřebával vůni jejího těla, která ho přiváděla k šílenství. Potom si s ní lehl na postel. V jednom jediném okamžiku opět ucítil to slastné vyvrcholení, stejně jako ona. Úlevně zasténala, ale tlumeně, aby nevzbudila sluhy. Znovu ji políbil na rty a vynořil se z ní.

-       „Už musím odejít … i tak jsem se tu dnes zdržel až moc.“ Elizabeth ho ještě naposled pohladila po zádech a pak jenom s úsměvem sledovala, jak se obléká. „Zjisti mi, co ostatní lidé vědí …“ Přikázal poručnicky.

-       „Co za to?“ Zeptala se žertovně a kousla se do rtu. Angelus k ní skočil zpátky na postel, hlavu opřel o její hrudník a znovu se s ní vášnivě políbil. Potom se bleskově přetočil a se vší tou vášní, kterou cítil ji přitiskl ještě blíž k posteli „Už bys měl jít … jinak tě nepustím …“ To ho opravdu pobavilo. Zasmál se.

-       „Aha … a … jak bys to udělala?“ Bleskově se přemístila na jeho pozici, seděla mu na bedrech a ruce mu držela pevně nahoře.

-       „Svázala bych tě a … celý den bych tě mučila …“ Zasnila se, oba se začali smát.

-       „To zní velice lákavě, ale opravdu musím jít. Nechci, aby na nás Darla přišla. Až příště přijdu, dám ti další lekci boje … aby ses dokázala bránit.“ Řekl klidně, přehodil ji na druhou stranu postele, vstal a chystal se odejít.

-       „Angelusi …“ Zastavil se u dveří. V jejím hlase byla naléhavost. Už neměl dost sil se k ní otočit „Zjistím všechno, co budu moct, ale … buď opatrný …“  

 O tři měsíce později Darla přišla na jeho „románek“, rozčílila se, chtěla ji zabít, ale to Angelus nemohl dopustit. Proto se rozhodl, že Darlu musí předběhnout, udělat něco, čím by jí dokázal svou loajalitu. Skoro celou ji vypil, přímo před Darlinýma očima. Potom ji svlékl, svázal a pověsil za pouta na náměstí ke stožáru. Nahou, polomrtvou, zamilovanou. Poslední, co viděl, když odcházel z Londýna byly její oči, které i po tom všem utrpení byly plné lásky k němu. Myslel si, že zemřela. Darla mu dala jasně najevo, že ani tohle jí nestačilo a proto tam poslala své upíry, aby skoncovali s jejím životem. Jakoby nestačilo to veřejné ponížení před všemi jejími přáteli z města, ta bolest, kterou jí způsobil právě on. Nikdy nezapomene na ten výraz, bolestný výraz, v jejích očích.

 

Angela ze vzpomínání vyrušilo hlasité klepání na dveře. Nestačil ani schovat ty šaty. Vlastně už na tom ani nezáleželo. Vstal a šel ke dveřím otevřít. Stála tam Buffy.

-       „Můžu dál …?“

-       „Jistě …“ Řekl s nezájmem a zavřel za ní dveře. Buffy si sedla na postel.

-       „Co to s tebou dneska bylo?

-       „Buffy, jestli jde o tohle, opravdu nemám náladu o tom s kýmkoliv mluvit …“ Snažil se být zdvořilý. Buffin pohled přistál na staré krabici s těmi šaty.

-       „Co to je …?“

-       „Šaty, našel jsem je tady …“ Zalhal „Neměl jsem to srdce je vyhodit. Ale jestli chceš, vezmi si je, už … na nich nezáleží.“ Řekl s bolestí.

-       „Ale jak to …“ Chtěla se Buffy začít vyptávat.

-       „Buffy, prosím, nechej mě samotného, teď nemám náladu na … nějaké řeči, otázky, cokoliv. Neber to osobně, jen teď … potřebuju být chvíli sám.“ Vyhodil ji nepřímo Angel roztržitě.

-       „J … jistě …“ Řekla Buffy, Angel jí podal tu krabici se šaty. Už se na ně nedokázal dál dívat. Zavřel za Buffy, zamkl se, sednul si na postel a ze šuplíku nočního stolku vytáhl fotografii Elizabeth. Angelus ji vyfotil, když spala.

-       „Odpusť mi …“ Zašeptal tiše a pohladil její spící tvář.

 

Další den Buffy, Fred a Storm prolezly všechny obchody s kostými v Los Angeles. Buffy vyprala pro ni a Spika kostým dvojice Adamsových, Fred pro ni a Wesleyho vybrala kostými pirátů. Ale Storm byla myšlenkami jinde, žádný kostým si nevybrala. Když dorazily zpátky do knihovny holky ji hned pokáraly.

-       „Ale no tak, něco si přece zítra obléct musíš … Je to ples v kostýmech … navíc halloween …“ Snažila se Fred, ale marně. Když Storm vešla, její oči se střetly s těmi Angelovými.

-       „Jo, v tom má Fred pravdu … v čem půjdete vy s Angelem?“

-       „To nevím, Angel si vybírá kostým sám a … já taky …“ Řekla Storm a otočila se k holkám.

-       „Ale ty sis žádný nevybrala …“ Podotkla Fred věcně.

-       „Už to mám …“ Vykřikla Buffy nadšeně „O šaty se nestarej, mám pro tebe něco … perfektního.“

-       „Fajn, to jsem ráda, protože … nějak poslední dobou na nic nemám náladu …“

 

Dalšího večera, když se holky u Storm v pokoji připravovali, Buffy jí podala tu krabici. Storm ji s nezájmem vzala, ale když se podívala na tu krabici, znepokojilo ji to. Buffy si všimla jejího nejistého pohledu.

-       „Copak?“ Zeptala se jí a ona si sedla z jedné strany, Fred z druhé.

-       „Nic jen … ta krabice … přesně takové měli v jednom obchodě s šaty u nás v Londýně, ještě … když jsem byla člověk …“ Zavzpomínala. Přejela prsty po těch jemných zlatých písmenech na horním víku. Otevřela ji a to ji rozrušilo ještě víc. Byly to ty šaty, co tehdy v noci zkoušela „Elizabeth“.

-       „To je nádhera …“ Pronesla Fred, když se na ně podívala.

-       „Bu … Buffy, odkud ty šaty máš …?“ Ptala se Storm rozrušeně. Vstala a rozložila je, byla tím tak ohromená, dokonce ještě voněly stejně jako ten starý obchod v Londýně.

-       „Před včerejškem jsem šla večer za Angelem, měla jsem obavy, vypadal … utrápeně. Díval se na ty šaty a … říkal, že je našel. Potom se zachoval jako vždycky strašně divně a … nepřímo mě vyhodil. Nikdy nepochopím, co se jim honí v hlavě …“ Pronesla klidně. „Budou ti moc slušet.“ Nevěřícně si přiložila ruku k ústům. Oblékla si ty šaty, upravila se, aby vypadala stejně jako tehdy. Všichni už byli dole, jen Storm se pořád nemohla odhodlat k tomu, aby sešla. Tolik se bála, měla takový strach. Co až ji tak znovu uvidí? Co udělá? Nepoznal ji, až do teď ji přece nepoznal. Když ho milovala tehdy, nemohli spolu být kvůli tomu čím byl on a teď … teď, když ho mohla mít to bylo přesně naopak. Pomalu sešla ze schodů. Všichni se dole zatím bavili, Angel držel v ruce skleničku s krví a pil, ale když vzhlédl a uviděl ji, všechno mu hned došlo. To zjištění ho úplně ohromilo. Konečně si vzpomněl, kde viděl ty oči, ty bolestí sužované oči. Upustil skleničku. Se Storm to ani nehnulo, sešla až dolů přímo k nim.

-       „Angele, měl bys být opatrnější …“ Rýpl si do něj Spike.

-       „J … jistě … Elizabeth?“ Zeptal se jí nevěřícně. Svým způsobem ale zuřil, že k němu nebyl upřímná, neřekla mu to.

-       „Konečně jsi mě poznal …“ Bodlo ho to u srdce. Zase se cítil stejně jako tehdy. Vášeň, láska, touha, chtíč, Elizabeth. Otočil se a chtěl odejít „Co to zase sakra provádíš?“

-       „Chystám se odejít, pokud dovolíš …“ Odsekl.

-       „Proč? Co … co se děje?“

-       „Co se děje? Lhala jsi mi, celou tu dobu, co jsi tu byla jsi … lhala …“ Zavřeli se v kanceláři. Wesley šel s nimi.

-       „Jděte do auta … postarám se o to …“ Řekl k ostatním. Když viděli, jaká je situace, opravdu radši odešli.

-       „Já?!“ Křikla pobaveně „Já jsem ti lhala …“

-       „Ano, proč .. proč jsi něco neřekla a nechala jsi mě dělat ze sebe idiota …“

-       „Copak já můžu za to, že se v tom tak vyžíváš? A co jsem ti jako měla říct? Měla jsem přijít s kuframa a říct „Ahoj lásko, jsem zpátky jako chodící mrtvola…?“.“ Zeptala se rozhořčeně.

-       „Můžu jenom poznamenat … upírům se říká nemrtví …“ Vložil se do toho i Wesley.

-       „Nevím, mohla jsi říct cokoliv …“

-       „Počkej, ty mě tu moralizuješ a vyčítáš mi lhaní … a ty sám jsi mi lhal víc než dva roky …“

-       „V čem jsem ti lhal? Chci říct, v čem ti Angelus lhal…“

-       „Přestaň s tou pohádkou na rozdvojenou osobnost. Celou dobu jsi mě krmil tím, jak ti na mě nezáleží, jak … je to jen o té dohodě a pak …“

-       „To ti připadalo jako romantický gesto, co jsem provedl, když jsme se viděli naposled?!“ Zeptal se nevěřícně. Zasmál se a otočil se k Wesleymu „Přímo před Darlou jsem ji vypil skoro do posledního doušku, pak jsem z ní serval šaty, spoutal ji a nahou jsem ji pověsil na kůl na náměstí …“

-       „Myslíš si, že jsem úplně pitomá? Proč bys tam jinak poslal Blythe?“ To mu došly argumenty.

-       „Neposlal jsem ji …“ Snažil se zalhat.

-       „Jistě … proto nosila symbol tvého společenstva … proto ze mě udělala upíra … a … jen proto se o mě starala, učila mě bojovat … to protože jsi ji ty neposlal … Udělal jsi to, aby mě Darla nezabila, protože sám mocný Angelus se zamiloval … nahrál jsi na ni to divadélko … pak jsi poslal Blythe … Ale proč tohle všechno? Vždyť … jsi musel vědět, že se tu jednou ukážu …“

-       „Řekla mi, že tě zabila … viděl jsem i tvoje tělo …“ Křikl bolestně. Tolik tím trpěl, stejně jako ona.

-       „Ale já jsem tady Angele …“

-       „Nejsi to ty. Vypadáš stejně a …“

-       „A co …? Jsem jako živá výčitka, mám pravdu? A co myslíš, že já? Mám desítky výčitek … chceš vědět co se stalo po tom, co jsi odjel?“

-       „Mlč!“ Křikl na ni bolestně. Ona zlostně plakala. Měla vztek, cítila bolest, strach. Ale už to nedokázala dusit v sobě.

-       „Zabila je … všechny do jednoho zabila … služebné, přátele, rodiče … všechny zabila … i mou malou neteř … vzpomínáš si na ni? Kdybych ti tehdy řekla, ať táhneš k čertu, byli by na živu … žili by svoje spokojené životy plné nevědomosti, ale já to neudělala! Zamilovala jsem se do ďábla. A víš co je nejhorší? Víš kdo je moje největší výčitka …?“ Otočil se k ní a díval se do jejích uplakaných očí „Ty … protože ani jediné vteřiny, ani jednoho mililitru své krve … nelituju. Původně jsem … přišla, protože jsem tě chtěla zabít. Ale pak jsem si vzpomněla na všechno, co jsem tehdy cítila a … nemohla jsem.“ Angel vytáhl meč a podal jí ho.

-       „Tehdy jsi nemohla, tak to udělej teď …“ Storm si stoupla přímo před něj. Byla úplně rozhozená, uplakaná. Podívala se mu přímo do očí.

-       „Víš co Angele?“ Přiložila mu meč ke krku, ale pak ho odhodila na konec místnosti. Zařinčel tak hlasitě, až to všechny děsilo. „Táhni k čertu …“ Řekla, otočila se a chystala se odejít.

-       „Proč po tom všem …“ Nechápal to Angel.

-       „Už jsem ti to řekla … tu poslední noc, co jsme spolu strávili.“

-       „Kam chceš jít?“ Zeptal se jí Wesley.

-       „Hodně daleko … hodně daleko od tohohle pokrytce …“

 

Angel a Wesley šli na ples. Ostatní už tam byli. Angel byl dost přepadlý. Snad každou noc snil o tom, že je na živu, že s ní mluví, že je zase s ní, ale teď, když se jeho sny splnily, nedokázal přijít na to, co dělat. Bylo to tak neskutečné. Spike se podivil.

-       „Kde je Storm?“ Zeptal se nejistě.

-       „Ona …“ chtěl odpovědět Angel, ale sám nevěděl, co by mu tak mohl říct.

-       „Musela se poprat s vlastním démonem.“ Doplnil ho Wesley „Dnes už bohužel asi nepřijde …“ Na konci sálu byl klavír. Elizabeth se rozhodla, že tam přece jen půjde. Stála ve dveřích a hledala ho. Angel tolik trpěl, chtěl se té bolesti nějak zbavit, utéct jí, ale nešlo to. Když byla chvíli pauza a nehrála žádná hudba, sedl si ke klavíru a začal hrát. Hrál tu píseň, kterou ona tak dobře znala. Hrála ji doma v Londýně den co den, aby zmírnila to utrpení co cítila. Aby zahnala ten strach a bolest z té lásky, kterou cítila. Hrála, aby těmi tóny smyla hřích ze svého těla. Kéž by ty tóny zahubily tu hlubokou a vroucí lásku, kterou cítila. Tu lásku, která místo aby slábla, ochabovala, sílila s každým dnem víc a víc. Když dohrál, Elizabeth plakala. Z očí jí ztékaly ty nejhořčejší a nejbolestnější slzy, jaké kdy vyplakala. Když to slyšela, nemohla tam jít. Nemohla, protože věděla zcela jistě, že by mu bezbranně padla do náruče, tak jako už tolikrát. A to nemohla.  

 

Po plese šel Wesley na pláž. Elizabeth už tam seděla. Objal ji kolem ramen a přikryl ji svým sakem, aby neprochladla. Chvíli mlčel. Věděl, že teď potřebuje jen někoho vedle sebe. Byla už natolik zesláblá, že nemohla plakat. Na tváři od slz vyryté dva vyschlé potůčky.

-       „Kam půjdeš?“ Prolomil nad ránem ticho Wesley. Storm těžce vydechla.

-       „To nevím. Pro začátek asi do hotelu … a potom … kdo ví.“ Mluvila už chladně a s ledovým klidem. Jestli dřív byla zatvrzelá, dnes zledověla úplně.

-       „Ty ho miluješ, mám pravdu?“ Zeptal se a zadíval se do jejích očí, které sledovaly mořské vlny.

-       „Wesley, už jsi někdy po hlavě skočil do propasti …? Ne…? Protože já … já to dnes udělala. Od toho dne, co mě nechal v Londýně jsem … snila o tom, jaké to bude až ho zase uvidím. Jaké to bude až … bude mít duši … snila jsem o tom dni. A pak, když přijde, nemám pro něj nic jiného než vztek a nenávist …“

-       „To je pochopitelné, po tom všem.“ Snažil se ji ukonejšit Wesley svými dohady.

-       „Ne … není to pochopitelné Wesley, věř mi. Ani si nedokážeš představit, čeho všeho jsem pro něj byla schopná, ať už jako člověk nebo … jako upír …“

-       „Jako upír?“

-       „Nechej to být … Za chvíli bude svítat. Kdybys něco potřeboval, máš na mě číslo.“ Řekla a vstala. Pak jí to ale nedalo, zastavila se a otočila se k Wesleymu „A … Wesley …“

-       „Ano?“ Zeptal se s nadějí, že změnila svůj názor a zůstane.

-       „Můžeš … mohl bys …“ Nevěděla, jak ho o to požádat „Dávej na něj pozor.“ Špitla skoro neslyšně a odešla.

 

Asi měsíc se ona i Angel vzpamatovávali z toho všeho, co si řekli. Přemýšleli o tom, co se stalo, nestalo, mělo i nemělo stát. Oba byli snad ještě chladnější než předtím. Zabíjeli démony na potkání. Zabíjeli jako stroje. Chladné, ničivé stroje. Každý krok předem promyšlený, vypočítaný, vyměřený. Teď se ale Angelovi a jeho partě připletl do cesty démon, který nebyl jako ostatní. Byl dost nebezpečný a proto se Wesley rozhodl požádat Elizabeth o pomoc. Do knihovny vešla s ledovým klidem, i když uvnitř se svíjela strachy. Přistoupila k pultu a nahlédla do kanceláře. Wesley tam seděl u počítače a pročítal si nějaké dokumenty.

-       „Storm …!“ Zvolala nadšeně Buffy, která zrovna scházela z velkých schodů spolu se Spikem a Fred.

-       „Rád tě zase vidím sestřičko …“

-       „Jo, dlouho jsi tu nebyla …“ Řekla Fred s úsměvem „Co se s tebou stalo?“

-       „Jen jsem měla hodně práce …“ Zalhala s úsměvem „Ale taky vás ráda vidím …“ Mluvila co nejméně Storm, když ji zaslechl Wesley šel za nimi.

-       „Storm …“ Řekl radostně a objal ji. Políbili se na tvář. „Jsem rád že tě vidím, jen mě mrzí, že za takových okolností …“

-       „To nic … stejně bych se asi teď někdy stavila …“

-       „Teď lžeš …“ Řekla Buffy s úsměvem. Poznala to v jejích očích a tónu, jakým to řekla. Najednou se rozrazili dveře a Angel vešel do vstupní haly. V ruce držel nějakou knihu a aniž by si všiml Storm, začal mluvit na Wesleyho.

-       „Prošel jsem všechny knihy ve městě, vyslechl všechny informační zdroje, který máme, zmlátil x démonů, ale ani jeden mi nic neřekl. Wesley, máš moje svolení ji zavolat …“ Pronesl zoufale a pak mu padl pohled na Storm. Zarazil se. Věděl, že dřív nebo později se znovu uvidí, ale nečekal, že ho to tolik rozruší. Stejně jako ona. Věděla, že když sem přijde, uvidí ho. Ale ani ve snu by ji nenapadlo, že ji to bude takhle moc bodat u srdce.

-       „Ona už je tady …“ Řekla sarkasticky.

-       „No, chtěl jsem ti to říct dřív, ale … Storm byla rychlejší.“ Omluvil se Wesley.

-       „To … to nic … Jak se daří?“ Zkusil jednu z těch stupidních absolutně typických otázek, když nevíte co říct.

-       „Nic moc, poslední dobou je tu čím dál tím méně démonů na zabíjení. Mám z toho deprese …“ Pronesla s nadsázkou a trochou ironie. Nedokázala se odpoutat od jeho očí.

-       „Jo, taky jsem si toho všimnul …“

-       „Ráda bych tlachala, ale … je tu prý jeden démon, co se těší na dlouhodobou dovolenou v jícnu pekel … Co kdybys mi o něm řekl něco víc?“ Zeptala se nenuceně.

-       „Jo, ten démon … skoro … bych na něj zapomněl. Zabíjí v intervalech … Jednou za tři dny, dvě oběti, většinou mladé ženy. Na první pohled to vypadá jako oběť upíra, ale při bližším ohledání jsme zjistili, že … kromě krve byly vysáty i vnitřnosti, i když nechápu jak …“

-       „Aha … a … měly na sobě všechny oběti tenhle symbol?“ Zeptala se, vyhrnula si rukáv a ukázala mu svoje tetování na zápěstí pravé ruky.

-       „Ano … odkud ho máš?“ Zaujalo to Wesleyho.

-       „Když jsem ze začátku jako upírka brouzdala světem dostala jsem se do jednoho společenstva … něco jako škola pro démony. Musím uznat, že jsme měli vcelku zajímavé semináře. Taky kurzy vaření typu ,jak upéct člověka do křupava‘. Na ,kolejích‘ jsme se dali do kopy taková menší partička, znáte to, krevní seance, rituály a tak dál. Bylo nás šest … jedna upírka, dva serutové, dva gorgonové a jeden opravdu zvláštní démon … my jsme mu říkali Beneah … Rád experimentoval. Původně to byl serut, ale při jednom ze svých experimentů s rituály to přehnal s ingrediencemi ,dephaku‘ a … stalo se z něj to, co je teď.“

-       „Pokud je to ten tvůj … Beneah … proč na každé své oběti nechává ten symbol?“ Nechápala to Fred. Storm se zasmála.

-       „Značkuje si svoje teritorium …“ Objasnil jí to Angel a znepokojeně se podíval na Storm.

-       „Ne tak docela. Ten náš spolek byl … řekněme, že tohle je část mé minulosti, kterou se zrovna nepyšním, byli jsme hodně nebezpeční a dobře sehraní. Při těch rituálech jsme vyvolali spoustu démonů … kteří nám dali moc, sílu, zkrátka všechno, po čem jste kdy toužili … Říkali jsme si „Šest pekelných plamenů“. Beneah navrhnul, že bychom měli na svých obětech nechávat nějakou značku, abychom si udělali jméno … použil k tomu jeden starý rituál, takže teď … každý, koho zabiju bude mít na těle tohle tetování.“ Vysvětlila to klidně.

-       „Když někoho zabiješ, tak ty oběti budou vypadat stejně jako od něj?“ Vyzvídala Buffy nejistě.

-       „Ne … jak už jsem řekla Beneah hodně experimentoval. Tohle jsou výsledky mutace …“

-       „A proč už nejste spolu? Co se stalo, že se váš spolek rozpadnul?“ Začal se zajímat Spike. Zapálil si cigaretu a vydechl kouř.

-       „Beneah začal být posedlý mocí. Chtěl se stát samotným zdrojem temnoty … já jsem se v té době naštěstí probrala a … uvědomila si, že zlo není moje parketa. Všechny jsem je zabila, až na něj … měl kolem sebe koncentrované velké množství temné magie. Chránila ho.“

-       „Tak to máme problém …“ Řekla Buffy znechuceně.

-       „Ani ne … dalo by se to zařídit. Fred zná hodně rituálů z bílé magie a Spike má ten starý amulet, mohl by ta kouzla znásobit, takže by opadl jeho ochranný štít. Tehdy bychom mohli zaútočit a zabít ho.“

-       „Pokud jste byli tak mocné společenstvo … a všichni ostatní z něj zemřou, nemůže ti to nějak ublížit, změnit tě to …?“ Strachoval se Angel.

-       „Ne … už nade mnou nemá žádnou moc. Taky jsem hodně experimentovala …“

-       „Fajn, ale i kdybychom to dokázali, jak ho chceš najít?“ Zeptala se zoufale Fred. Storm se usmála, když Spike viděl její výraz, usmál se taky.

-       „Ty máš plán …“ Řekl se spokojeným výrazem ve tváři.

-       „Jo. To mám …“ Odpověděla klidně.

 

Další noc už stáli před bránou obrovského kostela. Jeho věže sahaly až do oblak. Všichni se podívali nahoru. I když na to Elizabeth nevypadala, měla obavy. Nemohla to ale dát najevo. Nechtěla tím ostatní vyplašit. Měla v ně plnou důvěru. Tenhle démon nebyl jen tak někdo. I když se jim podaří ho zničit, někoho si bude chtít vzít s sebou, proto tu byla Storm. Nebála se toho. Čekala to, už se těšila na ten okamžik, kdy ho bude moct zabít. Partě zalhala. Odešla protože nesouhlasil s jejími názory, co se Angeluse týkalo. Měl v plánu zabít všechny mocné démony. A tak, aby mu dokázala, že není jen obyčejná upírka vyvraždila zbytek společenstva. Chtěla mu dokázat, že před ním stojí rovnocenný soupeř. Vešli dovnitř. Beneah stál ve středu kaple a zrovna sál život z jedné mladé dívky. Kolem něj bylo několik serutů, kteří sloužili jako ochranka.

-       „Kdo se to opovažuje mě rušit?!“ Rozkřikl se démon rozhořčeně, odhodil mrtvé tělo a otočil se k nim. Půlku tváře měl lidskou, vypadal jako krásný mladík, ta druhá byla zohyzděná. Vypadala stejně prohnile, jako jeho duše.

-       „Sláva vůdci …“ Řekla ironicky a šla směrem k němu. Ostatním naznačila ať počkají. V kapli s ní byl jen Angel, Spike a Buffy. Wesley a Fred se starali o tu část s ochranným štítem. Byli v jejich kanceláři a pokoušeli se co nejrychleji kouzlo dát do provozu.

-       „Storm … má drahá Storm … jak rád tě opět vidím. Živou a zdravou …“ Řekl poslední větu s ironií a zasmál se.

-       „Škoda, že nemůžu říct totéž …“

-       „Čemu vděčím za tak … magickou … návštěvu?“ Zeptal se pobaveně.

-       „Chci ti dát poslední možnost. Přestaň zabíjet a já tě nechám naživu.“ Podala mu svůj návrh zcela vážně. Beneah se rozesmál.

-       „S léty se vytříbil tvůj smysl pro humor, jak vidím … Nedokázala jsi mě zabít tehdy, natož teď …“ Podotkl s úsměvem a začal kolem ní obcházet, Storm stála úplně klidně. Nechtěla mu dát najevo sebemenší obavu. „Jsi zlomená, trpíš … kdopak ti ublížil … který muž ti zlomil srdce?“ Vyzvídal se smíchem. Storm ale byla stále chladná „Počkej, už vím … sám ďábel … Kdybys mě nechala ho tehdy zabít, nemusela jsi dnes zemřít …“ Řekl, když stál přímo za ní. Storm vycítila, že kouzlo zabralo. Bleskově uhodila Beneaha do břicha a vytáhla svou kudlu. Chtěli se na ni vrhnout jeho strážní, ale ty si vzali na starost Angel spolu se Spikem a Buffy.

-       „Skoro bych zapomněla, že znáš každou mou myšlenku …“ Předhodila mu před nos ironicky svůj výsměch.

-       „Mě nemůžeš zabít … jsem tvůj vůdce, tvůj král …“ Mluvil namyšleně Beneah, oba stáli v bojovém postoji.

-       „Vsadíš se?“ Zeptala se a vhodila po něm svou dýku, trefila se přímo do srdce. Ostatní v tu samou chvíli pozabíjeli ty démony, šli na pomoc Storm. Beneah umíral, ale smál se.

-       „Myslíš si, že teď je konec? Stáhnu tě s sebou …“ Řekl naposled a padl mrtvý k zemi. Jeho mrtvola se vypařila.

-       „Řekni mi, že to byla jen planá výhružka …“ Doufala Buffy marně. Kolem Storm se vytvořilo magické pole. Všechny kolem ní odmrštila pryč. Buffy a Spike byli v bezvědomí, Angel chvíli taky, ale po chvíli se probral a rychle běžel k ní. Zlostně bušil do té bubliny.

-       „Elizabeth …! Elizabeth!“ Křičel ustrašeně. Storm to upřímně taky vyděsilo. Nedůvěřivě procházela od stěny ke stěně. Stoupla si k Angelovi.

-       „Angele …“

-       „Neboj se, dostanu tě odtamtud …“ Volal, i když tomu nijak zvlášť ani jeden z nich nevěřil. Změnil svou tvář v upíří a snažil se dostat dovnitř, ale marně. „Elizabeth pozor!“ Křikl. Otočila se, stál za ní její otec, v ruce svíral meč. Takhle vyděšená snad ještě nebyla.

-       „T … tati …“ Zeptala se ustrašeně a začala před ním ustupovat pryč. Oči se jí zalily slzami.

-       „Jsi ostuda pro celou rodinu Elizabeth … Paktuješ se s ďáblem Elizabeth … proto musíš zemřít. Všichni tě nenávidí.“ Křikl a sekl mečem směrem k ní, poranil jí rameno.

-       „T … tati …“

-       „Není skutečný …“ Volal na ni Angel.

-       „Ale ten meč zjevně ano …“ Křikla na něj zpátky, když uhýbala před neustálými útoky. Její otec pořád říkal dokola to samé a sekal mečem.

-       „Není skutečný, kdyby byl, nepotřeboval by tuhle magickou klec … musíš se mu postavit Elizabeth. Ty to zvládneš …“

-       „To se lehko řekne … ale je to můj otec, nemůžu …“

-       „Není to tvůj otec, je to jen iluze … tvůj strach, tvá bolest …“ Řekl Angel a pořád se snažil rozbořit tu stěnu, ale marně. Po těchhle slovech ji přesvědčil. Největší strach měla vždycky ze svého otce. Milovala ho a proto si dělala obavy z toho, co by jí mohl říct, udělat a Beneah to moc dobře věděl. Vykopla mu meč, bleskově ho vzala a probodla svého otce. V tu samou chvíli se Probrala Buffy i Spike a magická stěna opadla. Chvíli tam jen tak stála v tom strnulém postoji, ještě stále vyděšená z toho, co právě udělala. Zabila svého otce, ona ho zabila. I když to byla jen iluze, vyděsilo ji to. Z očí jí začaly ztékat vyděšené slzy. Upustila meč, Angel doběhl za ní a objal ji. Elizabeth plakala, nevěřícně se chytila za ústa a v jeho objetí plakala, vzlykala, trpěla. „To nic, už jsi v bezpečí, to nic …“ Snažil se ji uklidnit mezitím co se Buffy se Spikem sbírali ze země. Elizabeth se ho chytila ještě pevněji.

-       „Já jsem ho zabila Angele, zabila jsem svého otce …“ Vyčítala si krutě.

-       „To nebyl on, nebyl skutečný, byl to jen přelud …“ Konejšil ji horlivě. Hladil ji po vlasech.

-       „Měl pravdu, ve všem co řekl … měl Angele, on měl pravdu …“

-       „Neměl …“ Namítl a kousek ji od sebe odtáhl, aby jí viděl do těch slzami smáčených očí. „Nic co řekl nebylo skutečné …“ Spike je užasle sledoval. Ještě nikdy v životě neviděl svou sestru uronit byť jen jednu jedinou slzu. Angel ji pohladil po tváři a políbil na čelo. „Jak rád bych tě tohohle všeho ušetřil …“ Šeptl tiše a znovu ji pevně objal. Spike a Buffy došli k nim.

-       „Jste v pořádku?“ Zeptala se Buffy a sykala u toho bolestí.

-       „Já ano …“ Odpověděl Angel a potom odtáhl Elizabeth „Ublížil ti? Jsi v pořádku?“ Zeptal se jí, ale ona ho nijak zvlášť nevnímala. Nedokázala se na nic soustředit.

-       „Já … já nevím …“ Řekla přes slzy. Angela to bodalo u srdce víc než cokoliv jiného. Nesnesl, když ji viděl trápit se, trpět. Nedokázal v klidu nést, když viděl její bolestí zmítané oči. Vzal ji do náruče „Pojďte, vypadneme odsud co nejrychleji to půjde …“ Navrhl rozhodně. Buffy ani Spike neměli sílu něco namítat, navíc, taky se tu nechtěli moc zdržovat.

 

Těsně nad ránem Angel zaklepal na dveře Elizabethina pokoje a vešel. Seděla na posteli a v rukou držela hrnek čaje. Odpočívala a snažila se dostat z toho šoku.

-       „Můžu dál?“ Zeptal se nejistě.

-       „Jistě …“ Pobídla ho nyní už klidně. Sedl si k ní na postel a přikryl ji peřinou ještě víc tak, aby jí nebyla zima.

-       „Jak je ti?“

-       „Už se cítím lépe. Wesley říkal, že si teď mám trochu odpočinout. Momentálně ani nemám sílu mu odporovat …“ Přiznala trochu sklesle a oba se zasmáli.

-       „Elizabeth já …“ Chtěl se vrátit k jejich vztahu.

-       „Ne … to … to nic. Angele nechej to tak.“

-       „Jak dlouho se zdržíš?“ Zeptal se poraženecky, když mu řekla tohle. Dostal strach, že ji zase ztratí. Tak moc toužil s ní být.

-       „Jen než se setmí. Potom zase odejdu …“

-       „Víš že můžeš zůstat …“ Nabídl jí s nadějí. Podala mu prázdný hrnek a unaveně si lehla.

-       „Já vím, ale když zůstanu, bude to pro nás oba ještě těžší …“ chvíli se odmlčela, jen sledovala jeho oči. Potom ale musela něco říct, cokoliv „Angele já … chci se ti omluvit. Tehdy v noci jsem to … přehnala …“

-       „Oba jsme to přehnali …“ Opravil ji a pohladil ji po tváři. Do pokoje vešel Wesley.

-       „Storm, donesl jsem ti ještě deky …“ Oznámil a zarazil se, když tam viděl Angela. Zmátlo ho to, nevěděl, co si o tom má myslet, když zpozoroval ten jeho důvěrný pohled.

-       „Díky Wesley …“ Přikryl ji.

-       „Po takovém člověk potřebuje hodně tepla …“ Zkonstatoval a políbil ji na čelo „Zůstanu tu než se vyspíš …“ Oznámil klidně.

-       „To nemusíš … zůstanu s ní. Stejně bych neusnul …“ Nabídl se Angel.

-       „Nemyslím si, že …“ Chtěl něco namítnout Wesley.

-       „To nic Wesley, je to v pořádku. Jdi si odpočinout, dneska to byla pro všechny dlouhá noc.“ Pobídla ho, sedla si, objala ho a políbila na tvář „Dobrou …“ Wesley se na ně podíval dost nedůvěřivě.

-       „No, dobře, kdybys něco potřebovala, pošli Angela …“

-       „Nemusíš mít strach, postarám se o ni.“ Ubezpečil ho Angel.

-       „Dobrou noc …“ Rozloučil se s nimi a odešel. Angel vstal z postele a sedl si na křeslo.

-       „Co to děláš?“

-       „Budu tě hlídat, než se prospíš …“ Něžně se na něj usmála. Angel všude zhasnul, aby ji to světlo nerušilo. Otočila se k němu zády a snažila se usnout, ale nešlo jí to. Jeho láskyplný pohled jí pálil do zad.

-       „Angele …“ Špitla tiše.                              

-       „Ano? Potřebuješ něco?“ Zeptal se pohotově.

-       „Znervózňuje mě, když sedíš na tom gauči … asi by ses tam moc nevyspal …“

-       „To nic, já …“

-       „Ale no tak, nenech se prosit. Tady je místa dost … a Wesley mi donesl tolik dek, že by zvládli zahřát všechny eskymáky na severním i jižním pólu zároveň.“

-       „Seš si jistá?“ Zeptal se nedůvěřivě.

-       „Taky se potřebuješ vyspat …“ Odvětila klidně. Lehl si vedle ní na postel. Elizabeth ho přikryla dekou a otočila se k němu čelem. Chvilku sledovala jeho oči a on zase ty její. Jakoby v nich chtěla vyčíst, co si právě myslí.

-       „Elizabeth …“

-       „Pšš … tiše. Dneska chci jen … jen chvíli vzpomínat.“ Špitla a pohladila ho po tváři. Její dotek rozehřál i ta nejchladnější místa hluboko v jeho srdci, přitáhl ji k sobě blíž a objal ji. Zavřel oči a opřel se o její čelo. Něžně, tiše. Tak moc dlouho toužila po tomhle okamžiku. Byla tak moc šťastná, že tu byl. Že s ní byl, právě když to potřebovala. Konečně zase po opravdu hodně dlouhé době mohla pokojně usnout v jeho náruči. Nechat se hlídat a hýčkat dotyky jeho dlaně, která pomalu přejížděla po jejích zádech. Bylo pravé poledne, když ji vyděsila temná noční můra. Bleskově se posadila a plakala. Chtěla to zastavit, ale nešlo to, nemohla přestat. Se zoufalstvím skryla svůj obličej do dlaní a pomaličku se pohupovala dopředu a dozadu, snad aby utišila ten strach. Angela probudil její pláč, posadil se a objal ji.

-       „Pšš … pšš … jsi v bezpečí Lizie … jsi v bezpečí …“ Šeptal konejšivě a hladil ji po vlasech. Každá její slza se mu jako němá výčitka zabodávala do srdce jako palčivý osten právě zlomené růže. Vždycky byla tak chladná, silná, pevná, ale teď tu trpěla. Zoufala plakala a on to nemohl nijak zastavit, pomoct jí od toho nesnesitelného utrpění.

 

Angel nevěděl, co by měl říct, udělat … Udělal by cokoliv, co by si přála, jen aby zůstala. Stála tu kousek od něj, tak čistá, nevinná. ,Wesley měl pravdu‘ s tím co mu tehdy řekl, pomyslel si sklíčeně. Tak moc si přál, aby zůstala. Stačilo by jediné slůvko a vzdal by se všeho, co kdy měl, všeho a všech. Tohle jediné slůvko by stačilo, aby se vrátil ten starý známý Angelus.  Její parfém cítil až sem, přiváděl ho k šílenství, jako by už tak nebyl opilý vůní jejího těla, kterou po včerejší noci cítil až doteď. Ta hořce známá vůně ho dráždila, sváděla ho, stejně jako každý její pohled. Měl tu vůni pečlivě vrytou do srdce. Odteď už navždy bude vědět, jak voní láska, bolest, strach … Tři naprosto odlišné věci a přec měly stejnou vůni. Stejně palčivou a stejně spalující. Nezmohl se na víc než na nesmělý úsměv. Konečně se odhodlal dojít k ní. Snažil se nedat najevo, jak moc je nervózní. S každým krokem mu v krku vysychalo víc a víc.

-       „Tak …“ Vyhodila ze sebe Storm nesouvisle a nesoustředěně si pohrávala s prstýnkem na palci levé ruky, jen aby zahnala tu úzkost a nervozitu, která svírala její útroby.

-       „Tak …“ Zopakoval Angel beznadějně. Jak rád by ji měl tady zase zpátky. Ne na jednu noc, na týden, měsíc, ale na stálo. Kéž by mohl najít ta správná slova, která by ji přiměla zůstat. Nenáviděl se za to, co všechno jí provedl, ale mnohem víc se nenáviděl za to, že ji teď nechával odejít.

-       „Už půjdu … Kdybyste něco potřebovali, Wesley má na mě číslo …“ Řekla s bolestí v hlase. Nejraději by mu tu skočila do náruče a brečela jako malá holka, ale to nemohla. Teď už ne. Čas od času překročíte s někým hranice, které když přejdete, změní všechno, co se stalo. Změní všechno, co se stane. Ona s Angelem tyhle hranice překročila, a ne jednou. „Zavolejte kdykoliv.“ Zdůraznila a podívala se na Angela, jakoby mu tím pohledem chtěla říct, že na něj čeká a bude čekat. Děj se co děj. Potom už se chystala odejít.

-       „V … vážně tě nepřesvědčíme, abys zůstala …?“ Vyhrkl Angel, když chytila za kliku. Srdce se jí rozbušilo jako na poplach, cítila ho až v krku. Stejně jako Angel. Nemohl uvěřit tomu, že to řekl nahlas. Otočila se k němu. Notnou chvíli bojovala sama se sebou, aby řekla alespoň něco. Rozechvěl ji tím svým nevinným pohledem. Rozechvěl ji tak, jak to dokázal jenom on.

-       „Ne já … potřebuju teď být nějaký čas sama …“ Odpověděla spěšně a odešla co nejrychleji pryč. Sotva vyšla z budovy, opřela se o stěnu a z očí jí vytryskly hořké slzy. ,Jak jsem mu mohla tak bezostyšně lhát?‘ Hubovala se v duchu. Nemohla s ním přece být, ne teď, ne po tom všem.  Nešlo to ani tehdy, tak jak by mohlo teď? To je nesmysl. Nesmysl, ve který stejně hluboko v skrytu své duše doufala. Byla už z toho zoufalá. Každá její myšlenka, touha, sen, všechno patřilo jen jemu. Nedokázala se na nic soustředit. Barvy najednou ztratily jas, jídlo zase chuť, a vůně … těm najednou scházelo jejich opojné kouzlo.

 

Když se o týden později po hlídce dobelhala zničeně k sobě domů, na schodech starého činžovního domu ji čekalo překvapení. Seděl tam Wesley. Jeho návštěva ji polekala. Určitě to bylo něco vážného, když přišel osobně a nevolal.

-       „W … Wesley … Stalo se snad něco Angelovi?“ Myslela hned na nejhorší.

-       „Ne, ale mohlo by …“ Začal chladně mluvit. Ani se neobtěžoval vstát.

-       „Je snad v nebezpečí?“ Zhrozila se zoufale.

-       „Elizabeth, já si dokážu představit, jak je to pro vás oba těžké …“ To už jí bylo jasné o co jde. Nasadila výraz, který dával najevo její nezájem, i když cítila pravý opak. Wesley to věděl, na to ji znal až přespříliš dobře. Sedla si za ním na schody.

-       „Ne. Wesley, to prostě … prostě to nejde.“ Řekla tak rozhodně, až ji to samotnou překvapilo. Její rozum byl pevně rozhodnutý, ale srdce si zase tak jisté nebylo.

-       „Miluješ ho?“ Odzbrojil ji bleskurychle Wesley.

-       „C … cože?“ Zalapala nejistě.

-       „Je to jednoduchá otázka …“ Tlačil ji Wesley k přímé odpovědi. Sice ji předem znal, ale i tak ji od ní chtěl zřetelně slyšet. Aby si to konečně uvědomila, přiznala, probrala se … Věděl, že k tomu, aby se to mezi Angelem a jí urovnalo nestačilo promluvit do duše jen jemu. Viděl jí hluboko v očích ten obrovský strach, ale taky v nich viděl lásku, tu nehynoucí lásku, kterou k Angelovi cítila. Elizabeth těžce zavřela svá víčka, snad aby za nimi skryla svůj rozum a mohla odpovědět srdcem.

-       „Ano … ale …“ Začala zase uvažovat reálně.

-       „Žádné ale! Občas … se spálíme. Občas nás někdo, koho moc milujeme zklame, ublíží nám … ale nám na tom stejně z nějakého nepochopitelného důvodu nezáleží. Čím víc se to snažíme pochopit, tím se stáváme odtažitější. Snažíme se jednat chladně, ale to není správné. Ty Angela miluješ a … vím zcela jistě, že on tebe taky. Tak proč byste se měli dál takhle zbytečně trápit? Promluv si s ním … urovnejte to. Přece vaši společnou budoucnost nezahodíš jen kvůli strachu. Obětovala jsi tolik …“ Promluvil otcovsky a vstal „Zítra odjíždíme do New Yorku, jenom Angel tu zůstává kvůli agentuře.“ Informoval ji klidně a pak odešel. Nechal ji samotnou na pospas svým myšlenkám. Chladný vítr hladil její tvář. Musela uznat, že Wesley má pravdu. Stalo se toho hodně. Hodně špatného, ale byť i jedna jediná vteřina po Angelově boku jí vynahradila všechny ty roky utrpení. Vstala a šla do svého bytu. Pečlivě zatáhla, aby jí ranní slunce nijak neublížilo. Sedla si k psacímu stolu a vytáhla z něj starý řetízek na jehož konci se houpal zlatavý medailon, když ho otevřela usmála se při pohledu na stříbrný prsten Claddah. Sevřela ho ve své dlani, šla k posteli, lehla si na ni, pažemi objala svá ramena, schoulila se do klubíčka a tiše usnula. Její duše už konečně našla klid.

 

Celou ulicí se rozléhaly hlučné údery do několika těl. Elizabeth si stoupla do středu té temné uličky, kde Angel bojoval se třemi upíry. Chvíli tam jenom tak stála, ale když zpozorovala, že potřebuje pomoc, neváhala ani vteřinu. S každou ránou její touha zabít je sílila víc. Bylo to ostré, rychlé. Při zabíjení démonů a upírů se cítila vždycky svobodná. To byl taky ten pravý důvod, proč tuhle „práci“ milovala. Dávalo jí to křídla, stejně jako jemu. Město bylo zahaleno mlžným oparem. Když je zabily Angel se zapřel o zem, která se ještě teď třpytila jasem dešťových kapek. Unaveně popadal dech. Elizabeth mu chytila na rameno, ale Angel v domnění, že je to nepřítel nasadil upíří tvář, zavrčel a bleskově ji přirazil ke stěně. Zkameněl, když rozpoznal rysy její tváře.

-       „Angele!“ Křikla s úlekem. „To … jsem já …“ Řekla už klidněji. Angel nemohl uvěřit, že to byla ona. Pořád ji držel za ramena a sledoval její oči. Po chvilce znaveně změnil svou tvář zpět a pustil ji.

-       „Omlouvám se … já jen …“

-       „To nic …“ Odvětila klidně a usmála se. Její oči zbystřily, když zpozorovaly ránu na levém rameni „Jsi v pořádku?“

-       „Ta rána … nic to není …“

-       „Nic vypadá jinak …“ Poznamenala sklesle.

-       „Podívej se, tohle … není tvoje starost. Jistě máš na práci lepší věci než … být tu se mnou.“ Odsekl bolestně a chystal se jít domů. Elizabeth předstírala, že tu kousavou poznámku přeslechla a šla s ním „Co to děláš?!“ Nechápal její reakci. Byl zmatený. Chtěl ji u sebe, ale z jejího chování usoudil, že ona o to nestojí. Nebo stojí, ale … prostě ho její chování až příliš mátlo, než aby dokázal zřetelně rozpoznat co jaký signál znamená.

-       „Teď půjdu s tebou domů a ošetřím ti to rameno, to dělám …“ Řekla rozhodně. Když viděla, jak chodí, podepřela ho. Byl zraněný „Opři se o mě, půjde se ti lépe …“

-       „Elizabeth já …“

-       „Jestli si myslíš, že tě tady nechám takhle zřízeného a odejdu, pak mě neznáš …“ Řekla káravě a tázavě se na něj podívala. Angel vyvrátil oči v sloup. Dneska se její pečovatelské verzi asi nevyhne „Fajn námitky žádné, tak půjdeme. Za chvíli bude svítat.“

-       „Jsem v pořádku …“ Spustil Angel bez úspěchu.

-       „Jo, jistě … už jsem ti povídala o tom, jak miluju opalování.“ Podotkla ironicky. Na hlavní třídě zamávala rukou a zahvízdala. Během vteřinky u nich byl taxík.

-       „Kam to bude slečinko?“ Zeptal se starý taxikář a zakousl se do hamburgeru. Venku se rozpršelo. Začala řádit bouřka. Elizabeth se nedůvěřivě podívala ven, jestli je někdo nesledoval. Nijak zvlášť ho nevnímala a podala mu vizitku.Věnovala se teď Angelovi. Byl hodně zraněný. Měl zvrtnutou nohu a pořádnou ránu na břiše a na rameni.

-       „Kolik jich bylo celkem?“ Zeptala se Angela soucitně a poodhalila jeho košili, aby zjistila rozsah ran. Když se chtěla jedné z nich dotknout Angel jí instinktivně chytil ruku „Klid … neublížím ti … Chci ti pomoct.“

-       „Asi … osm, možná deset …“ Pohladila ho po tváři, kde měl další ránu, těsně nad pravým okem na obočí. Jemně ji pohladila. Angel sykl bolestí.

-       „To nic … doma ti to ošetřím.“ Šeptla a usmála se na něj. Byla jako zhypnotizovaná jeho pohledem, opatrně pohladila jeho rty. Její oči byly zastřené nejistotou. Každičký její dotek rozpaloval jeho kůži, vnášel mu do života světlo, teplo domova, který nikdy neměl. Jen s ní se cítil opravdu doma, ať už to bylo kdekoliv. Angel vypozoroval její úmysly a ve snaze políbit ji se natáhl. Řidič prudce zabrzdil a tak Angel akorát spadl zpátky do sedadel. Opět bolestně sykl.

-       „Jsme na místě …“ Řekl řidič pyšně.

-       „Jsi v pořádku?“ Vylekalo jeho syknutí Elizabeth.

-       „V rámci možností …“ Odpověděl klidně Angel. Elizabeth zaplatila a pomohla Angelovi ven z taxíku.

 

Když dorazili do agentury, Elizabeth pečlivě zajistila dveře. Oby byli promočení a promrzlí až do morku kostí. Angel by se býval byl o všechno postaral, jako správný gentleman, ale jeho zranění mu to neumožňovala. Elizabeth by ho stejně k ničemu nepustila. Přestože jim taxík zastavil těsně před budovou, déšť je dočista smáčel. Pomohla mu nahoru do schodů. Jakmile se rozpršelo, všechno se seběhlo tak rychle, že ani jeden z nich neměl čas na nervozitu. Všechno najednou bylo tak jasné, klidné. Plné té uspokojující samozřejmosti. Pevně svírala jeho tělo, aby se při chůzi namáhal co nejméně. Zavedla ho do jeho ložnice, kde mu pomohla posadit se na postel. Potom zatáhla závěsy. Rozsvítila automaticky, sotva co přešli práh Angelova malého bytečku. Angel se chtěl jít ošetřit sám, ale než stačil jakkoliv zareagovat, Elizabeth už seděla vedle něj s lékárničkou v ruce. „Nemusíš …“ Chtěl ji zarazit Angel, ale bez úspěchu. Najednou, když už se trochu probral a začal přemýšlet znervózněl. Stejně jako ona. Ruce se jí třásly.

-       „Ale já chci …“ Řekla a svlékla jeho košili. „Asi by ses měl nejdřív umýt … a … obléct něco suchého. Já ti to pak vyzedinfikuju a … obvážu …“ Navrhla když viděla jak jsou ty rány zanesené krví.

-       „Dobře tak já … si … skočím vedle … Taky by … ses měla převléct. Vezmi si něco na sebe ze skříně.“ Řekl a vstal, ale ta noha mu neposkytovala moc možností. Elizabeth vyskočila z postele a pomohla mu.

-       „Pomalu … pojď, pomůžu ti.“ Řekla soucitně a odvedla ho do koupelny. Rozsvítila tam „Opři se zatím tady, napustím ti vodu …“ Nabídla se a Angel už raději nic ani nenamítal. Tahle její pečovatelská stránka se mu začínala líbit. Alespoň ji měl u sebe. Možná ne na dlouho, ale i ta chvilka pro něj znamenala moc. Sehnula se k vaně a zajistila ji, aby se mohla voda napouštět „Vím, že máš rád horkou, ale … napustím ti vlažnou, aby… ti to nedělalo zle na ty rány.“

-       „Ty si na to ještě vzpomínáš?“ Pousmál se nad tím Angel. Elizabeth se opřela o vanu, která už se pomalu napouštěla vlažnou vodou. Usmála se na něj.

-       „Vzpomínám si na všechno, co … bylo … mezi náma dvěma.“

-       „Těžko říct, kam si to zaškatulkovat … plus nebo mínus.“ Zažertoval Angel. Zasmála se. Když už vtipkoval, bylo to znamení, že mu není zas tolik špatně. Alespoň to trošku odlehčilo situaci. Nemusela mít takové obavy z těch zranění.

-       „Jo … to máš pravdu. Vždycky to nebylo růžový … ale … ať se dělo cokoliv, vždycky jsme to … nějakým opravdu záhadným způsobem zvládli.“ Zavzpomínala s vážnou tváří hledíce do země, aby ji nezastihl jeho pátravý pohled.

-       „To je pravda …“ Uznal Angel a oběma z tváře sklesl úsměv. Začínalo to nabírat obrátky. Vzduch v místnosti houstl. I kdyby ta koupelna nebyla tak malá, po tomhle rozhovoru by se cítili stísněně i na obrovské planině.

-       „No já … půjdu vedle, aby ses mohl … umýt …“ Nevěděla najednou jak se z toho vymotat „Kdybys potřeboval pomoc, stačí zavolat, budu vedle v posteli … chci říct na posteli … sedět a … čekat…“ Začala mluvit roztržitě. Úplně se jí motal jazyk. Její rozpálenější já začalo mluvit za ni. Nesnášela, když se před Angelem začala chovat jako zamilovaná puberťačka.

-       „Dobře …“ Řekl Angel a pomalu došel k vaně. Elizabeth viděla jak kulhá, jak ho to bolí, ale nemohla tu přece zůstat. Otočila se ke dveřím a na okamžik se zastavila, chytila jejích rám a chvíli se dohadovala sama se sebou, co udělat. Nemohla zůstat. Šel se přece umýt a při tom je většinou nutné svléct veškeré svršky. Zaslechla jak uklouzl, bleskově se otočila a chytila ho za ruku. Naštěstí nespadl. Neodpustila by si, kdyby si ublížil ještě víc „Díky … myslím, že teď už … to zvládnu sám.“ Řekl klidně a opřel se o vanu. Šla vedle a zavřela za sebou dveře. Potom musela hodně zhluboka dýchat, aby se uklidnila a shodila ze sebe to napětí. Otevřela jeho skříň a oblékla si na sebe černé saténové pyžamo. Usmála se, když tam uviděla vyšité jeho iniciály.

-       „Angele …“ Zavolala, když už se po pěti minutách trochu uklidnila.

-       „Ano?“ Zeptal se, když už oddechoval ve vaně. Taky se snažil uklidnit a shodit ze sebe tu úzkost. Oči měl únavou zavřené a ruce položené na délce vany.

-       „Je všechno v pořádku?“ Zeptala se a procházela se po pokoji.

-       „Ano, už ležím ve vaně … za chvilku už budu končit.“ Zavolal na ni klidně přes hukot napouštějící se vody. Snažil se užít si poslední minuty bez toho napětí. Za chvilku se bude zase cítit stísněně. Nevěděl, jestli má mlčet, když je s ní nebo naopak mluvit. Kéž by jenom uhodnul, co si přeje. Elizabeth si stoupla k pracovnímu stolu a na něm zahlédla kresbu. Na té kresbě byla ona. Měla na sobě ty šaty, co jí Angel koupil tehdy v Londýně. Stála v nich na náměstí v Londýně spolu s Angelusem. Usmála se, vypadalo to jako fotografie. Vzala si výkres do ruky a otočila jej z druhé strany. Něco tam bylo napsáno „Elizabeth … Jsi Sluncem uprostřed té temné tmy, ve které musím už navěky žít. Chtěl bych navěky zůstat vězněm tvých zlatavých vlasů, trosečníkem na ostrůvku tvého úsměvu, poutníkem, který prozkoumá všechna zákoutí tvého srdce. Chci se už navěky probouzet vedle tebe a topit se v té vášni, co ti vyzařuje z tvých něžných čokoládových očí. S láskou tvůj Angel.“ Teď už si byla jistá, že rozhodla správně. Zaslechla, že už jde, tak kresbu rychle položila zpět na svoje místo.Usmála se a posadila se na postel. Když Angel vyšel, už mezi nimi nebylo napětí, jen drobná nervozita. Oblečení tam měl už nachystané. Vždycky si v koupelně nechával pyžamo, aby po hlídce nemusel přebíhat z jedné místnosti do druhé. Posadil se naproti ní „Tak … jsem připravený.“ Oba se usmáli.

-       „To já taky …“ Řekla a začala mu tu ránu na břiše opatrně čistit „Měl jsi štěstí, že to byli amatéři. Ty rány nejsou nijak zvlášť hluboké, nanejvýš za dva dny už bys neměl cítit nic …“ Snažila se konverzovat o takových věcech, aby nezavládlo trapné ticho.

-       „Jo, měl jsem štěstí …“ Uznal a sledoval její oči, které pečlivě sledovaly tu ránu. Během chvilky se vypořádala s tou na břiše i s další na levém rameni. Teď už zbývalo jen vyčistit ránu na čele. Opatrně vatičkou přejela po rance.

-       „To, že to byla skoro jistá sebevražda ti ale připomínat nemusím, že?“ Zeptala se s letmou ironií a zalepila tu ranku, aby se rychleji scelila. Měla hojivý dotek, sotva přejela konečky prstů po ráně, už se cítil lépe. Odložila lékárničku bokem a zadívala se mu do očí. „Proč jsi to udělal …?“

-       „Ještě jednu ránu jsi neošetřila …“ Odhodlal se to říct. I když se cítil strašně nervózní.

-       „Kterou?“ Zpozorněla Elizabeth. Vylekal ji. I kdyby si jen zadřel třísku do prstu, uvnitř by začala panikařit. Ostatně oni dva si v tomhle ohledu neměli co vyčítat. Angel vzal její ruku a přiložil ji na svou holou hruď na místo, kde je srdce. Elizabeth těžce polkla. Zahlédl ten souhlas v jejích očích. Konečně ho tam viděl. Venku zahřmělo. Lekla se a padla mu rovnou do náruče „Angele!“ Zvolala při tom, jak se vylekala. On se jenom letmo usmál a pevně ji držel v bezpečí svých paží. Po chvilce se probrala a kousek se odtáhla.

-       „Vždycky ses bála bouřek …“ Oznámil klidně. Bleskově vstala.

-       „Měl … měl by ses prospat a … já … si tu sednu do křesla a … budu … budu vzhůru.“ Nedokázala dokončit to, proč sem vlastně přišla. Nemohla být s ním, až moc ji to děsilo. Šla k oknu. Angel ale nehodlal tentokrát zase mlčet. Nechat to být. Přistoupil k ní. Krok už se mu zpravil. Teď by nedokázal vnímat ani tu největší bolest. Byl s ní. Už jenom ten pocit zahnal všechny úzkosti a bolesti. Chytil ji za ramena.

-       „Co tě na ní tolik děsí?“ Zeptal se dvojsmyslně. Oba věděli, že mluví o jejich vztahu. Otočil ji k sobě. Elizabeth se mu vysmekla z rukou a šla na druhý konec pokoje.

-       „Tohle … to nejde Angele! Zkoušeli jsme to … nevyšlo to tehdy, proč by mělo teď?!“

-       „Proč o všem tolik přemýšlíš?“ Zeptal se skoro rozzuřeně a šel k ní. Ustoupila o tolik, co on přišel „Ty se mě snad bojíš?“ Překvapilo ho její jednání. Dneska už ji ale nehodlal nechat utéct.

-       „Ne … bojím se toho, co by …“ Než to stačila dopovědět políbil ji. S takovou vášní, s jakou ji ještě nikdy nepolíbil. Věděl, že tímhle může všechno ztratit, nebo právě naopak získat. Elizabeth se od něj chvíli chtěla odtrhnout, zastavit to, ale potom už chtěla jenom pravá opak. Objala ho kolem krku a přivinula se k němu mnohem blíž. Svoje dlaně nechala, aby si pohrávaly s jeho krátkými mokrými vlasy. „Se mohlo stát …“ Dopověděla, když skončil jejich polibek. Oba dva nestačili pořádně popadnout dech.

-       „A bojíš se toho pořád …?“ Zeptal se udýchaně, ale nepouštěl ji ze svojí náruče.

-       „K čertu s tím …“ Zkonstatovala horlivě a tentokrát ho políbila ona. Už nechtěla myslet na to, co by se mohlo nebo nemohlo stát. Zahodila minulost. Nechtěla už o ní nic slyšet. Dneska v noci chtěla být šťastná. Chtěla, aby on byl šťastný, všechno ostatní nechala venku v té bouřce a pevně doufala, že to tam i zůstane. Tolik po ní toužil, tolik ji toužil mít u sebe na celou tu zatracenou věčnost. Během polibku s ní pomalu došel k posteli. Vzal ji za ruce a jemně propletl jejich prsty, potom je zase rozpletl. Vzal kolem pasu a vhodil ji na postel do měkoučkých peřin. Přikryl její tělo tím svým. Už se nechvělo tak jako dřív. Zahodila všechen ten strach, zřekla se ho už navždy. Něžně ji líbal, nedokázal se nabažit jejích rtů. Nemohl přestat. Opatrně začal rozepínat knoflíky od pyžama, nedokázal už čekat, byla až moc blízko. Elizabeth se už nezdráhala. Byla si jistá tím, co hodlali udělat. Nechtěla přestat, zastavit. Teď pro ni nic neznamenalo víc než tahle noc s Angelem. Ta bolest, kterou před chvílí cítil, ať už to bylo kvůli zraněním nebo právě kvůli ní, zmizela. V jedné jediné vteřině. Právě v té, kdy se jeho rty spojily s těmi jejími. Na nic nečekala, svlékla mu kalhoty. Všechno probíhalo tak rychle, že ani nezpozorovala, kdy jí z těla zmizely všechny svršky. Košile z jejího těla spadla hladce jako motýlí křídla spředená z pavučin. Líbal ji na krku, jemňounce si znovu vpisoval do paměti příchuť její kůže. Tu hořkosladkou vzpomínku na její časy. Letmo se prohnula a pohladila ho po zátylku. Normálně míval kůži chladnou, mrtvou, tichou, ale teď ji spalovala, křičela životem. Vychutnával si každičký dotek, každý polibek, nádech. Ať už zítra přijde cokoliv, i kdyby měl zemřít, dnes na tom nesejde. Dnes je šťastný, dnes je se svou Elizabeth. Svou Elizabeth. Věděl moc dobře, že od prvního okamžiku patří jen jemu. Stejně, jako on patřil od prvního okamžiku jenom této ženě. Spoutala ho těmi nejpevnějšími pouty na světě. Spoutala ho vášní, láskou, touhou … nadějí. Elizabeth se snažila zapamatovat si každičkou maličkost s dnešní noci. Nechtěla na to už nikdy zapomenout. Na to štěstí, které obklopovalo její tělo i duši. Pohladila ho po tváři a na chvíli se zadívala do jeho očí. Měl v nich vepsánu tu neuvěřitelnou radost z každičké vteřiny strávené s ní, všechnu tu lásku, kterou cítil právě k ní, jen k ní. K nikomu jinému. Snad hodiny strávili jen líbáním, dotýkáním. Bylo to tak dávno, co se takhle jeden druhého dotýkali. Ticho pokoje zahánělo tlumené sténání a vzdychání. Bylo to jako píseň lásky, který v nich dmýchala ten žár. Nedokázal už déle čekat. Vstoupil do ní, horlivě, toužebně, se vší láskou. Zůstala pro něj otevřená. Konečně po tak dlouhé době, po tolika letech ho cítila, každý rozpálený centimetr jeho těla. S nikým se nikdy necítila tak, jako s ním. Teď to bylo o to krásnější, že už mezi nimi nebyla ta obludná propast mlčení, lhaní a zastírání. Už to nebyl Angelus. Byl to Angel, ten Angel, kterého hluboko uvnitř v Angelusově duši dokázala vidět jen ona. Pohupovaly se v pomalém rytmu. Tančili tanec, jeho kroky byly jejich tajemstvím. Nikdy nebyl šťastnější, než právě teď, v tuto chvíli. Konečně nastalo vyvrcholení. Bylo slastné, opojné, jen jejich. Všechno se zastavilo. Čas najednou přestal existovat. Když otevřela oči, všechno najednou získalo zpět svou barvu, vůni … a tu sladkou příchuť uspokojení si sebou ponese už navěky. Notnou chvíli ještě leželi propletení svými těly i rukama. Znavení, šťastní. Kapičky potu se třpytily na jejich tělech se vší tou grácií a elegancí. Angel si lehl na vedle ní, přikryl je oba dekou a skryl Elizabeth ve svojí náruči. Políbil ji na čelo a oběma se na tváři rozlil slastný úsměv. Hladil ji po vlasech, tvář zabořil do jejích deštěm smáčených vlasů a vdechoval tu sladkou vlhkost její kůže. Prsty pomaličku tančila na jeho hrudi. Po chvíli se k němu natáhla a políbila ho a usmála se na něj.

-       „Jak se cítíš?“ Zeptal se a pohladil ji po tváři. Najednou se mu srdce sevřelo obavami. Elizabeth s odpovědí neotálela. Prsty opatrně přejížděla po jeho tváři. Očima sledovala svoje prsty.

-       „Ještě nikdy mi nebylo tak krásně.“ Odpověděla s úsměvem „Jsem tak unavená …“ Postěžovala si spokojeně a tiše si oddechla.

-       „Tak klidně spi, já tě budu hlídat …“ Špitl a políbil ji.

-       „A jak se cítíš ty …?“

-       „Jako bych byl v ráji … a nejsem tak daleko od pravdy. V náruči držím anděla …“

-       „Ještě nikdy jsem … necítila nic takového. Ani když jsme byli spolu tehdy …“

-       „Lituješ toho?“ Zeptal se nejistě.

-       „Víš čeho lituju?“ Začala ho dráždit s letmým smíchem. „Že jsme to neudělali už mnohem dřív.“ Usmál se na ni a hladil ji po tváři. Četl v jejích očích „Slib mi něco.“ Požádala ho s nadějí.

-       „Cokoliv …“

-       „Slib, že tahle chvíle nikdy neskončí.“ Prosila urputně, zavřela oči a lehla si, jakoby se ukládala k sladkému spánku na jeho hrudi „Slib mi, že už mě neopustíš …“ Řekla a podívala se mu zase do očí „Slib, že nás nikdy nikdo a nic nerozdělí … lásko …“ Žádala s horlivostí. Byla si vědoma toho, že žádá nemožné, ale i tak čekala na kladnou odpověď. I kdyby to nebyla pravda, potřebovala to slyšet právě teď v tuto chvíli na tomto místě právě a jen od něj.

-       „Slibuju …“ Křikl a rozesmál se, přehodil ji na bok a začal líbat. Elizabeth tím potřeštěným gestem rozesmál taky. „Slibuju ti to, lásko …“ Ještě jednou ji políbil a pak si zase lehl tak, jak byli před chvílí. „A teď už spi, měla by sis odpočinout …“

-       „Stejně jako ty …“ Namítla vesele „Co ty rány? Nebolí tě to moc …?“ Spustila potom soucitně a políbila mu náplast na levém rameni.

-       „Víš, kdy skončila všechna má bolest?“

-       „Kdy…?“ Ptala se nedočkavě. Připadala si jako školačka. Jako malá dívenka čekající na pohádku předtím než půjde spát.

-       „Když jsem tě políbil. V té chvíli zmizelo všechno utrpení, bolest, a ta temná noc už … se mi nezdá tolik děsivá …“ Šeptl a hladil ji po tváři. Hltala se zájmem každé slovíčko, každé gesto, záchvěv jeho tváře, letmý úsměv. Skryl ji ve své náruči. Místo ukolébavky ji hladil po těch slastně býlích pažích a hrál si s jejími dlouhými zlatavými lokýnkami tak, jako dřív. Tiše usnula v jeho náruči. Takhle klidně neusnula snad ještě nikdy. Byla tak spokojená, jako ještě nikdy. Konečně už byla s ním. I kdyby to mělo být jenom na chvilku, věděla, že všechno to utrpení, kterým prošli stálo za to, co se právě stalo.

 

Ráno, když se Elizabeth probudila, spala na břiše. Ospale otevřela oči a otočila se na záda. Pátravým pohledem prohlédla pokoj. Chvíli nemohla uvěřit tomu, že to, co se včera stalo nebyl jenom sen. Ať se ale rozhlížela sebelépe, nemohla najít Angela. Nejistě se chystala vstát z postele, to se ale otevřely dveře jeho bytu a jimi prošel Angel a v rukou nesl snídani. Příjemně se na ni usmál, když zbystřil, že už je vzhůru.

-       „Dobré jitro, lásko … jen jsem odskočil pro něco … k jídlu…“ Přivítal ji Angel vesele a sedl si k ní na postel. První co dělal bylo, že ji políbil. Elizabeth ho objala kolem krku a taky mu věnovala slastný polibek. Na tváři měla spokojený úsměv.

-       „Už jsem se začínala bát, že tě to tady přestalo bavit…“ Škádlila ho s úsměvem. Angel ji políbil a lehl si s ní na postel.

-       „Jak tě to mohlo jenom napadnou?“ Zeptal se a pohladil ji po tváři. Elizabeth se zasmála a přitulila se k němu.

-       „Jak se cítíš, miláčku?“ Zeptala se soucitně a pohladila ho po malé rance na tváři.

-       „Nádherně … co ty?“

-       „Takhle krásně jsem se ještě nevyspala … vlastně jsem pořádně nespala od doby, co se ze mě stal upír …“ Řekla sklesle. Angel ji políbil a přiryl je oba dekou, aby jí nebyla zima. Do pokoje se začal vkrádat příjemný osvěžující chlad.

-       „Nebýt mě tak …“ Chtěl začít dedukovat, ale Elizabeth ho musela zarazit. Tahle chvíle byla příliš krásná než aby ji ničili temnými vzpomínkami na minulost.

-       „Pšš … neříkej to … ani na to nemysli. Nebýt tebe, byla bych mrtvá zaživa. A navíc, vybrala jsem si sama, vzpomínáš?“ Špitla a prsty mu pomaličku přejížděla po rtech. Omámená jeho „štěněcím“ pohledem, opilá dotekem jeho těla.

-       „Přemýšlel jsem o tom slibu, co … jsem ti dal včera v noci.“

-       „A …?“ Zeptala se nechápavě Elizabeth. Sevřel její ruce pevně ve svých dlaních a chvíli jen tak sledoval její oči. Tiše, téměř bez nadechnutí. V tom pohledu bylo tolik nejistoty, až ji to samotnou trochu vyděsilo. Jakoby tápala ve tmě. „Ani nevím proč jsem to říkala … asi … jsem byla opilá tím okamžikem …“ Snažila se své jednání nějak omluvit, ale Angel se jen letmo pousmál.

-       „Elizabeth, vezmi si mě …“ Odhodlal se to konečně vyslovit. Konečně po tolika letech. Přál si to udělat už tolikrát, ale nikdy na to neměl dost odvahy. Až dnes. Chtěl ji o to požádat už první noc, ale věděl, že tehdy to nešlo. Kolem nich figurovalo velké množství vedlejších postav, které jí mohly ublížit. Ale teď …? Teď mohli v klidu a bez obav začít od začátku. S čistým štítem bez esence zla. Tou otázkou ji zcela odzbrojil. Čekala cokoliv, jen ne tuhle otázku.

-       „A tohle mi … říkáš po jedné noci? Děláš to takhle vždycky?“ Zeptala se skoro až ironicky, aby tak zakryla to, jak zmateně se cítila.

-       „Víš moc dobře, že mezi námi není jen tahle jedna noc. Vím, že to zní šíleně, že … je to šílené. Ale já už nechci strávit ani jednu jedinou minutu té zatracené věčnosti bez tebe.“ Elizabeth měla najednou v očích slzy. Tak jak včera zahodila všechno zlé, dnes na ni dopadla tíha zodpovědnosti, které ji tížila.

-       „Angele, co když …“

-       „Ne … žádné co když Elizabeth. Myslíš, že jsem se nesnažil zapomenout? Zkoušel jsem to, ale … nedokázal jsem to. Protože ty jsi to jediné, co z téhle frašky může udělat skutečný život … Někdy je zkrátka potřeba skočit, i když nevíš kam a … do čeho. Prostě to jen udělat …“ Použil částečně Wesleyho slova. Mluvil tak rozhodně. Uvnitř byl nejistý, tak strašně moc, ale věděl, že jí svou nejistotu nemůže ukázat. To se Elizabeth usmála.

-       „Jo, občas ty … zdánlivě nejhorší rozhodnutí můžou být právě ty nejlepší.“ Pronesla a políbila ho, nyní už s úsměvem.

-       „Mám to brát jako ano?“ Zeptal se s úsměvem.

-       „Ano, ano, ano, ano …“ Odpověděla šťastně a políbila ho. Potom zvážněla a pohladila ho po tváři „Už nikdy nechci být bez tebe lásko …“

 

Když Angel o dva dny později zaslechl hlasy, vyšel z bytu, opatrně zavřel dveře svojí ložnice a naznačil ostatním, aby se ztišili. Spike si při pohledu na jeho oblečení rozesmál.

-         „Angele, brácho … moc často tě tu nevidíme pobíhat jen takhle … na lehko …“

-         „Nemůžeš řvát ještě hlasitěji? V Sunnydale tě možná přeslechli. Jak to, že už jste zpátky? Měli jste se vrátit až zítra …“ Namítnul tlumeně. Choval se dost roztržitě. Buffy se usmála.

-         „To víš, stýskalo se nám po tobě …“ Neodpustila si ironickou poznámku s usměvavým úšklebkem. Spike ji objal kolem pasu.

-         „Hned za vámi přijdu dolů, jen si obléknu ještě aspoň košili …“

-         „Dobře …“ Řekla Buffy a šla se Spikem dolů. Až byli oba z dohledu, Angel co nejopatrněji vešel do ložnice, aby neprobudil spící Elizabeth. Když se na ni zadíval, na tváři se mu rozhostil spokojený úsměv. Sedl si na postel a přikryl její nahé tělo peřinou. Potom majetnicky pohladil její tetování na zádech a políbil ji na čelo. Konečně už nemusel trpět, konečně už mezi nimi neležela žádná překážka. Byl tak neuvěřitelně šťastný, že by ho ze sedla nedokázal vyhodit sebevětší problém. Teď měl všechno, co potřeboval k životu, svou duši, práci, která ho bavila a konečně, konečně po víc než osmdesáti letech i Elizabeth. Ze země si vzal svou košili, a oblékl ji na své stále ještě rozespalé tělo. Opravdu nepovažoval za nutné pobíhat po celé budově jenom ve spodním prádle. Měl štěstí, že po včerejší opravdu bouřlivé noci něco našel. V jejich pokoji to vypadalo jako po bouřce. Věci rozházené všude kolem, ale i přes všechen ten nepořádek se cítil spokojeně, klidně, šťastně. Konečně si vybojoval svůj vlastní domov se ženou, kterou miloval, se ženou, která přinutila cítit i samotného Angeluse, se svou ženou. Seběhl dolů za ostatními. Buffy a Fred na něj házely zvědavá očka.

-         „Tak …?“ Pronesl Spike spiklenecky a chystal se zapálit si cigaretu. Jenom Wesley ho přejížděl vražedným pohledem.

-         „Já … chtěl jsem vám jen … oznámit, že počínaje dneškem tu nebudu bydlet sám, u mě … A … je to trvalejšího rázu, takže …“

-         „Ty někoho máš? Od kdy?“ Začala vyzvídat Fred.

-         „No …“ Než stačil cokoliv dodat, říct nebo vysvětlit Buffy si všimnula prstýnku, který se pyšnil na levé ruce.

-         „Ty sis ji vzal?!“ Zeptala se nevěřícně.

-         „No … vlastně … ano … Rád bych řekl, že jsme o tom přemýšleli a … rozebírali to, ale tak to nebylo. Prostě to přišlo z minuty na minutu … a já …“

-         „To je pravda, že jsi o tom zjevně nepřemýšlel.“ Osočil ho Wesley. Začínal zuřit, supět. Za ten čas co strávil se Storm si ji moc oblíbil. Takže tohle jeho chování ho opravdu dokázalo rozpálit na maximum „Co si sakra myslíš? Ví o tomhle Storm, po tom všem by si zasloužila aspoň trochu úcty, nemyslíš …?!“

-         „Co s tím má společného moje sestra?“ Ptal se nechápavě Spike a vydechl kouř. Wesley ho ale nevnímal. Vnímal jen svůj vztek. Nenechal Angelovi byť i sebemenší možnost to vysvětlit.

-         „Jak to všechno můžeš zahodit? Pokud jsi to opravdu udělal, pak jsi … ten největší pokrytec na světě. Jak můžeš nechat někoho …“

-         „Wesley, tišeji prosím …“ Požádal ho Angel, nechtěl, aby tenhle divadelní výstup Elizabeth probudil. Žádal ale bez úspěchu.

-         „Jsi idiot! Už s tebou v životě nechci mít nic společného…“ Křičel rozčíleně. Fred ho chytila za rameno.

-         „Wesley …“ Snažila se ho marně uklidnit.

-         „Ne, žádné Wesley, až do teď jsem … toleroval to, že se vrháš střemhlav do všech možných pitomostí, ale tahle je… ze všech pitomostí nejpitomější protože jsi … pitomec…“ Už mu docházeli slova. Elizabeth sešla dolů jen v Angelově černé košili, objala svého novopečeného manžílka kolem pasu a letmo ho políbila.

-         „Dobré jitro …“ Pozdravila napřed jeho a potom se otočila k ostatním „Vy už jste tady? Neměli náhodou přijet až zítra?“ Zeptala se překvapeně Angela. Ten ji pevně objal a políbil na krku. Když tohle Spike viděl, cigareta mu zůstala viset na rtu. Wesley ztuhnul, jakoby ho někdo zaklel a z něj se stala němá socha čnící u pultu jejich kanceláře. Buffy a Fred to taky překvapilo.

-         „Mhm, měli, ale nějak se jim to zjevně rozleželo v hlavě. Jak ses vyspala?“ Zeptal se a znovu ji něžně políbil, tentokrát na rty.

-         „Krásně … zdál se mi nádherný sen …“

-         „Mmm … a o čem?“ Začal vyzvídat, objal ji kolem pasu a na chvíli zapomněl, že kolem nich je strnulé obecenstvo. Něžně ji hladil po bedrech a usmíval se na ni.

-         „Měla jsem krásný sen o mém manžílkovi …“ Špitla a spiklenecky se na něj usmála. Objala ho kolem krku a políbila. Spike stál za pultem a až po valné době se probral. Popel z cigarety mu propálil košili, ale to ho zrovna teď netrápilo. Vzal to s rozběhem, chtěl přeskočit pult a zabít Angela. On byl s jeho sestřičkou, s jeho malou, nevinnou sestřičkou. No dobře, s tou nevinností to hodně přehnal, ale i tak. Elizabeth ho naštěstí stáhla za rameno kousek dál, takže Spike dopadl přímo na zem. „Nevěděla jsem, že se tu pořádají letecké kurzy?“ Pronesla ironicky ke svému bratříčkovi. Ten se poskládal zpátky do použitelné polohy a chystal se mu jednu vrazit, ale Elizabeth ho postavila za sebe. „Uklidni se …“

-         „Uklidnit? Co jsi ty bastarde dělal s mojí sestrou, jak si to …“

-         „Spiku!“ Snažila se ho okřiknout Elizabeth, ale marně.

-         „To že sis ji vzal tě vůbec nijak neomlouvá … Copak neznáš nepsanej kodex mezi chlapama …? Neojedeš sestru svýho kámoše …“ Křikl rozhořčeně, Elizabeth s Angelem postupovala pomalu dozadu.

-         „Spiku … uklidni se, pomůže … ti, když řeknu, že jsem ho svedla?“ Zkoušela Elizabeth marně.

-         „Ty jsi ho svedla?!“ Křikl ještě rozčíleněji „Jak jsi … víš co tenhle upír má za sebou … vraždění, mučení, drancování … Pokud jsi maniodepresivní psychopat, je to pro tebe ideální partie, ale … nepředpokládám, že bys byla masochista … A ty? Co má tohle znamenat? Když nemůžeš být s Buffy tak děláš tohle? Moje sestra není zábava na jednu noc …“

-         „Počkej, proč do toho taháš Buffy? Jste spolu už víc než pět let … a já jsem pochopil, že to, co bylo mezi náma bylo … nevím co to bylo, ale vím, že teď už to tu není. Ať už se ti to líbí nebo ne, tvou sestru miluju … Od první chvíle, co jsem ji viděl, když se v Londýně procházela po parku …“ To se zarazil on, Spike i Elizabeth. Nebyl schopný přijmout jejich vztah teď, natož až se dozví, že se znají už přes osmdesát let.

-         „Jejda …“ Řekla Elizabeth a nasadila výraz nevinného andílka. Dřív to zabíralo, ale teď ne. Proč to k sakru nezabíralo?!

-         „Jejda?!“ Zeptal se naštvaně Spike „Jejda …! Takže … jak dlouho se už vy dva sakra znáte …?“ Spustil znovu vztekle. Elizabeth a Angel už neměli kam ustoupit, zarazili se u kamenného sloupu, už nebylo úniku. 

-         „No … já víš … vysvětlím ti to …“ Chtěla začít Elizabeth.

-         „Vysvětlím ti to? Pokaždé, když slyším tuhle větu od Buffy končí to katastrofálně … nemyslím, že v tvém případě, má milovaná sestřičko, tomu bude jinak. Chci odpověď! Jak dlouho?“

-         „Když ti řeknu pravdu, slíbíš mi, že se nenaštveš?“ Zeptala se smířlivě.

-         „Kdo je tady naštvanej?!“ Vykřikl hystericky. Zuřil, tak moc, že měl co dělat, aby svou tvář nezměnil v upíří.

-         „Chceš to prakticky nebo … technicky?“ Zeptala se ho nejistě. To na ni vykulil oči, jako muž to pochopil samozřejmě tak, jak to nebylo myšleno.

-         „Technicky?!“ Zopakoval zuřivě.

-         „Myslela jsem … to je jedno …“

-         „Ne, můžeš mi vysvětlit technickou stránku seznamování? Asi už jsem moc starý na ty tvoje slangové výrazy …“

-         „Nemyslela jsem na sex … posledních pět minut … myslela jsem to jako … jestli jsi myslel jen … občasné vídání nebo až … seznámení se zvyky toho druhého a … tak …“

-         „A tak …? Aha …“

-         „Spiku, uklidni se, přestaň dělat scény … Jsem už pěknou řádku let dospělá a … nemusím se ti tu zpovídat. A Angel už vůbec ne. Navíc jsme svoji, takže … bys mohl být rád, třeba i … když se zamyslím nad scénářem pro nějakou science fiction … tak bys nám mohl třeba pogratulovat …“ Dodala nejistě.

-         „Jak dlouho?!“

-         „Poprvé jsme spolu mluvili asi týden potom, co z tebe Drusila udělala upíra …“ Řekl Angel a už se postavil normálně, postavil Elizabeth vedle sebe. Rozhodl, že lži nemají smysl. I tak jich mezi ním a Elizabeth dřív bylo víc než dost. Nechtěl to zažívat znovu.

-         „A to mi říkáš naprosto klidně?“

-         „A jak bych to měl říkat? Asi chápeš, že tohle je dost citlivé téma. Lituju toho, co se … stalo … ale … minulost už neovlivním.“

-         „Ty jsi ji změnil?!“ Zeptal se ho rozlíceně.

-         „Ano …“ Přiznal Angel kajícně.

-         „Ne tak docela …“ Zastala se ho Elizabeth. „Je to … hodně zamotaný … kvůli Darle a tak kolem …“

-         „Tak mi zkus podat zjednodušenou verzi …“ Ani jednomu z nich se do toho vysvětlování nechtělo. Už jen pro ně dva bylo složité si to nějak vyjasnit, natož to vyjasňovat rozhořčenému Spikovi.

-         „My … měli jsme dohodu … s Angelusem.“

-         „Od kdy Angelus uzavírá dohody?“ Vložila se do toho už i Buffy. Wesley sklopil zrak. Tuhle historii znal, chápal jak bolestné to pro ně oba je a jeho samotného to také trápilo.

-         „S ní ji uzavřel.“ Řekl Angel a chytil Elizabeth za ruku.

-         „A čeho se ta smlouva s ďáblem týkala?“ Zeptal se ironicky Spike.

-         „Mých přátel a rodiny …“ Odpověděla bolestně Elizabeth „Slíbil, že nikomu neublíží …“ Řekla hrdě a svírala Angelovu ruku jak nejpevněji mohla.

-         „Když …?“ Ptal se naléhavě Spike. Angel věděl, že to, co provedl v minulosti nijak neomluví. Když Spike zbystřil jeho kajícný pohled rozzuřil se ještě víc. „Ty jsi s ní spal?!“ Křikl nepříčetně a chtěl ho chytit pod krkem, ale Buffy ho chytila.

-         „Něco mnohem horšího …“ Přiznal Angel bolestně.„Ta … dohoda … se protáhla … z dnů na týdny a … z týdnů na měsíce, z těch potom na dva a půl roku …“ To už Spikovi všechno došlo.

-         „Moje sestra je ta žena, se kterou jsi Darlu podváděl?!“ Křičel zuřivě „Ta, ze které jsi skoro každou noc pil …? Ta, kterou jsi nechal polomrtvou a nahou na náměstí přibitou ke kůlu?!“

-         „Spiku to …“ Snažila se to nějak omluvit Elizabeth „Musel to udělat, jinak by mě Darla zabila. To víš moc dobře …“ Buffy i Fred to vyděsilo. Vážně to udělal? Vážně mohl udělat něco takového? Věděly moc dobře, že Angelus byl ďábel, ale že by dokázal něco tak … odporného, to by je nenapadlo ani v tou nejbouřlivějším snu. Buffy náhle pochopila Elizabethino chování. Její chlad a touhu po boji, kterou projevovala, když se nastěhovala k nim „Celý den jsem tam … visela. Nikdo neměl odvahu mě … odtáhnout pryč, až v noci pro mě Angel poslal Blythe … ta mě změnila a postarala se o mě.“

-         „Ale vždyť on je všechny zabil Elizabeth … copak jsi natolik slepá? Zabil je potom všechny …“ Snažil se ji probrat Spike. „Rodiče … naše sourozence, tvé přátele … vyvraždil je do posledního.“

-         „To Darla. Chceš vědět, jak to vím? Byla jsem tam, viděla jsem to všechno na vlastní oči …“

-         „Tak proč jsi něco neudělala?!“ Křičel zlostně. Sám nevěděl, jestli se víc zlobí na ni, že nic neudělala nebo na sebe, že tohle všechno nezjistil dřív.

-         „Blythe mě hodně naučila. Taky to, že pomsta není ta nejlepší cesta pokud jsi slabý … Můžeš to udělat, pomstít se, ale k čemu ti to bude, když zemřeš dřív, než stačíš zasadit poslední ránu, a co hůř? Dřív než tu první. Darla by mě zabila. To víme všichni. Spoléhala jsem se na to, že Angelus se o ni postará.“

-         „A jak se o ni postaral?! Jak se o ni podle tebe postaral?“ Křičel Spike pořád nepříčetně. „Tak, že si ji tahal do postele? Tak že udělal všechno co po něm chtěla…? Tak, že s ním má syna? Tak se podle tebe o ni postaral …?“ Liz těžce polkla.

-         „Myslíš si, že … to nevím? A myslíš, že … si neuvědomuju, co se stalo v minulosti? Spiku já to vím … vím to líp než kdokoliv jiný … pamatuju si každou vteřinu, hluboko v srdci mám zapsaný každičký výkřik, moje oči si ještě pamatují přesně tu barvu nevinné krve … Já tam byla. Viděla jsem jak Darla zabila našeho otce … když odešla, chtěla jsem ho zachránit, pomoct mu … ale víš co … mi tehdy řekl?“

-         „Že je na tebe hrdý … že máš zavřít okno? Co já vím Elizabeth …“ Rozkřikl se ironicky.

-         „Řekl, že mě proklíná … že proklíná sebe, že se nenávidí za to, že zplodil někoho, jako jsem já …“ Řekla a přes slzy se zasmála. Tak moc ji to bodalo u srdce, pouhá vzpomínka na tu noc jí rvala srdce z těla. Spike se zarazil. Nemohl věřit tomu, že by jejich otec mohl kdy něco takového říct právě o Elizabeth. Vždycky pro něj byla jako světice. Elizabeth byla tím nejcennějším, co kdy v životě měl. A Elizabeth se stejně silně upnula ke svému otci. „Tak … teď už to víš …“ To Spike složil své zbraně. Ztratil slova. Dech se mu zrychlil a v očích už byl hněv jen sotva znatelný. Konečně pochopil, že to není jen další z jejích rozmarů. Byla to skutečná ryzí láska. Ne jen výmysl, ne jen poblouznění. To mu zlomilo srdce ještě víc. Jeho malá sestřička skutečně dospěla. Byla už sice dospělá dlouho, alespoň co se věku týče, ale i tak někde hluboko uvnitř pro něj byla stále ta malá sestřička. Stále v ní viděl tu mladičkou sotva osmnáctiletou dívenku, která měla srdce i tvář anděla. Jak jen by se mohl smířit s tím, že už dospěla? Jak jen by se mohl smířit s tím, že už ho skutečně nepotřebuje? Věděl to už dávno, nežili spolu, ale i přes to všechno věřil, že když ji něco bude trápit, když bude mít problém, přijde za ním. Teď se i tahle malinkatá iluze ztratila v nenávratnu. Nestála před ním mladá dívenka, ale dospělá žena. Nikdy ho nic tolik nezabolelo u srdce jako její nezávislost. Věděl moc dobře, že na tohle chování nemá právo, ale to jej teď ani trošku nezajímalo. Byla to jeho malinká Elizabeth. Přece to musela být ona. Kam jenom zmizela ta holčička, která pozdě do noci seděla u něj v pokoji a přepisovala jeho básně? Kam zmizela ta horlivá dívenka, která přečetla snad každou knihu v Londýně? Kam zmizely její andělské lokýnky? Její nevinnost, její mládí, její nezralost …? To všechny ty roky jí z očí smyly růžové brýle. Její nevinnost vzala za své s prvním pohledem, který věnovala Angelusovým očím. Její mládí a nezralost utekly daleko, daleko za hranice místa zvaného ,Naděje‘. Už nebyla ten nevinný andílek, kterého znával. Byla teď někdo jiný, dospělý. A to ho děsilo. Děsilo ho to víc než by sám chtěl. Nechtěl vidět tu ženu, která teď stála před ním. Nechtěl, protože cítil, že když se jí podívá do očí, zraní ho ještě víc. Zraní ho ta jeho bezmoc, nepotřebnost. Měla teď svého manžela. To on měl být její oporou, rádcem, přítelem. Nepotřebovala už ochranářského bratříčka.

-         „Půjdu … půjdu se projít …“ Zakoktal se nejistě. Buffy ho pustila. Spike pomalu vykročil směrem ke dveřím.

-         „Williame …“ Zavolala na něj Elizabeth zoufale ve snaze probrat s ním to všechno kolem. Marně. Ani se neotočil, odešel. „Jsem idiot … jsem úplnej idiot … To jsem si vážně myslela, že to přijme?“ Zeptala se sama sebe, posadila se na pohovku a svůj obličej skryla do dlaní. „Neměli … neměli jsme mu to všechno říkat …“

-         „Co máš teď namysli?“ Zeptal se Angel, posadil se vedle ní a na znamení opory ji objal kolem ramen.

-         „Nic … mohli jsme … mlčet …“ Navrhla zoufale a podívala se mu do očí. Angel se pobaveně zasmál.

-         „Jo, máš pravdu … určitě by si nevšiml, že bydlíš u mě v bytě …“ Elizabeth se zoufale usmála.

-         „Mohla bych lozit oknem …“

-         „Skvělý řešení …“ Pochválil ji Angel „Pro teenagera …“ Doplnil klidně „Musel se to dřív nebo později dozvědět. Určitě se brzo uklidní.“

-         „Neuklidní … ty Willa takhle neznáš … Bude zuřit, běsnit, cokoliv, jen se neuklidní … Já … porušila jsem svůj slib. To mi jen tak snadno neprojde …“

-         „Slib?“ Zaujalo to Wesleyho. Sedli si k nim s Buffy a Fred na gauč.

-         „Jo … slíbila jsem mu, že … až se budu vdávat vybere mi šaty …“ Zavzpomínala a zasmála se.

-         „Spike a vybírat šaty?“ Řekli všichni udiveně.

-         „Jo … mou svatbu plánoval snad víc než já … sliboval, že… ty šaty celé popíše svými sonety …“ Dodala s letmou vzpomínkou „Když jsem byla malá holka naučil mě číst a … já jsem mu pozdě do noci přepisovala jeho básně. Dřív jsme spolu dokázali mluvit celé hodiny. Procházeli jsme se v parku a … chodili jsme spolu na oběd do jedné malé kavárničky kousek od divadla, sedávali jsme na terase. Will si vždycky objednal sklenku červeného vína … a potom, když se napil začal veršovat. Milovala jsem to … A… když byla zima … jezdili jsme na projížďky v kočáře. Vyprávěl mi příběhy, tahal je z rukávu jako esa … vždycky jsme si měli co říct … když jsme ještě …“ Řekla a zamlkle oddechla „Chybí mi tenhle William …“

-         „A napadlo tě, že jemu možná schází ta stará Elizabeth…?“ Zeptal se jí otcovsky Wesley „Člověk nemusí být génius, aby na tohle přišel.“

-         „Už jsme spolu tak dlouho nemluvili …“ Zasteskla si.

-         „Máš celou věčnost, abys to napravila …“ Zažertovala Buffy, aby jim oběma zvedla náladu. Povedlo se. Angel Liz políbil a usmál se na ni. Elizabeth na něj taky „A teď, když už máme hysterické scény za sebou můžete spustit tu příjemnější část tohohle dramatu …“ Pobídla je Buffy.

-         „Jo, chceme znát všechny detaily …“ Doplnila ji Fred s úsměvem.

-         „Bohužel dámy, musím uznat …“ Začal Wesley a obě se na něj podívaly jako na největšího suchara pod sluncem. Čekaly přednášku o tom, jak důležité je soukromí a podobně „Že tentokrát s vámi ale naprosto souhlasím …“ To se všichni zasmáli.

-         „Wesley …“ Pronesla Liz pobaveně a objala ho kolem krku „Nebýt tebe, asi bych … neměla odvahu s ním vůbec znovu promluvit.“

-         „Náš Wesley dohazovačka … sem s tím … už nás nenapínejte.“ Okřikla je Buffy zvědavě. Angel Liz ještě jednou políbil a pohladil ji po tváři.

-         „Nemáš žízeň nebo hlad?“

-         „Dala bych si jen něco k pití … docela mi vyschlo v krku. Skočím si vedle pro pití …“ Řekla klidně a chystala se vstát, ale Angel ji stáhnul k sobě na klín a znovu ji s úsměvem políbil.

-         „Moje ženuška nic dělat nebude … co si dáš, lásko?“

-         „Jenom vodu …“ Dal jí letmo pusu a posadil ji vedle.

-         „Hned to bude … ještě někdo něco …?“

-         „Ne a ty už povídej …“ Vyzvídala spěšně Fred „Jak tě požádal o ruku …?“

-         „To by mě taky celkem zajímalo …“ Pronesl zadumaně Wesley. To už se Angel ,řítil‘ z kanceláře se skleničkou vody. Liz se napila a políbila ho.

-         „Děkuju lásko …“

-         „Není zač …“

-         „Angele, co se ti vlastně stalo?“ Zajímala se Fred. Až teď si všimli těch ošetřených ran. Liz ho políbila na tvář a objala opatrně kolem pasu.

-         „Nic vážného …“ Poznamenal skromně Angel.

-         „Jo, jen jedna … zbytečná … sebevražedná akce …“ Začala ironicky Liz. Angel se na ni káravě podíval. Věděla co tenhle pohled znamená. „Ať tě ani nenapadne mě lechtat …“

-         „Jinak …?“ Zeptal se pobaveně.                                  

 


LucyH
18. 05. 2005
Dát tip
??

sidonia
18. 05. 2005
Dát tip
kurevsky malý písmenka, blbě se to čte... už u druhýho řádku to člověka odradí... zkus s tím něco udělat, hm?

Na mě nějak dlouhý a navíc maličký písmenka...

na písmáku se krade

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru