Přišel s podzimem,

a dal mému životu oranžovou barvu.

Poutník, který úplnou náhodou

zastavil své odpoledne na chodníku v parku,

u malého, zkrouceného, bezbarvého listu (mé duše).

Ležel pod svícnem, jehož každé rameno

zářilo dokonale sladěnými barvami,

měnícími svůj obraz podle nálady

do různých odstínů úsměvu.

Tiše se posadil vedle a poslouchal,

bříšky prstů psal v prachu otázky,

na které najednou nešlo neodpovědět?

Proč člověk vždycky nejvíc věří tomu,

kdo s ním vlastně vůbec nepočítá?

Sotva se lístek trochu pootevřel a

jen špičkou se dotkl poutníkovi dlaně,

někdo jej vzal a odnesl do herbáře.

Stejně jako já vím,

že až dopíšu tyto řádky,

zůstane jen ticho?

(Vždyť ani nevíš, že jsou pro tebe)

A já dál budu přisuzovat speciální znamení,

všem listům a šiškám, co si jen tak spadnou.

...i stránky v herbáři se časem rozpadnou...