Den bez odezvy.

Zapadá slunce v linii, kde si svět zkouší most a my jsme podlahou. Dům, na jehož fasádě gestikulují větve z nedalekého stromu, se vláčně pohybuje – jakoby odcházel. To vše se ale za pár minut uklidní, zbude pár mléčných cucků ledabyle rozházených po obloze.

***

Zatímco si Kostov myslí, že život je pouhá šeď, ostatní se vehementně připravuje na stmívání. V jeho mysli rotují otázky, jak ji přivítá a zda si nespletl datum a čas, neboť dotyčná už by tu měla být. Na opuštěné zastávce, která je jedinou v tomto městě, stojí on a opodál nějaká coura.

„Ta by už dávno musela být ve vyhnanství,“ pomyslel si smutně, když se rozpomínal na jeho předešlý život. Náhle se ozval zvuk. Nejprve se podíval na špičky bot, poté trochu nahoru a když v jeho výhledu nebylo nic závadného, co by rušilo ticho, tak odhodlaně švihl zrakem a v profilu té pochybné existence zahlédl zprvu malý autobus. Přesně takový, který měl ve svém pokoji. Přibýval na velikosti a rachot neustával. Naopak. Za další moment byl už Kostov notně znervóznělý. Nacpal si ukazováčky do uší. Jeho postava se zdála ještě smutnější.

Postřehl, že autobus dávno zabrzdil. Dívka se začala pohybovat směrem k hluku, který si pouze představoval, neboť  zašpuntované uši nic nepropustily. Se zděšením zjistil, že jeho nohy vlétly do vzduchu a v téže vteřině hledají zem. Jde! Šlape po udusané hlíně k autobusu, i když k chůzi nedal svolení. A nerozmyslel si, co by se mohlo dít dál. I když by jako pravý gentleman měl čekat a vřele doufat, že neznámá dívka i přes desetiminutové zpoždění přijde. A Kostov jí mezitím ujede.

***

Stoupal po schůdkách, které se zanedlouho připnuly jako žebřík k tělu autobusu. Zmateně vytáhl prsty z uší; jen to luplo jako by otevíral šampaňské. Oči se při tom zalily vodou a nabraly si pár loků červeně.

„Už dlouho jsem si nečistil uši,“ mumlal si pro sebe zahanbeně. Znělo to docela omluvně. „Ale je to tím, že dnes ráno v krámku neměli párátka. Dokonce neměli otevříno. Bordel!“

Ruce se mu splašeně chytaly a opouštěly, jak nedokázal udržet rovnováhu. Jednu dobu se držel i v náručí, ale pak si festovně natloukl, jak létal z jedné strany na druhou. Ze strachu se kácel. S úlevou si kecl do druhé poloviny – až za trupem a vlezl si až k okénku. Teprve nyní byl s to porozhlédnout se po krajině, která mu před očima ubíhala jako šelma a docela skleněná příroda to byla. A také viděl, že druhý pasažér si nesedl a pořád stojí u tyče, ačkoli míst k sedění je rovných pětačtyřicet. Tedy už jen 42; nedovolil by jí, aby si vybrala právě jeho druhé sedadlo. Na důkaz toho, že jeho myšlenka má cenu a bude za ní bojovat, pošoupl se o pár centimetrů doprostřed. Na uličku ukázal záda, avšak hlavu otáčel na mladé děvče. Prohlížel si ji se zaujetím. Vyhrnovala si sukni a upravovala kalhotky. Nic divného, aby si na ně mermomocí musela šahat, nezahlédl.

„Co se díváš?“ Zahřměl hlas od tyče.

„Měla si odkašlat,“ pomyslel si a nahlas řekl: „Jak se jmenuješ?“

„Kam jedeš?“                         

„Ptal jsem se, jaké je tvé jméno.“ Měla příjemný hlas. A místa v něm, která člověka dusí.

„Jen jsem si zkoušela, jaké to je — ptát se …Děvče. Tak mi říká většina.“

„A jaké to je? Děvče, proč si nesedneš?“

„Jedu jen kousek za město … tam, kde je zastávka. Nechce se mi. A … je to divný. Radši odpovídám. I na otázky, které nejsou položeny. Takže: jsem Děvče, odtud, mám početnou rodinu a já se snad nemusím popisovat, vidíte mě.“

„Byl bych rád, kdyby mě to zajímalo.“

„Jsi divnej. A přivandrovalec.“

Když pohlédl skrz okénko, spatřil černotu. Někdo venku musel rozlít sklenici s černou tuší. Vše zkamenělo. Tmavé obrysy stromů, lesa a neskutečných řad domů; to jediné lemovalo noc. Civilizace. Jeho oči si přivykly i na černou pasažérku, která měla jen tělo a hlas.

Usmál se, protože to měl pro tuhle chvíli dovolený. Nikdo ho nehlídal. A nějak chtěl opět navázat na divnej rozhovor s ní.

„Vím, že tu máte nějaké skoro diskriminační sklony vůči přistěhovalcům …“

„Máme.“

„No ano. Říkám, že vím, ale já se i divím: proč?“

Vzpomněl si, že bydlel v zemi, kde si voda dělala, co chtěla. Šplouchala. Vrněla. Klokotala a vháněla se do domů. Když si pral prádlo, musel čekat týden, aby uschlo a nikdy nepřestalo vonět mořem. U nohou dokázaly hřát ryby, které se nechytaly, ale jen posbíraly, když skočily na nějaké špatné místo a pomalu odumíraly.

„Protože jsme malá země a bojíme se. To je logické.“ Opět si začala vykasávat sukni.

„Logické to určitě není. Já totiž nejsem jako všichni. Mě bys mohla mít ráda.“

„Jistě, mohla.“

„A tu sukni nech přeci být. Jsi nestoudná.“

Začala se smát. Najednou opora slov spadla a on se cítil jako když nastoupil do autobusu; jako předtím, když ztroskotal na vodě. Nejistý.

„Co jsem řekl?“

„Nic. — Ale je vidět, že tu nejsi od narození. Když si hraju se sukní, dokazuji tím, že máš mou důvěru.“

„No, to je hezký zvyk a poprvé jste to vyjadřovala komu?“

„Řidiči.“

„Aha.“

„A jak já  vyjadřuju důvěru?“

„Tím, že si se mnou po celou dobu povídáš a ještě jsi nevystoupil únikovými dveřmi.“ Zvedla pravou ruku vysoko nad oči. Díval se na její konečky prstů a spatřil malé okénko, které má pro úprk. V duchu se zhrozil.

Autobus se zakuckal a zastavoval u prvního smrku. Podíval se Děvčeti do očí. Neucukla. Seběhla ze schůdků. Kostov za ní.

„Díky a měj se.“

„Nejdeš dál?“

„Ne, vracím se do města. Ale někdy přijď, rád tě uvidím.“

***

Loudal se po neudržované komunikaci; přišlo mu moc vtipné, že autobus jede tak dlouho, jako by si rázoval až na konec světa. Viděl torzo ze zastávky; v ruce držel květinu, co naškubal po cestě. V záhybech.

Stála tam. Strnulá, ale pořád bylo vidět, že čeká. Pozdravili se, promluvili na sebe v duchu zdvořilých frází a když si Kostov myslel, že už jsou dostatečně seznámeni, řekl: „Nechceš si alespoň trochu vykasat sukni?“

„Co si to dovoluješ, grázle?“ Zhrzená dívka švihla s kytkou o zem a odcupitala si to ladnými krůčky, protože nohy ji svazovala těsná sukně.

***

Coural se. Den delší než rok. A přišlo mu moc vtipné, že kdyby měl možnost, vrátil by se. Cizincem proti vlastní vůli je na draka. Ale kdo by chtěl spát na vodě.