Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Večery pod pouliční lampou

20. 05. 2005

3749

Autor

johanne

- Lavička mezi stromy je šedivý kamínek na umetené cestě, který si může vzít a malovat na něj vždy jen jeden člověk. Barevné oblázky se přece neztrácejí.

Byly už snad dvě hodiny v noci. Odbíjely kostelní hodiny? Snad. Jejich zvuk však lidé pomíjejí ve spánku. V noci člověk pravidelný rytmus vůbec neslyší, ve svém nitru neslyší.
Mladá žena se hlouběji zabořila do barevné šály.
U mé lavičky klečí nějaký muž, měla bych se raději odejít, vrátit se domů. Ester, co myslíš, projdu jen kolem a zastavím se tam v té malinké kavárně, uvidím Marka, dnes zase uvidím na chvilinku Marka!, prolezu přes plot a utrhnu si bílou růži v zahradě žlutého domu. Jako vždycky. Zastavím se v kavárně, s růži vloženou mezi stránky tlusté knihy. Tak se mi ta póza líbí. Tak strašně moc, připadám si tak vzdálená ode všech. Tak krásná póza. Co dělá asi Marek? Je s někým jiným? Ester, kdy už bude ta růže červená? Dobře ses ukryl, Marku. Do kterého domu? Ale Marku, skončeme to! Proč mluvit o budoucnosti našeho vztahu, když už nemá ani přítomnost?.
Zastavila se před oknem kavárničky. Tak pozdě, slečno? Není vám zima? zeptal se číšník. Nechcete horkou čokoládu se šlehačkou? Ne, snad jen vafle. Rovnou dvě. I pro něj, šeptla tiše. Vlastně ne, usmála se, rozmyslela jsem si to. Ester, nemůžu si dovolit čokoládu, budu tlustá a Marek se nikdy nevrátí a já už si nikoho nenajdu. Ale Eliško, co si to namlouváš, ohrazovala se potichu Ester, vezmi si, jen si vezmi! S Markem ses chtěla rozejít. Čím je tak výjimečný, když ho nemůžeš srovnat s někým jiným? Rozepjala si teplý kabát a položila jej na židličku vedle sebe. Upravila si vlasy. Položila na stůl před sebe tlustou knihu s ukradenou růží uprostřed.
Do kavárny vešel vysoký muž. Posaď se, vyzvala jej očima. Přinesl jsi sebou chlad a sněhové vločky a snad máš po kapsách rampouchy k probodání. Tak se prober, prober se, a přestaň si hrát, dívko. Nakrčil se, jako nadaný komunikátor, a pohladil ji po ruce. Proč tahle setkávání v noci? Houkl na číšníka, ale ten byl zaměstnán plodným hovorem se zklamanou a osamělou dámou v rohu. Řekl to. Proč si myslíš, že je osamělá? A proč má být zklamaná? Čím to ukazuje? Marku, jak to poznáš? Vždyť to byl jen vtip, bránil se. Pojď se mnou. Chci tě mít u sebe.
Odvrátila se od něj a hledala, kam odložil její šálu a kabát. Držel je na klíně. Musím už odejít. Pomohl jí obléci se. Vrať se. Kdykoli. Ne kdykoli, odmítla ho. Zítra. Tady. Snad. Ani se za ní neohlédl, nepřítomně koukal na své ruce, netušil.

Mladá žena kráčela směrem ke své oblíbené lavičce. Ale ta byla stále ve stínu neznámého muže. Zavrhla jsem už jednou návrat domů, Ester, před chvílí, když on žádal. Proč bych měla měnit svá rozhodnutí? Nemám strach a pak, k té kavárně je blizoučko. Sednu si sem, přítomnost cizích lidí mi nevadí.
Posadila se na trávu, protože lavička byla převrácená. On se na ni neusmál a ona na něj také ne. Zdvořile požádala o navrácení lavičky do původního stavu. Odložil dláto, chvíli přemítal, ale určitě nesváděl vnitřní boj, že?. Není to možné, řekl. Ukryl jsem do dutých noh téhle lavičky nějaké bankovky a dnes je poslední noc, kdy mám příležitost dostat je ven. Bankovky? Proč strkáte peníze do lavičky? Divíte se, slečno? ušklíbl se. To jsem vám ještě neprozradil nic o ostatních místech, kde něco skrývám. Přestaňte se tak chovat. Budu křičet. Tak křičte… ale jen libozvučně.
Když dozpívala, chytla se ho za ruku. Neuvěřitelné. Kdo jste? Ester. Vážně? Krásné jméno. Ale vždyť o jméně dosud nepadla ani zmínka, ohradila se. Kdo tedy jste? Jsem Ester. Jmenuji se Eliška. A co děláte Eliško? Ne, nejsem důležitá já. Zeptejte se Ester. Dobře. Co děláte Ester? Jsem malířka světle modrých obrazů. To je krásné. Přemýšlela jste i nad hnědou? Vlastně ne. Jde o ten pocit, rozumíte mi? Asi ano. Převrátím zas tu lavičku.
Budu vám říkat Matouš. Souhlasíte?

Matouš a nalomená žena. O čem tak mohli mluvit?

Slečno Ester, řekl po chvíli Matouš a naklonil se důvěrně k jejímu levému uchu, načrtněte mi drobnou kresbičku. Nechám vás tu moment osamělou, malujte, ano? Mám tu špatné světlo, odmítla Ester, a zároveň z kapsy tmavého kabátu vytahovala krabičku s modrými pastely a malinký skicák s nahnědlými listy. Matouš zlehka vstal, chvíli se procházel ulicí. Nenápadně se k Ester přikradl z pravé strany a tlumeným hlasem dívku oslovil: Eliško, Eliško, nechme ji malovat. Potřebuji s vámi mluvit. Jen s vámi, slečna vedle vás je příliš… labilní a dominantní. Tanečním krokem se přitočil k malující Ester, necháme vás tu úplně samotnou. Malujte a nekřičte, v žádném případě nekřičte. Nijak. Chápete to?
Odcházel od lavičky. Za sebou slyšel nepravidelné klapání podpatků. Zvuk jej přiměl prudce se otočit. Ne, vy ne. Ester, musíte zůstat vzdálená. Eliško, vy pojďte se mnou. Jste vždycky tak nerozhodná? Eliščin stín se odchlípl od jejího těla a neslyšně se posadil v místech, kde byla lavička. Opodál stál Matouš a Eliška. Víte, co bych si opravdu přál, Eliško? Pohladil ji po zrzavých vlasech. Chtěl bych vás rozetnout na dvě poloviny jako tu lavičku. Osvobodit vás. Vzdala byste se poloviny svého těla ve prospěch stínu? Dokázala byste si vybudovat novou identitu zproštěnou Ester? Podívali se směrem k malující. Určitě byste měla. Ne z falešné solidarity s bližními, ale z pocitu vlastního vítězství. Víte, jak je opojné šlápnout na špatně upevněnou dlažbu a nemít vztek na ty, kteří svou práci odbyli, i na ty, kteří si s potutelným úsměvem prohlížejí vaše punčochy od bláta? Nemít… nemít… lidé jsou stíny svého stínu v nitru.
Poslouchala, dívajíc se stále na Ester. Chyběla jí, jak jí chyběla část jí samotné. Chci mít ještě třetí polovinu těla, chci ještě čtvrtou a pátou, ať jsem jako hvězdice. Chci být někým jiným i sama sebou, chci být malířkou světle modrých obrazů i ubohou lidskou troskou, která si po večerech nad ženskými časopisy hýčká vlastní utrpení, které si vybájila. Nechápete to snad? Vykřikla. Lidé se dostanou do své úlohy a najdou se v ní. Mohou být mnohonásobnými. Chci být žena mnoha tváří. A vybrat si, chci mít volbu. Víte, s Markem ji nemám. Poznala jsem takhle - víte - jenom jeho. Medaile nemá význam pro toho, kdo se klání účastní jako jediný závodník. Je to pak výsměch.
Vzlykla. Nechci být bez něj, chápete to? Každou noc se vídáme a chci zpět k němu. Ale má to takhle smysl? Matouš mlčel, ale Ester odložila kreslení a přibližovala se. Eliška se bezmocně třásla. Řvete jak malej fakan, vyčetl jí. Splynuly. Už je to pryč.
Položila na trávu svou tlustou knihu s bílou růží a posadila se na ni. Matouš zase převrátil lavičku a pokoušel se odpilovat zatavené konce jejích noh. Vás ani nezajímá, proč to dělám? Lhostejně se na něj podívala. Co když jsou to peníze tajně střádané na vraždu mé matky? Eliško, vámi ani taková myšlenka neotřese? Jste zvláštní. Ne, myslím, že jste šetřil na svou volební kampaň. Suše se zasmál. Já kdybych byl v politice, nebyl by v týhle zemi takovej bordel, Eliško.
Zdálo se vám někdy, řekla, že jste vážený aristokrat a sedíte v lóži na gladiátorských zápasech a jen otáčíte palcem nahoru a dolů a oni dole se podle toho oblékají a zase svlékají? Je to komické, že? A celá aréna řve, všichni mlátí do zábradlí a mezi nimi chodí nejvyšší muž světa a roznáší červený popcorn. Poposedla si blíž a spiklenecky pokračovala. Měla jsem takový sen, že jsem takový aristokrat, a viděla jsem ten příběh mnohokrát i z perspektivy roznašeče popcornu, diváka a gladiátora. Každý dělá… to, co chtějí jiní. Nikdo si nevybírá. Chápete to?
Eliško… vzbuďte se. Ester, vám se nechce spát? Ester, představte si modrý svět. Jakou bych měl barvu? Myslím, že hnědou. Hnědá jako když stařenky v supermarketech melou zrnkovou kávu a na všem ulpívá tmavý prach. Hnědá jako když se horká čokoláda rozlévá po čistém ubruse. Hnědá jako když…
Eliško, mám pro vás návrh. Ester necháme stranou, utopí se ve svých metaforách. Eliško, pojďme se milovat.
Vy jste ty peníze schovával pro svou milenku. Schovával?
Neschovával. Nedostanete za to žádné peníze. Je to jen momentální rozmar. Váš rozmar, Eliško. Kam si chcete lehnout? Matouši, jak se doopravdy jmenujete? Dávám vám vytouženou volbu. Vraťte se. Už se můžete vrátit, Eliško.

Ester, a kdy bílá růže zčervená?

johanne

18. 09. 2006

Dát tip

petr(angel): díky za názor, před rokem bych ti asi ještě odporovala, že to není nic nehotovýho a tak :), ale "times they're a-changing"... z myšlenek jen náznaky asi proto, že mnou občas cloumají pocity, že "tohle musí vidět i slepej", ale není to tak, když člověk nezná aspoň trochu minimálně background, ztrácí se... ale léčím se :) od lidí, co znám a četli to, taky přišlo spíš rozpačité odmítnutí :o díky johanka btw, jen nechápu, co myslíš zvláštním formátováním...

petr(angel)

10. 09. 2006

Dát tip

nelíbí
Jako hru se stylem to beru, ale IMHO se pokus nepodařil. Dvojí osobnost, průniky času a ještě k tomu zvláštní formátování...nakonec to dýchá spíše nepovedeným omylem, než skutečně něčím cenným nebo originálním
Jsi dobrá autorka, o tom žádná, ale kdybys psala tímto stylem, tak i skalní přivrženci nakonec hodí flintu do žita.
Z myšlenek jen náznaky a děj nedopracovaný...nelíbí

Alojs

23. 05. 2005

Dát tip

Ač je to zvláštně napsané (absence uvozovek u přímé řeči), tak to vcelku není špatné. Koukám, že tvá dílka unikají pozornosti písmáků. nechápu to... kdyby to napsala třeba Ni... ale ne. budu mlčet. Už jsem se s ní jednou rafl :-)

johanne

23. 05. 2005

Dát tip

Jen jsem to chtěla zkusit, deformace studiem a teorií literatury :)... a pak, neznačenou/nevlastní přímou řečí ještě nic napsanýho nemám :o))) S minimen kritik už u textů, který se trochu vymykají, počítám, takže mě nemusíš pořád litovat ;) [já vím, vím :)]. Některý texty lidi přijmou, jiný ne... To, že nejde jen o počet kritik, dokládá třeba reakce Čokoládové. Takovýhle naprosto zbytečný plácnutí do prostoru je opravdu od kritika obdivuhodné a pro mě to o něm vypovídá cosi dost negativního. Někdy chci, aby lidi o textu přemýšleli, někdy jen, aby se trochu zasmáli. Tj., u některých bude víc neutrálních "líbí" a u těch druhých bych chtěla trochu víc, alespoň o jedno slovo :)). Takže dík :).

Rabb

23. 05. 2005

Dát tip

Calá povídka má v sobě nějaké kouzlo, asi je to tím, jak je napsaná; tak volně, nezávazně. Čte se to těžce, ale dá se to překousnout a stojí to za to. Opravdu nevím, jak bych popsal své pocity, které mám po přečtení... "Zastavím se v kavárně, s růži vloženou mezi stránky tlusté knihy." - hezké T!P

johanne

23. 05. 2005

Dát tip

Díky, jak stojí výše, ten příběh je všude kolem a občasné záblesky zachycuje tenhle text :)

Markel

22. 05. 2005

Dát tip

Zvláštní atmosfera, líbila - T

johanne

22. 05. 2005

Dát tip

Markel, díky moooc ;), snad i proto, že v tom textu je řečeno minimum z toho, co by se dalo pokládat za ucelený příběh Elišky, tudíž to může být trochu náročnější na čtení.