Pampeliška

Pampeliška

         Vzduch se vedrem vlní, prach štípá do nosu. Ostré kameny rozdírají bílé nohy a střepy drásají kůži. Kostelní zvony bijí a nad městem se stahují černé mraky. Lidský řev duní krajinou: Kacířko! Lhářko! Čarodějnice!

Uličkou tvořenou z lidských těl kráčí dívka. Zlaté zcuchané vlasy, oříškově hnědé oči a vysušené rty tichounce šeptají modlitbu.

         Každý, kdo může, tak dívku praští, kopne, ostrým střepem rozřízne kůži. Hnědé oči se kalí bolestí, avšak stále jde kupředu, vstříc neznámu, pro které žila. Matně si vzpomínala, proč tady teď je, proč musí snášet veškerou tu bolest. Z lehkého snění ji vytrhl pronikavý hlas staré babizny, která dívku proklínala a hodila ji pod bosé nohy hrst střepů.

         V dálce, někde v mlze, tam byla příčina jejího dnešního utrpení. Vzpomínky pomaloučku vystupovaly, vzpomínala na svou matku, když ještě byla v jejím břiše, vzpomínala na svůj příchod na svět, na první krůčky, na mámin hlas. Na svou první a jedinou lásku, která ji zavedla až sem.

Jakoby to bylo včera, kdy vstoupila do kláštera  a začala se učit lásce k Bohu. Hořce litovala svého rozhodnutí, nikdy neměla vcházet klášterní branou vstříc peklu. Pořád cítí vůni pampelišek, která voněla klášterem, zamilovala jsi ji tak, že ostatní jeptišky jí říkaly Pampeliško a zlaté vlasy jméno pouze potvrzovaly.

         Postupem času začala Pampeliška nenávidět klášterní život, mladá holka lásku potřebuje, tak si k ní našla cestičku. Starý pekař a jeho syn každé ráno přináší do kláštera čerstvé pečivo a právě syn se zalíbil hnědým očím. Neviděla nic špatného na lásce mezi mužem a ženou, vždyť i samotná Eva s Adamem se milovali a v Boha věřili.

         Pampeliška se každé ráno modlila za svou tajnou lásku, aby zůstala ostatním utajena, prosila  Panenku Marii. Dívka mívala zvláštní sny, viděla budoucnost, znala lidskou duši. Postupem času se její schopnosti vyvíjely, nemohla snést pohled na ostatní jeptišky kolem sebe, tolik černoty bylo všude. Začínala utíkat k prastarému čarování a ke své lásce, klášter jí byl vězením.

         Panenka Marie držela nad Pampeliškou ochranou ruku, avšak Bůh se hněval na nevděčnici, kacířku. Její láska byla odhalena, tušila zradu, věděla o ní, ale znala svůj osud a věděla, že se nesmí protivit.

Přesto se pokusila utéct, chtěla žít s pekařovým synem a pro svou vírou, které nikdo nerozuměl, avšak ona věděla, že její víra je čistší, než klášterní knihy.

Chytili ji, na mučidlech se doznala. Přiznala se ke své lásce a zároveň  nenávisti k Bohu, k tajným rituálům. S hrdostí  vypověděla, že její víra je ta nejčistší a že žila pouze pro ni a pro lásku. V bolestech se přiznala k obcování s ďáblem a jiným šílenostem.

         Se vztyčenou hlavou kráčí krásná Pampeliška vstříc katovy. Už ani nevnímá posměch a nadávky čumilů. Nemá se čeho bát, ona ví kam jde, zná svou cestu, Panenka Marie ji povede.

Slunce praží a dívka pokleká, kat se napřáhne a jediným pohybem utne krásnou květinu. Zlatý květ dopadá na zem a šílený milencův řev se nese krajinou, však ho zabijí za okamžik.

Ti, co stáli blízko říkají, že mrtvé rty nepřestaly šeptat modlitbu a kat prý zaplakal.