Fotka z příborníku

Boží prst. Tak říkám takové inspiraci, která mě doslova vezme za ruku a přinutí napsat něco, co jsem neprožila přímo. Vím ale, co je být sama, a pro ženu to není o nic lehčí, než pro muže...

Fotka z příborníku Včera jsem našel Tvoji fotku v příborníku. Tu černobílou, tu, jak jsme byli spolu na Medníku. Chtěl jsem zapomenout, ale to se nedá... Na Tvoje vlasy, oči, kůži- na to, jak od sluníčka byla vždycky hnědá. Tři roky už je to, co odešla jsi jinam, tři roky už Tě v prázdnu marně hledám... Tři roky, co jsem tady sám... Hledám člun záchranný- a nacházím jen ztrouchnivělý prám... A tak si beru noční a o volnu jsem v práci. Rána jsou fatamorgána, jak sloni na ledovci. A kamarádi říkaj: tak už zvedni hlavu- dáme ti inzerát, anebo zalov v davu, tolik je žen -a určitě i pro Tebe, my ještě popijem, a ne že půjdeš do nebe! Ale to ani ono pro mě vlastně není, v ruce mám louči, ale bojím se rozednění. V srdci jsou díry jako v ementálu: ztracený vojáček na vartě u zamčeného sálu... A jednou za čas mě samota zdolá: to vždycky ožeru se, baráku dělám vola. Přesně to samé jsem chtěl udělat i včera- když místo flašky našel jsem tu fotku, takový pěkný záběr zdola... Řekne se: jen stará fotka z příborníku... Jenže mně v srdci bodá jak tisíc jehelníků... /2.12. - 12.12.2000 - 29.12.2000/

---