spolčení hlupců

A v matu žárovek jak zrcadel mluvíme do slunečních brýlí

Tečky pod kůží se rozeběhly zmodraly a zůstávají precizní

Čeho to je symbol?

A v tabuli se smutečním oznámením na černém plátně

se odráží celá westernová scenérie       -velikých opatovic-

V kouři cha! jdou najevo citoslovce

čím dál víc se derou na jazyk

A stereotyp je najednou obojek i vodítko na stejné procházce

ve tři odpoledne

nenapadá tě jak z prošlého mlíka udělat sníh

a pak proč se tváříš tak nenávistně

když čekám až odteče studená

Život jsou jen okamžiky údery a odpočítávání

Všecko jenom na chvíli       nic nemáš

Míjíš rudé ksichty komunistů       jsou polomrtví

s hřebínky v zadních kapsách

Sto let neštěstí

Bezzubý úsměv a vulgarismus

Kdo to kdy pochopí

Ten pán má sklony k agresivitě každé oko jinak a je napuchlý

Jako šachistovo vědomí válí se po kostkovaném ubruse

Zápas s minimalismem figurek

Ve stejnostejné stejnosti se zalíbením

snažíš se odhánět otupělost  plácačkou   ale

jsou to pořád stejné mouchy  snad jednou pochopí

A aby to neznělo náhodou moc nehezky zalepím si ústa

Páskou

Co je opršelé musí se opustit

a zatančit na hrobech

bez agrese by se zastavil čas      je agresivní

Bát se je na nic        stejně se tě dotkne

A když už si konečně sedneš

nadechneš se a zařveš „zde je mír“ tak jaký je to pocit?

Vzápětí tě ten smrad dohoní předstihne a polkne

Máme snad zpoždění nebo jdem napřed?

„OJ spolčení hlupců“