... a po pár letech

(Básník. Filomena)

BÁSNÍK: Haló! Promiňte, upadl Vám kapesník.

FILOMENA: Ach ano, ten je můj. Děkuji. ... Aaa, to jste Vy...

BÁSNÍK: Já?

FILOMENA: Jste to Vy, nebo snad ne?

BÁSNÍK: Jestli jsem to já? No, někdy o tom sám pochybuji.

FILOMENA: Vy jste ten básník, co chodíval navštěvovat našeho pána, a když pán nebyl doma, ujídal jste z nedělního koláče...

BÁSNÍK: To že jsem dělal?

FILOMENA: ... a flirtoval jste se služebnou.

BÁSNÍK: Hmm. To je dost dobře možné. A Vy jste?

FILOMENA: Já jsem ta služebná.

BÁSNÍK: Filomeno! Promiňte, nepoznal jsem Vás. Dovolíte, abych Vám políbil ručku?

FILOMENA: Nepoznal jste mě? To jsem se tolik změnila?

BÁSNÍK: Změnila. Jako když z poupěte plané růže vykvete překrásný květ. Ale co je tohle?

FILOMENA: Copak?

BÁSNÍK: Ta blýskavá věc na Vašem prsteníčku?

FILOMENA: Ach tak. To je snubní prsten. Jsem vdaná.

BÁSNÍK: Opravdu? Kdy se to stalo?

FILOMENA: Už to bude skoro rok. Vás to ale nějak vzalo...

BÁSNÍK: Ale ne. To mě jen u srdce píchlo z toho, jak ten čas neúprosně uhání.

FILOMENA: Netvrďte mi, že Vy jste pořád ještě svobodný. Vy, muž tisíce krásných veršů, které sypete k nohám žen jako okvětní lístky lilií, o Vás se přeci dívky musejí předhánět.

BÁSNÍK: Nebuďte sarkastická, Filomeno. Krom toho je vidět, že o životě básníka toho pořád ještě víte hodně málo.

FILOMENA: Tak mi to tedy vysvětlete.

BÁSNÍK: Básník je jako jednorožec. Tvor na pokraji vyhynutí, který nebyl stvořen k tomu, aby užíval nejrůznějších potěšení tohoto světa, nýbrž proto, aby světu skrze sebe jako zrcadlo ukazoval jeho krásu. K tomu slouží básníkovi verše.

FILOMENA: Já si spíš myslím, že básníci používají verše k tomu, aby sváděli nezkušené služebné, a potom, když se jich nabaží, je se stejnou elegancí odhodí, jako popsaný list papíru.

BÁSNÍK: Jak si tohle můžete myslet? Vždyť mé city k Vám byly vždy upřímné. Trhá mi to srdce.

FILOMENA: Snad byste se mi tu nerozplakal jako malé dítě. Tohle už na mne dávno neplatí. Ale na druhou stranu musím uznat, že život básníka asi musí mít i své ušlechtilé stránky.

BÁSNÍK: To má. I když je to velmi opuštěný život.

FILOMENA: Opuštěný? No tak proč si nenajdete nějakou, která by Vám dělala společnost a zahrnovala Vás péčí a láskou?

BÁSNÍK: Šťastné lásky není básníkům přáno.

FILOMENA: Tomu nevěřím. Copak se celý básníkův svět netočí jen a jen kolem lásky?

BÁSNÍK: To ano. Lásky básníků bývají ale vždy nešťastné. Jen z nešťastné lásky se totiž rodí ty nejkrásnější verše. A jedině potom má život básníka smysl.

FILOMENA: Ale co kdyby přeci jen přišla jednou ta pravá?

BÁSNÍK: Pak by básník přestal býti básníkem. To si ale sám nevybere. Osud určí, zda se člověk básníkem narodí či nikoliv. Básníkovi nezbývá, než to poslušně přijmout, a pak už jen prochází životem, se srdcem odsouzeným k tomu, aby bylo provždy jen hromádkou střepů... Ale copak, Filomeno? Teď to vypadá, jako by bylo do pláče Vám.

FILOMENA: Vy musíte mít opravdu smutný život.

BÁSNÍK: Musí to tak být. Ale ač v lásce žebrákem, je básník bohatý. Neboť vlahý vánek je jeho brokátovým pláštěm, paprsky slunce korunou ze zlata, rozkvetlé louky postelí s nebesy a ranní červánky truhlami rubínů. A celý svět je jeho kouzelným zámkem, v němž ...

FILOMENA: Ach, to je tak krásné, milý pane. Vy jste opravdový umělec.

BÁSNÍK: Jestli se Vám mé verše líbí, jsem velmi rád. A dovolím si Vás za to poprosit o nějaký drobný peníz, neboť i když je mi Váš úsměv největší odměnou, žaludek nezasytí.

FILOMENA: Tu máte čtyři pesa. Děkuji Vám za milou společnost, ráda jsem Vás potkala. Přeji Vám hodně štěstí a buďte sbohem.

BÁSNÍK: I já Vám děkuji, Filomeno. Sbohem.

FILOMENA: (odchází)