Asi jo..

Zeptám se tě zpříma, jakože oba víme.

Znáš ten pocit, kdy se ti vůbec nic nedaří? Kdy všechno, co zkusíš, nedozraje ani dorůžova, natož pak že by až červeně? Pochopíš, když ti nikdo nedá další konvici útěchy, abys zasytil svoji žízeň po neustálým štěstí? Mělo by prý růst na zlatých větvích pod deštníkem s potiskem hvězd. Ale to asi jen těžko.

Zažil jsi už někdy tíseň, která tě hladí jako hroznýš, když má zrovna hlad, a kolem jsi jen ty zevnitř? Nechápeš a ani nemůžeš, kdo ti zase příště hodí balón opatlaný pryskyřicí, jen abys zase uklouzl a už se nezvedl. Jako by si s tebou život hrál kuželky a tys byl ta poslední nespadlá, co ji má mistr právě poslat do háje, a věděl bys, že na tý vyleštěný hladině není nic než tvoje zaoblená naděje, která jediným úderem letí tam, kde končí všechny hračky po období Vánoc, kdy dětičky mění štěňátka za kalašnikovy, jen aby potěšily učitele nějakou tou šťávou z třešní na tom či onom stvolu kostí.

A proč že vlastně žiješ v tomhle bezbarvým rybníku, kde o pstruha nezavadíš ani červem, natož pak potem nebo třesem kdovíčeho? Třeba umírajících mazlíčků - na stupidní příklad.

Zase jsem dneska plula po kolena v asfaltových korunách a zase jsem si zadřela třísku, kterou nemůžu vytáhnout ani hromadou Bachových suit, protože je moc hluboko uvnitř sloní kůže už tak dost rozrytý pohrabáči lovců. Ti taky jenom přiletěli, rozhodili pár úsměvů a vyhořeli jako kytkovaná sukně, co jsem si dneska koupila a která ale vůbec není pěkná, jen tak nějak uměle strojená pro extra-módní svět, kde musíš sežrat, abys nebyl na talíři sám, a oni by tě pak stejně spořádali i s omáčkou, která má být tvým jedem vůči jejich kousnutí. Ale nepomáhá. Nikdy nepomáhá a jakkoli kopeš nožičkama, omotáváš se jen víc a víc na jejich studený příbory, kterýma tě nakonec rozryjí a tvoji chudáčkovskou dušičku típnou o nejbližší obrubník na cestě za zlatem a chválou.

Tak má to vůbec cenu?

…Asi jo..