Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Před dvěma lety

28. 06. 2005
5
0
2559
Autor
poliana

 

 

Před dvěma lety

 

 

Usedám k oknu hledat veselé příběhy. Před naším domem stojí vysoká lípa a její větve mávají před oknem v rytmu podzimu. Moc veselý to není, napadá mě, že je čas „jít se někam schovat“. To je podzim, odchází se do tepla a ven se strká nos, jen když je lednice úplně prázdná. Tak v tomhle čase se narodil, přesně před dvěma lety přišel,můj syn.

Neměla jsem svou rodinu, jen papír na němž se žádalo o zrušení rodiny ještě nevzniklé, na podzim…Schovali jsme se k mým rodičům. Tam jsme šli. Vypínali jsme telefon hovořící o jakýchsi nabídkách, kompromisech, pak urážkách, varováních…Budili se po hodině k jídlu a vyvářeli pleny v hrnci. Dělali výlety do soudní síně. To všechno s mým synem- dnes dvouletým. Při oslavě jeho narození, tohle všechno zahvízdá. Už dva roky to je, kdy všechno zlý skončilo a začalo nám svítit podzimní slunce. Šimon přišel a všechny dohady byly ty tam. Skončilo všechno, co by mu mělo narušovat tu nejkrásnější dobu- dětství. Prý nežli dva rodiče v nepohodě, je lepší jeden v pohodě. A tak jsem se postavila pevně nohama na zem. Uvažovala jsem o tom, že nemůžeme stále bydlet u mých rodičů a tak jsem obíhala inzeráty typu:“Prodám byt…“ Nebyly k mání a když se náhodou nějaký objevil, nebyl pro nás finančně dostupný. Nakonec se vyloupl malý domeček po pánu, který se jmenoval Šimon a tak jsme ho koupili. Jmenoval se jako můj syn a to mě bavilo. Měla jsem tedy dům, dítě a  boha velice blízko, stála jsem přímo vedle něho, nejblíž jak jsem to kdy zažila… Utěšovala se tím, že On je vlastně Šimonův pravý otec, uvažovala o všech velkých osobnostech, jež vychovaly pouze matky. S dojetím jsem přijímala něžnou ochranu mých rodičů, sester, přátel, jak se snažili zaplnit to místo, kde měl stát on , ve mně a v Šimonovi. Ale to se do knih nepíše. Je toho ještě víc a přeci řekli byste, pouhé dva roky. Byl to velký výcvik mé duše, odpoutání od sebe samotné, napojení na malou bytost, jež mě tolik potřebovala a někdy až k neunesení pocit zodpovědnosti, jen na mě. Tak to jsem si jen tak vzpomněla na to krásno na tenkém ledě, když se mi narodil můj syn. A vidíte i kdybych sebevíc to všechno chtěla vykrojit a zapomenout na ten pokus o manželství, přijde můj dvouletý důkaz a cosi mi pošeptá do ucha, v něm je to panečku pečlivě zaznamenáno, snad slunečního psaní bude víc, než toho u synova zrození….

 

 

 

 

 

 


poliana
19. 09. 2005
Dát tip
Barmane moc díky za návštěvu a kritiku.

Barman
18. 09. 2005
Dát tip
Líbí se mi-připomíná mi to Koubkův styl a toho já rád*

Markel
26. 07. 2005
Dát tip
Asi jako Kitii, dojmulo i zaujalo, držím palečky do dalších let, jak do dalšího života, tak k dalšímu psaní. U mne to bylo o něčem jiném. Měla jsem to těžší a měla jsem to lehčí, bylo by to na delší debatu, měj se krásně - T :-)))

Kytiii
24. 07. 2005
Dát tip
No, jako životní příběh je to opravdu smutné s nádechem naděje... Ale jako povídce tomu zase chybí konec... byť třeba otevřený. Máš tam pár velice pěkných obratů, ale děláš ze čtenáře blbce (neboj, to dělá každý začínající autor) - třeba: Schovali jsme se k mým rodičům. Tam jsme šli. - ta druhá věta je tam úplně zbytečná, úplně tam ruší... Kdo by nepochopil, že když jste se schovali k rodičům, že jste tam šli? :o) nebo hned následující: Budili se po hodině k jídlu a vyvářeli pleny v hrnci. Dělali výlety do soudní síně. To všechno s mým synem- dnes dvouletým. - opět všichni chápou, že jsi se k jídlu budila s chlapečkem, s ním vyvářela plenky i se trmácela k soudu... proč to zdůrazňovat... a to že mu jsou dva, si všichni dovedou spočítat, píšeš o tom hned na začátku... Jako povídka by to potřebovalo zahrnout nějaké dialogy, příhodu... akci... Jako úvod k povídce by to byl dobrý základ... asi tak. Doufám, že jsem Ti nevzala chuť to zkoušet dál, protože to musíš. Musíš se vypsat a párkrát narazit... Budu na Tebe myslet.

poliana
24. 07. 2005
Dát tip
Moc děkuji za Tvé připomínky, zkusím s tím něco udělat

jen taková maličkost - vzhledem k tomu že jsem o dost mladší přestaň mi Vykat - nejsem Pan - takovej je tu jen Petr_Pan a ten je nyní na prázdninách

poliana
03. 07. 2005
Dát tip
Jak víš, že jsi mladší???

Chtěla si kritiku a já ti píší již druhou - je krásné a velice těžké psát o svém životě, ale zajisté se najdou ti kteří tě pochopí a pohladí po duši, pak se ale najdou tací, co ti napíší že je tvůj osobní život podaný jako povídka nezajímá. Máš štěstí - mne zajímá, ale varoval jsem tě jo a tip

poliana
02. 07. 2005
Dát tip
Pane tibbaRe, velice děkuji!

poliana
01. 07. 2005
Dát tip
no, tak tak daleko jsme se nestihly dostat...

Havranka5
01. 07. 2005
Dát tip
To je blbý. Rodina je základ dětského štěstí. Někde v nás se nejspíš stává znovu a znovu dost zlá chyba..

poliana
01. 07. 2005
Dát tip
myslím,že je nejdůležitější, aby děti měly šťastný rodiče a to se bohužel někdy vylučuje společným soužitím ve stavu manželském...

Havranka5
30. 06. 2005
Dát tip
Chjo. Typický příběh ze zmrtvělého lůna vymírající Evropské civilizace. A proč jste se vlastně rozešli?

poliana
30. 06. 2005
Dát tip
Protože to byl lékařský kretén, který si myslel, že vše na světě bude jačínat větou :" Já si myslím, že by bylo dobré..."

Havranka5
30. 06. 2005
Dát tip
Myslela jsem si, že po pár letech trvání vztahu jsou děti to jediné, co může vztah prodloužit na celý zbývající život. No, aspoň byl vlídný a nemlátil tě, nechlastal a nenutil souložit přes červánky. To už je dneska plus...

Marty73
28. 06. 2005
Dát tip
nemyslím, že je to smutné, je v tom naopak spousta radosti. držím palce.

poliana
28. 06. 2005
Dát tip
díky, je to tak!!!

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru