Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Podobizna paní Apoline

27. 06. 2005
5
0
2097
Autor
Flavia

Je to dost dlouhý, takže se vůbec neurazím, když to nedočtete, ale pokud se vám to podaří, tak vám děkuji a těším se na kritiku

Podobizna paní Apoline

Pan Kerens, poměrně mladý umělec na volné noze, stál na schodech budovy hlavní pošty v mírně omšelém plášti a rozhlížel se po obou stranách ulice, jakoby někoho hledal, ale přitom sám nevěděl koho. Napadlo ho, že by se cítil lépe, kdyby například něco držel, nebo se mohl trochu procházet. Připadal si tak nějak bezúčelně, jak kolem něho spěšně procházeli lidé podávající si dveře pošty, kteří nesli v rukou všelijaké balíky a dokumenty, díky nimž působili náramně důležitým dojmem.
Pak se však na rohu ulice objevila drožka, která zastavila poblíž něho. Vystoupil z ní muž středního věku s pečlivě střiženým účesem a nóbl oblekem. Naučenými elegantními pohyby popošel pár kroků a přehlédl prostranství před poštou. Jeho pohled se zastavil na umělci (ten si připadal ještě nepřirozeněji a nenormálněji než před tím), ke kterému se okamžitě vydal.
,,Vy jste jistě pan Kerens.“ zvolal s širokým úsměvem a na okamžik to vypadalo, že se chystá k bratrskému objetí.
,,Velice mě těší, že vás poznávám, pane Dornaule,“ prohlásil v odpověď pokud možno stejně vřelým tónem nebo aspoň výrazem.
,,Víte, viděl jsem vaše obrazy a byl jsem naprosto uchvácen jejich neuvěřitelnou opravdovostí a, jak bych to řekl... plastičností. Opravdu grandiózní, úžasné!“ Mluvil s vytříbeným zápalem vyšších vrstev a svá slova doplňoval patřičnými gesty.
,,Jsem nesmírně poctěn vaším zájmem, pane,“ řekl Kerens a pokusil se tvářit se polichocen na nejvyšší míru.
,,Podívejte, mistře, měl bych pro vás jednu malou zakázku. Jsem ochoten vám nabídnout za vaše ctěné služby velmi slušnou cenu. Ovšem jestli nejste zrovna příliš vytížen, nerad bych vás jinak obtěžoval,“ dodal pan Dornaul svým obvyklým zdvořilým tónem.
,,Oh, myslím, že si jistě dokáži najít nějaký čas i na vaše přání,“ odpověděl malíř. Vzpomněl si přitom s hořkou ironií na svůj né zrovna velkolepý podnájemní byt a na to, že už dobrý měsíc nezavadil o jedinou práci. ,,O co se jedná?“
,,...Možná bychom se mohli u toho trochu projít po nábřeží, co říkáte?“ navrhl mimochodem. Vydali se směrem k řece, která měla touto dobou barvu špinavé stoky, ale přeci jen voněla po čerstvě spadaném listí. Kerens si pevněji přitáhl k tělu svůj plášť.
,,Nuže?“ pobídl po chvilce Dornaula.
,,Tak tedy: Chtěl bych po vás, abyste namaloval mojí ženu.“
Malíř se trochu zašklebil. ,,Podle vašeho tónu soudím, že tam bude nějaké to ,ale‘.“
,,Máte úplně pravdu,“ prohlásil a zdálo se, že poněkud znervózněl. ,,Potřeboval bych, abyste jí namaloval nahou.“
,,Eh?“
Oba současně vyrazili rychlejším krokem a pan Dornaul se lehce zarděl.
,,To je opravdu... netradiční zakázka.“ zkonstatoval Kerens, který se rychle otřepal z rozpaků.
,,To asi ano,“ uznal jeho zákazník nejistě. ,,Myslel jsem, že bych vám hned zítra svojí ženu představil a vy byste pak... Jestli ovšem nemáte na plánu něco...“
,,Počkejte, prosím, vy jako chcete, abych si hned zítra přinesl své potřeby a, hmm, mohu se vás na něco zaptat?“
,,No ovšem.“
,,Nebude vaší paní vadit, že bude pózovat úplně cizímu muži jaksi... bez oděvu?“
,,Pro všechny svaté!“ vykřiknul Dornaul zděšeně a zarazil se na místě. Spěšně se rozhlédnul a zachraptěl polohlasem: ,,Ona se to nesmí za žádných okolností dozvědět!“
,,Pak tedy nechápu, jak si celou záležitost představujete.“pronesl Kerens udiveně a znovu pomalu vykročil dopředu. Pan Dornaul zůstal ještě okamžik stát na místě, ale potom ho několika rychlými kroky dohnal.
,,Zkrátka, zítra byste přišel na šálek čaje a při konverzaci byste si mojí ženu nenápadně prohlédl a pak –jí prostě namaloval.“
,,Milý pane, já jsem malíř a považuji jako svůj životní úkol zobrazovat věci co nejvěrněji, zachytit okolní svět na kus plátna podle skutečnosti tak, jak je. A musíte pochopit, že nemohu malovat něco, co nevím, jak vypadá, i když bych vám samozřejmě velice rád vyhověl.“ řekl Kerens s rozhodným přízvukem.
,,Mistře, prosí vás, je to pro mě opravdu důležité,“ dožadoval se Dornaul přijďte tedy aspoň zítra, za to nic nedáte. Právě naopak, slibuji, že na vaší odměně nebudu šetřit.“
,,Dobrá, dobrá, já tedy přijdu.“ prohlásil rezignovaně malíř. Nutně potřebuje nějakou zakázku, jinak by se také mohl za chvíli stát z umělce žebrák.
,,Jsem vám skutečně zavázán,“ oddechl si pan Dornaul. Kdyby se vzal v úvahu jeho vytříbený vyšlechtěný vkus, tak by musel uznat, že se jeho široký úsměv vůbec nehodí k pochmurné hnědošedé řece, která šplouchala kousek pod zábradlím.

K večeru příštího dne stál Kerens před krásným domem, který byl dokonalým příkladem vzorné údržby. Na chodníčku vysypaném oblázky byste nenašli jediný lístek plevele. Po obou stranách pěti schodů k hlavnímu vchodu visely keramické truhlíky, které skoro nebyly vidět pod záplavou drobných růžových a fialových květů. Kerens se pousmál, když pomyslel na tu absurdní situaci, že tu stojí proto, aby tajně maloval boháčovu nahou ženu.
Dveře se otevřely a objevila se v nich postava pana Dornaula s širokým vřelým gestem.
,,Vítejte, vítejte,“ zvolal až příliš nadšeně, ,,jen vstupte, mistře, smím vám pověsit kabát?“ Byl by si ho raději pověsil sám, a tak se aspoň snažil, aby nebyly moc vidět ošoupané švy. Na ebenovém věšáku bohužel vypadal ještě opotřebovaněji.
,,Poli! No tak, Apoline, pojď sem,“ zvolal hostitel, ,,Máme vzácnou návštěvu. Tohle je pan Kerens, umělec velikých rozměrů, jeho díla jsou opravdu skvostem!“
,,Velice mě těší. Už jsem slyšela o vašich úžasných obrazech!“ pronesla milým hlasem.
Paní Dornaulová byla vskutku půvabná dáma. Mohla být o něco mladší, než její manžel, zářila šarmantním úsměvem a měla stále svěží rysy. Několika frázemi se s hostem uvítala a pak se všichni přesunuli do vedlejší místnosti, kam právě služebná přinášela podnos s čajem.
Paní Apoline se ukázala jako velká znalkyně společenských konverzací, její výraz byl plný zájmu a v zásobě měla nevyčerpatelné množství témat, která nadhazovala s takovou samozřejmostí, že nakonec působila naprosto přirozeně a nenuceně.
O dvě hodiny později vyšel Kerens znovu na oblázkový chodníček v doprovodu pana Dornaula, který se nabídl, že ho kus vyprovodí.
,,Musím vám říci, že máte velice krásnou paní,“ prohlásil malíř uznale, když se vydali po ulici.
,,Děkuji vám, myslím, že je to nejkrásnější žena na světě.“zazněla zasněná odpověď.
,,Přesto jí teď nemůžu namalovat.“
,,Proč ne?!“
,,Víte, díval jsem se na vaší manželku dvě hodiny v kuse, ale uznejte, že nemůžu odhadnout, jak bude vypadat, když si svlékne červený korzet a tři široké sukně s krajkou.“
,,Jste přece malíř,“ připomněl mu Dornaul, ,,musíte mít přece nějakou tu představivost!“
,,Především jsem pouze malíř,“ podotknul Kerens, ,,a nemohu malovat ženu, kterou nevidím.“ dodal důrazně. Po chvilce trapné pomlky, kdy cítil na těle zoufalé psí oči svého zákazníka, si odkašlal a váhavě prohlásil: ,,Byla by tu ještě jedna taková možnost, kterou bych však uskutečnil jen velmi nerad. (vedle něj se rozzářil pár očí) Mohl bych teoreticky použít za vzor nějakou jinou, dejme tomu fiktivní, dámu. Výsledkem by ovšem pak bylo tělo cizí ženy s nasazenou hlavou vaší manželky.“
,,To nepřipadá v úvahu, nikomu se Apolinina hlava nasazovat nebude,“ bránil se Dornaul, ,,musí to být přesně a zrovna ona a nikdo, nikdo jiný.“
,,To je špatné,“ pokrčil malíř rameny. Bylo mu líto peněz, o které asi přichází, bylo mu líto pana Dornaula a nakonec i toho bláznivého nápadu. Najednou se ale napřímil. ,,Promiňte, že jsem tak smělý“ začal váhavě, ,,ale na co ten obraz vlastně tolik potřebujete?“
Koutkem oka zahlédl, jak sebou Dornaul trhnul.
,,Chci... chci si ho... dát do své pracovny. Abych se mohl na Poli stále dívat, víte?“
Kerens na něj vrhnul přísný otcovský pohled, ale už nic neřekl. Bude muset tomu bláznovi říci, že nemůže jinak, než jeho zakázku odmítnout. Takovéto věci dělal moc nerad, ale někdy to prostě jinak nešlo. Jak tak mlčky šli tmavou ulicí, začal k tomu vymýšlet vhodná slova. V tom se pan Dornaul znovu ozval.
,,Už jsem na to přišel,“ zvolal. ,,Napadl mě způsob, jak byste mohl Apoline spatřit a ona se to při tom nedozvěděla. -Koupelna, to je ono!“
,,Mám se snad schovat pod vanu?“ zeptal se Kerens s neskrývanou ironií.
,,Ne, to nebude třeba. Z koupelny vede malé okénko do zahrady, ano, okénko, a tím se budete tajně koukat dovnitř!“
,,Jestli tomu dobře rozumím, navádíte mě, abych špehoval vaší ženu při koupeli.“ řekl malíř nevěřícně.
,,Oh, jistě že ne! To není žádné špehování.“ prohlásil Dornaul, ale bylo jasné, že tomu sám nevěří. Snažil se vyhnout se přímému pohledu, protože jemu samotnému tento návrh přišel ostudný.
Ne že by Kerens neměl rád dobrodružství (a tohle by bylo dobrodružství vskutku pikantní), ale měl pocit, že tohle je přespříliš pro jeho osobní důstojnost. Na druhou stranu tu byla stále ta nepříjemná skutečnost o jeho finanční situaci. Ale šmírovat dámu v koupelně, to opravdu ještě neměl za potřebí.
,,To asi nepůjde,“ prohlásit taktně.
Pan Dournal byl však do té míry uchvácen svým novým řešením situace, že se nenechal snadno odbýt. A zavalil malíře takovou lavinou prosebného tlachání, že než došli do jeho ulice, tak kývnul.
Než se však rozešli, poznamenal suše: ,,Doufám, že vaše žena nepoužívá pěnu do koupele.“

Úterý, tři čtvrtě na osm. Pan Dornaul stál jak přimražený ve vstupní hale, kde cítil, že má největší přehled. Chvílemi si musel připomínat, že má dýchat, protože měl velké tendence tak nečinit. Cítil se tak rozrušen, že to snad ještě nezažil a, jak doufal, už nikdy nezažije. Prudce se otočil, když uslyšel bouchnutí dveří. Do haly vpadla služebná se zděšeným výrazem a divoce šermovala rukama kolem sebe.
,,Honem, pojďte, někdo je v zahradě!“ sípala, snažíce se popadnout dech.
,,Uklidněte se, Ino, kdo by byl v naší zahradě?“ chlácholil jí přiškrceně Dornaul a cítil, jak při tom bledne.
,,Je tam, nějaký bídník tam vlez! Viděla jsem na vlastní oči, jak se škrábal po střeše altánku!“ řvala a zuřivě ukazovala do zahrady.
,,Nekřičte tolik,“ upozornil jí důrazným polohlasem a zoufale se rozhlédl. ,,Říkám vám, že tam nikdo není, opravdu se není třeba znepokojovat.“
,,Tak ono se není potřeba znepokojovat?!“ zaječela tak, že pan Dornaul bezděky odskočil. ,,Nějakej prevít běhá po zahradě, div že ho ještě nemáme v domě a tím se není třeba znepokojovat?!“ Vypadala jak rozlícená bohyně spravedlnosti v domácí zástěře. ,,Tak já vám něco povím. Tohle by se měla dozvědět vaše paní. Ta by na to měla určitě jiný názor!“
„Ino!“ vyrazil ze sebe pán domu, který se sice ještě trochu krčil v ozvěně jejího křiku, ale pokusil se sebrat všechny zbytky své autority, pokud bylo v tu chvíli možné ještě nějaké nalézt. ,,Žádám vás, abyste se přestala chovat hystericky a zakazuji vám se o tom jakkoliv zmiňovat před mojí ženou!“
,,Jak si přejete, to je vaše věc,“ zavrčela pohrdavě služebná, sebrala košili, která jí během jejího projevu vypadla z ruky, a povzneseným uraženým krokem opustila halu.
Naneštěstí pro pana Dornaula to rozhodně nebylo toho dne naposledy, co se do něj někdo pustil.
Za nějakou chvíli se nenápadně vytratil a vydal se k blízkému náměstíčku, které bylo sevřeno mezi starými tichými domy. Nikdo tam ještě nebyl, a tak si krátil čas pozorováním sochy uprostřed barokní kašny. Byla to krásná dívka s dlouhými kadeřemi a rozevlátým rouchem představující alegorické svítání. Z určitého úhlu mu nějak připomínala Apoline.
Pak se na rohu objevila proti svitu lucerny silueta Kerense. Neviděl mu do tváře, ale podle rázného kroku si lehce domyslel, že tu bude nějaký problém. Koutkem oka zavadil o vytesanou dívku na kašně a zdálo se mu, že její pohled zpřísněl. Když malíř došel až k němu, prudce vydechl a začal bez pozdravu jedovatým tónem.
,,Tak nejprve jsem vám lezl po domě jak nájemní vrah, o plotě nehovořím, pak jsem se namáčknul do malého vikýře, kde loni hnízdili holubi, potom jsem se málem zabil, když jsem se snažil schovat se před služebnou, která věšela prádlo, a vy, vy nejste schopen ani odstranit tu růžovou hedvábnou zástěnu mezi oknem a vanou!“
,,Oh, zástěna!“
,,Ano, přesně ta.“
,,Hloupá růžová zástěna...“
,,Ne zástěna, vy jste hloupý!“
,,Prosím?“
,,Už nemám co dodat.“
,,Pane Kerensi, slibuji na svou čest, že už tam příště nebude,“ řekl Dornaul omluvně.
,,Jaké příště?! Nemyslíte si snad, že tam ještě někdy polezu!“
,,Dám vám za to kolik si jen řeknete.“
Malíř na něj mlčky pohlédl. Bylo těžké odhadnout, jak zareaguje, ale vypadalo to dost zlověstně.
,,Přece mě v tom nenecháte samotného,“ prohlásil bezradně pan Dornaul.
,,Nenechám samotného v čem?“ zeptal se Kerens náhle. ,,Po tom, co jsem všechno podniknul si vyprošuji právo vědět, jaký máte s obrazem skutečný úmysl.“
,,Vidím, že mi nic jiného nezbývá,“ povzdychl si Dornaul a proti všem svým způsobům usedl těžce na okraj kamenné kašny.
,,Asi tak před dvěmi lety do mého života vstoupil jakýsi pan Fester. Poprvé jsem ho viděl na jednom večírku, kam jsme s ženou vyrazili. Působil na mě jako slušný sebevědomý muž, který ví, co se patří. Toho večera, a vlastně neustále od té doby, se až příliš zajímal o Apoline. Myslel jsem, že jde jen o ten jeden den, ale to jsem se mýlil. Nosil jí květiny, posílal dárky, občas i báseň, a ona ty básně s nadšením četla a pak je s pečlivostí ukládala do zásuvky v ložnici. Dovolil si jí dokonce pozvat na loveckou slavnost! Byl jsem tak bezmocný. Zdálo se mi, že kdykoliv jsem se na ní podíval, oplatila mi jen takovým lhostejným pohledem. Neopovážil jsem se jí cokoliv říci, usoudil jsem, že nejlepší bude jí nechat o samotě, a doufat, že se její srdce nenechá ošálit. Nemohl jsem dělat nic jiného, než přihlížet, jak mi nějaký hejsek svádí ženu. Pak mi ale jednoho dne došla trpělivost. Počkal jsem si na něj a požádal ho, aby neobtěžoval mojí manželku. Musím říci, že jsem si během našeho rozhovoru vyslechl mnoho neuctivých výrazů a narážek. Nakonec mi ale slíbil, že když mu opatřím takový obraz, o jaký vás tolik žádám, tak odjede z města a nechá Apoline na pokoji. Pochopte proto, že vaše služby jsou pro mě nedocenitelné.“
Mezitím se setmělo a ochladilo, ale toho si přirozeně vůbec nevšimli. Kerens, který se také usadil na kašně, hleděl celou dobu zamyšleně do země.
,,Musím říci, že jste neobyčejně naivní člověk,“ prohlásil pathetickým hlasem. ,,A s lítostí také musím sdělit, že vám asi žádný můj obraz nepomůže.“
,,Ale vždyť právě jen to mi může pomoci,“ zvolal pan Dornaul udiveně.
,,Už jsem řekl. Jste moc naivní.“
,,Vy myslíte, že pan Fester...“
,,...je starý bídák.“
,,To se mýlíte, jistě své slovo dodrží.“
,,Chcete se vsadit?“
,,On je to jinak čestný muž.“
,,Čestný muž svádící vdanou ženu. A navíc si žádá její nahou podobiznu,“ podotknul Kerens věcně.
,,Prosím vás,“ zaúpěl Dornaul, ,,je to jediné východisko. Nikdo jiný než vy a nic jiného než váš obraz mě nemůže zachránit.“
Malíř pokrčil rameny. Vstal a vykročil pryč tichým náměstím.
,,Počkejte! Ach, prosím vás, pro všechno na světě, neodcházejte!“ ozvalo se za ním a znělo to jako poslední vzdech, který vydává ubohá umírající, ne, tisíce, miliony ubohých umírajících laní. Kerens se téměř neúmyslně zarazil. –A tím se připravil o jedinou šanci vyklouznout z tohoto absurdního podniku. Byl znovu polapen. I přestože namítal, že už v životě nehodlá lézt po zahradních altáncích, a už vůbec netouží znovu nahlédnout do jeho koupelny, i kdyby se tam zjevila Panna Marie, a že odmítá dělat jakékoliv podobné dětinskosti kvůli nedůvěryhodným slibům nějakého svůdníka žen. Jenomže mu to bylo málo platné. Výmluvnost je totiž řemeslem boháčů. A když takovýto školený řečník chytne slinu, je těžké (vlastně téměř nemožné) mu jakkoliv oponovat. A stejně jako v tomto případě vždy připraví protihráče o jakoukoliv možnost říci ne.

Když večer ještě více postoupil, malíř Kerens usínal na své pohovce a přemýšlel o jednom naivním bezelstném muži, o velkém balíku peněz a o tom, k čemu všemu jsme navedeni škodolibými cestami osudu.
V jiném domě ve vedlejší čtvrti však tou dobou vládlo těžké ovzduší. Paní Dornaulová byla ve špatném rozpoložení, protože jí kamsi zmizela koupelová pěna a nějakým záhadným způsobem se roztrhla její hedvábná zástěna. Nic nepomáhalo to, že jí manžel slíbil pěnu hned zítra opatřit a zástěnu odnést na spravení, vždyť jí má už připravenou v hale. Služebná Ina byla toho večera neobvykle nabroušená, odpovídala jednoslovně a nápadně hlasitě zavírala dveře. Pan Dornaul se choval ještě křečovitěji než jindy a nevědomky kolem sebe vrhal kradmé pohledy. Byla to tichá idyla pod psa.

Tenká laťka zaskřípěla a pak se prasknutím prolomila. Kerens se už nadechoval, aby si ulevil šťavnatou kletbou, ale potom si to rozmyslel, protože všechnu svou energii spotřeboval na snahu udržet se zavěšený na pečlivě opečovávaném rdesnu. Právě se přesvědčil, že křehká dřevěná konstrukce na zdi domu výborně podpírá popínavé rostliny, ale o to méně se hodí jako žebřík. Po chvilce se přeci jenom vydrápal do toho proklatého vikýře, načež neodolal a na znamení vítězství si odplivnul dolů do narcisového záhonu. Stále při tom nemohl pochopit, která část jeho šíleného Já může za to, že dál pokračuje s tímto nesmyslným plánem. Po pravdě řečeno se velice těšil, až už bude zase na pevné zemi. Aspoň se dnes nemusí obávat útoku služebné. Ina byla v té chvíli plně zaměstnána panem Dornaulem, který s ní v kuchyni velmi odpovědně probíral vážné téma vzorku na nové záclony.
Nečekal dlouho. Dveře koupelny se otevřely a Apoline vstoupila ladným krokem. Na sobě měla jen bílou košilku, ale i tu brzy svlékla a beze spěchu složila na malý stolek. Kerens se nenápadně vyklonil, aby lépe viděl. Jeho tvář přešla z nevrlého sevření do obdivného výrazu. Když paní Dornaulová vklouzla do koupele (pěna naštěstí stále chyběla), připustil si malíř, že tento podnik má i své klady. Pociťoval je dvojnásob, nejen očima muže ale i umělce. Napadlo ho, že ten vyděrač Fester by mu jistě draze zaplatil, aby mohl být teď na jeho místě. Ta představa v něm vzbudila krásný škodolibý pocit. Sladce si povzdechnul, vytáhl náčrtník a dal se do práce. Apolininy křivky se hbitě přesouvaly z koupelny na hrubý papír v jeho rukou. Až bude malíř v teple domova, ožije tato dáma v harmonii olejových barev.

Paprsky zářivého odpoledního slunce si nakonec našly i malířův tmavý byt a až po okraj ho zalily svým optimismem. I Kerens mu rychle podlehnul a nechal se opájet dobrou náladou. Právě maloval malé zátiší Sklenice vína s dýmkou. Žádné jmění mu to sice nevynese, ale kupce na trhu najde rychle a bude si moci konečně dojít na pořádnou večeři. Navíc se už těšil, až bude hotov a užije si drobného požitku, který mu skýtá předloha. A velké peníze na něj čekají také, a to v podobě rozpracovaného plátna na malířském stojanu v rohu za jeho zády. Zatím bylo rozpoznat jen nahou ležící ženskou postavu. Už brzy však jeho štětec přidá detailnější rysy a promění anonymní ženu v jednu konkrétní.
Někdo zaklepal na dveře.
Kerens zvednul udiveně hlavu. Nikdo z jeho přátel nechodívá v tuhle dobu a jiné dost řídké návštěvy nepřichází neohlášeny. V rychlosti si v hlavě překontroloval, že momentálně nemá žádný nesplacený dluh. Potom se napřímil a řekl zvučným hlasem: ,,Dále.“
Dveře se nesměle otevřely. Na prahu stanula –Apoline Dornaulová. Přes ramena měla přehozený šál barvy lila a na hlavě jí v účesu seděl elegantní stejnobarevný klobouček.
Malíř se nadechnul a vydal krátký neartikulovaný zvuk.
,,Smím na okamžik dále?“ zeptala se svým společenským úsměvem.
,,Ale...ale jistě, jen vstupte,“ odpověděl a roztržitě odstranil z proutěného křesla knihu a pomačkanou košili.
Apoline vešla a letmo se rozhlédla. Nedala však na obličeji znát nic z toho, co si jistě při prvním pohledu na tento byt musela myslet. Ve skutečnosti jí to přišlo docela romantické. Žít jako tento umělec, s bohémskými myšlenkami někde v jiném světě, nestarajíce se o ten všední povrchní skutečný svět. Jenže tento umělec byl občas v realitě až moc a důvody jeho způsobu života byly o něco méně poetické, než si myslela.
,,Promiňte, že jsem vás takto zaskočila,“ začala, když se usadila do křesla, ,,ale má to zůstat v tajnosti před mým manželem. On bude mít narozeniny a řekla jsem si, že by ho jistě potěšil nějaký malý obrázek, který jste namaloval. Vaše malování se mu tolik líbí...Což třeba tenhle s dýmkou? Byl by na prodej?“
,,Ano, ten je na prodej zcela určitě,“ prohlásil s úlevou Kerens. Už se začal skoro děsit toho, že byl spatřen v tom okně.
,,Víte,“ pokračovala Apoline důvěrnějším hlasem, ,,chtěla bych mu udělat radost. Potřeboval by to. Vypadá teď tak vážně a ustaraně.“
,,Hmm,“prohlásil malíř, protože ho nic lepšího nenapadlo. Dámě to však patrně vůbec nevadilo, protože dál pokračovala v zamyšleném monologu.
,,Už nějakou dobu to pozoruji. Jako by to byl někdo jiný, takový nemluvný, bez zájmu. Mám dokonce pocit, že se mi vyhýbá. Kdy mě jen vzal naposledy někam do společnosti? Je jako bez duše. Myslíte, že ho něco hrozného trápí?“
,,Nemám tušení...“
,,Z něčeho je nešťastný, nebo už o mě ztratil zájem,“ prohlásila paní Dornaulová.
,,To je hloupost,“ upozornil jí důrazně Kerens. Tento rozhovor se mu vůbec nelíbil. Od toho jsou přece faráři, aby se k nim chodilo do zpovědnice s tajnými problémy. Ale ona pokračovala ještě srdceryvnějším tónem.
,,Cítím se najednou tak sama. Ještě, že mám aspoň ty básně...Miluji poezii, je v ní tolik vášně!“
,,Já také,“ řekl malíř, ačkoliv věděl, že lhát se nemá. Věděl ale také, že se musí tvářit, jako že vůbec neví, o jaké konkrétní básně se jedná.
Apoline s povzdechem vstala a přešla jako ve snách k oknu.
,,Máte hezký výhled...“ prohodila zcela bezmyšlenkovitě. Opravdu zcela, protože toto okno zrovna vedlo do špinavé ulice. Kerens absolutně nevěděl, co má dělat, a tak strnule seděl a čekal, jak se věc vyvine. Apoline se pomalu otočila –a v tu chvíli stála přímo proti nedokončenému obrazu na stojanu. Prudké mrknutí prozradilo, jak rychle se vrátila nohama na zem.
,,Nevěděla jsem, že malujete i takovéto podobizny,“ pronesla odměřeně.
,,Maluji to, co si lidé žádají,“ bránil se Kerens.
,,Kdybych vás požádala, abyste namaloval Satana vládnoucího na nebesích, taky byste to udělal?“ otázala se ostře.
,,To bych určitě neudělal,“ vysvětloval stejně rozhodným hlasem. ,,Satana jsem v životě neviděl a já zobrazuji pouze to, co jsem spatřil.“
,,Áááá! takže tu ženu jste také viděl?!“ zvolala Apoline znechuceně. Bylo vidět, že je zděšena, jakému individu se to svěřila se svým osobním životem.
,,Ano, viděl jsem jí,“ připustil Kerens s kamennou tváří, ačkoliv ho to stálo velké úsilí. Jak jen vybřednout z této situace?
,,Oh,“ pronesla paní Dornaulová znechuceně. ,,Jen nemůžu pochopit, že se vůbec nějaká žena sníží k tomu, aby se sama od sebe nechala takto zobrazovat.“
,,Já nevím, jestli to bylo samo od sebe. To byste se musela zeptat toho jejího milence, nebo kdo to byl, kdo si ten obraz objednal,“ pokrčil lhostejně rameny a při tom se v duchu modlil, aby mu aspoň jednou v životě něco vyšlo. Něco ho totiž napadlo.
,,Tak vy ani nevíte, kdo si ten obraz objednal?“
,,Pravda, nevím o něm mnoho,“ odpověděl pomalu. Teď nesmí nic zkazit. Proboha, ať to vyjde! ,,Vím jen, že to byl nějaký pan Fester.“
Vzduch v malířově bytečku (ze kterého už před dlouhou chvílí zmizela poslední molekula optimismu) jako by náhle rozťal blesk. Paní Dornaulová zbledla. Zírala chvíli na Kerense s široce otevřenýma očima.
,,Kdo?“ zeptala se tiše.
,,Vy ho snad znáte?“ zeptal se s trošičku jízlivým i když nechtěným přízvukem. Vyměnili si role. Teď to byl on, kdo je nad věcí.
,,Ne, ne. Nikoliv,“ drmolila Apoline.
,,No tak to vidíte,“ kul dál žhavé železo, ,,a kdybyste ho viděla poprvé, musela byste si myslet, že by to byl nejdokonalejší manžel na celém světě, kolik umí rozdávat šarmu. A přitom si nechává malovat takovéhle obrazy. Muži často smýšlí k ženám jinak, než jak se k nim chovají, mladá paní,“ poučoval jí zasvěceným hlasem.
,,Ano, to je ono, chovají se jinak, než smýšlí,“ řekla polohlasem Apoline, která vypadala jako u zjevení. Ještě to sice neměla v hlavě srovnané, ale už se rychle zvedla k odchodu. Ve dveřích se zarazila a pohlédla na malíře, jako by ještě chtěla něco říci, ale pak beze slova odešla a nechala otevřené dveře dokořán.
Když umlkly její spěšné kroky na schodišti, šel je Kerens zavřít. Jak se trochu vzpamatoval z předešlé dramatické situace, řekl prázdnému křeslu: ,,Vždyť jsem ani nezalhal. Tu podobiznu přeci původně chtěl ten Fester, nebo ne?“

Druhý den mu přišlo spěšné psaní. Úhledným, i když znatelně rozechvělým rukopisem v něm stálo:

Vážený mistře Kerensi,
Dosud přesně nevím, co se včera odehrálo mezi vámi a mojí ženou, ale musím vám tisíckrát poděkovat. Nemohu ani popsat slovy, jak si vážím toho, co jste pro mě udělal. Nevím přesně jak, ale podařilo se vám to, po čem tajně toužím už mnoho měsíců. Podobiznu už nepotřebuji, můžete si jí nechat. Ty peníze však samozřejmě pošlu. Do týdne je budete mít, ačkoliv jsem si vědom toho, že vaše služba nelze ocenit penězi. Učinil jste mě nejšťastnějším člověkem na světě. Jsem vám nadosmrti zavázán.
Váš věčný dlužník,
Dornaul

Kerens složil list zpátky do obálky. ,Peníze samozřejmě pošlu,‘ opakoval si v duchu fascinovaně. Napadlo ho, že někdy ani nemusí umět malovat, aby uspokojil zákazníka. ,Opravdu zvláštní člověk...a má ještě zvláštnější ženu.‘ Při této myšlence se zadíval na rozmalované plátno. Chvíli ho prohlížel pozorným okem a bylo na něm znát jakési uspokojení. ,Ten obraz dokončím,‘ rozhodl. Jak se tak na podobiznu paní Dornaulové díval, objevil se mu na tváři lehký úsměv. ,Ne, prodávat ho rozhodně nebudu.‘


















Buendía
30. 07. 2005
Dát tip
No, mně se to četlo parádně...sice je skoro půlnoc, ale neodtrhla jsem oči od monitoru, maš svůj sloh, výrazy, nápady...klidně se pusť do něčeho většího, například se mi už stýská po Hierstarovi. Fakt se to hezky čte. Dík:-)

Ezechiel
30. 06. 2005
Dát tip
Tak Flavi.. povtivě jsem si to vytiskl a několikrát přečetl, když to publikuješ, pozorně si to přečti, někde ti tam chybí nějaký písmenko, nebo tak něco. Jinak rozhodne to neni nezajimavy..zajimala by me tva inspirace. Urcite by nebylo spatne to osvezit vice prime reci. A co treba nejake cteni na pokracovani? .. drzim palec a tipuju

Flavia
30. 06. 2005
Dát tip
Chybky zkusím opravit. Inspirace...no ani sama nevím, prostě mě jednou napadla a pobavila představa muže, který se snaží přesvědčit jiného muže, aby špehoval jeho ženu... nevím, prostě přilítla múza a vrazila mi tu myšlenku do ruky :-)

Flavia
30. 06. 2005
Dát tip
Ještě jednou chci poděkovat vám všem, co jste měli tu trpělivost a přečetli to, a taky dík za ty skvělý věcný kritiky, budu to všechno brát při další tvorbě na vědomí :-)

Alimra
28. 06. 2005
Dát tip
dočetla jsem do konce .-)*

Manon2
27. 06. 2005
Dát tip
A já to budu praktikovat stejně jako poulett, takže se k tomu časem vrátím a přihodím názor :), začátek se mi totiž líbil.

sysifon
27. 06. 2005
Dát tip
Myslím, že bys měla začít psát detektivní romány.Délkou na to máš, co se týče vytvoření zápletky a vykreslení postav také. Je to realistické, představila jsem si toho detektiva z viktoriánské Anglie, jak dávali seriál na Primě, myslím, že to byla předloha A.Christie:)

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru