Skloňte mi hlavu

V přítmí

hranice běžné únosnosti do nebe stoupajících monumentů 

prastarejch ulic

jedna po druhé se procházejíc nadávají

přespávajícím myokardům vytrženým v beznaději

zpět na ulici

stíny

šlapou ztracenejm holčičkám na hlavy

náklaďáky do toho startujou a sešlapujou pedály

až pěkně k zemi

nikoho kromě holčiček nezajímá

že světla jim nesvítí, pouze varovně blikají

stroboskopy tvář/tma/tvář/tma/vyděšená tvář

vřískot

tma/tma

cáry plakátů lepí se větrem na tváře

sundavat věčně se nedaj, nedaj

jakoby sama bolest zaryla nůžky do slabin

bezhlavým rytířům

povalujícím se bezprizorně ve spárách od dlaždic

zažil jsem pár rán kdy by si člověk

byl schopen zvyknout na smrt

na zvuk

podrážky drtící malou vyděšenou kostru

ve tvaru tiskacího S

- jak sípe a noří se potměšile

pod paraplata ke starým dámám

které voní vždycky jinak

než ostatní

zahučelo nad branami domů

cihly sráží nic netušící chodící korzety k zemi

stejně je nikdo nikdy nepočítal tak proč zrovna teď

mech se zaryl za nehty

nechte mě spát

nechte mě ještě chvilku spát

je to jedno

z Těch divnejch rán

kdy člověk přestal milovat