Pohádka o dvou sluníčkách

Kdysi dávno svítila na obloze dvě sluníčka.

Celý den se jen tak koulela a hrála si s mráčky na schovávanou. Večer jim vítr  pěkně učesal vlásky, načechral lehoučký polštářek  - a obě hned usnula hlavičkami u sebe. Nedivte se, vždyť po tom celodenním svítění byla moc unavená.

Brzy  ráno jedno sluníčko tuze naříkalo,  bolela ho  hlavička a že mu prý vlásky už  tolik nesvítí. A opravdu, světýlka ubývalo, až zbylo jen docela malinké, jako v lampičce. Nemocné sluníčko ani nemohlo vstát  z postýlky, a tak to zdravé honem spěchalo pro slunečního doktora. Pan doktor rychle nasedl do svého větrného kočáru a rozjel se na to nemocné sluníčko podívat. Bylo to s ním opravdu moc špatné, začalo nám dohořívat. Co teď? Na to žádný lék není, to se prý časem stává všem sluníčkům a hvězdičkám. Ale co s ním teď bude? Vždyť ho děti ve dne na obloze vůbec neuvidí.

Pan doktor dlouho přemýšlel a pak ho něco napadlo. Poprosil souseda  Měsíce, jestli by mu nemocné sluníčko nemohlo dělat každou noc společnost, aby se necítil tak sám. Víte,  byl to už starší, smutný  pán, ale moc hodný.  Pan Měsíc měl velkou radost a souhlasil. Od té doby svítí ve dne jenom jedno sluníčko a to druhé zase v noci se spoustou svých kamarádů a kamarádek. Zdobí noční oblohu pro všechny děti a dědeček Měsíc jim každou noc vypráví pohádky...