Je tu mezi námi

Já se nebojim smrti, ale nebytí.

A co je podle tebe smrt? Jakmile nastane smrt, znamená to pro tvůj intelekt nebytí.

Smrt je terminus technicus, takový to lidský označení konce života. Tak to beru já. Možná jsem měl napsat umírání a ne smrt.

Asi jo, protože stejný terminus technicus je i nebytí. A nebytí je v podstatě vlastnost smrti.

Možná.

existuje vůbec nebytí?

Podle toho, z jakého hlediska to bereš. Pokud to bereš z hlediska vlastního intelektu, nebytí určitě existuje, je to opak bytí, tedy to, co následuje ve chvíli, kdy tvůj intelekt zaniká. A ten zaniká se smrtí. Pokud to bereš trochu jinak, nebytí neexistuje, protože jsme všichni nesmrtelní, jako součást lidstva, ale mezi tuto nesmrtelnost nesmíš počítat vlastní intelekt, protože ten samozřejmě nesmrtelný není, podléhá nebytí. Nebyl před tvým narozením a nebude po tvém "odrození"=smrti.

můj intelekt zanikne? možná bychom si měli vysvětlit pojmy, protože si myslim, že intelekt neexistuje

Ne? Proč myslíš?

něco jako že intelek je výmysl člověka

Je to název něčeho. Je to slovo, a všechny slova jsou výmysly člověka. Ale pod tím slovem se skrývá jistý význam a pak se dá v jistém směru říct, že intelekt=já a já se smrtí zaniká. Nebude. Proto bych na původní otázku odpověděl, že nebytí existuje. Jaký máš ty názor?

názor? že jsem už o jájství taky četl a lepší než se mnou, je číst filosofy moje úvahy jsou prostší jak se dá chápat vlastní já? uvědomění si vlastní existence asi.. ale to jen znamená, že mozek o sobě ví taky bychom mohli začít diskutovat o tom, jak to já(intelekt) zaníká a jak víš, že zaniká...? (ale nad tim se už zamýšlí náboženství)

Vzhledem k tomu, jak jsi sám řekl, intelekt=já=uvědomění existence=mozek o sobě ví. Co je to mozek? Je to "věc", která "funguje" určitým způsobem. Ten způsob se "zprovozní" (myslím, že je to tak) pár týdnů po vzniknutí (vzniknutí - myslím tím splynutí spermie a vajíčka). V té době začne být ta "věc" aktivní, vzniká vlastní já. Z toho je zcela logické, že tato "věc" doopravdy zaniká tehdy, kdy nastane smrt a kdy mozkem neprochází žádné impulsy - mozek je mrtvý. To se dá dokázat. A vzhledem k tomu, že zemře mozek, zemře tím i naše já, intelekt--> nastane nebytí. Pro mě je tedy otázka, jestli intelekt zaniká, zcela jasná. Zaniká. Zanikne mozek, zanikne intelekt. "Věc" přestane fungovat, z živých tkání se stanou neživé. Naše já už není, nemá kde být.

jestli ovšem "já" není jen zjednodušený pochopení složitějšího fungování mozku

V podstatě je to tak. Ale to nic nemění na předešlých úvahách. "Já" je vlastně jednečné, jako je jedinečný každý mozek, každá ta "věc". Tím "já" nazýváme uvědomění si sama sebe, a sebe sama si můžeme uvědomit jen díky mozku. A lidský mozek vzniká v určité fázi vývoje člověka. Do té doby vlastně sebe sama nevnímá (těch pár týdnů po tom, co splyne spermie s vajíčkem), protože v něm není nic, co by sebe sama vnímalo. V podstatě bys mohl žít jen jako samotný mozek. I pak bys mohl mluvit o intelektu a vlastním já, kdyby to bylo samozřejmě možné, ale to není...

*******

Já se nebojím smrti, bojím se umírání, myslím, že o překvapení ani tak nejde. A kdy?, to už vůbec nemá cenu řešit, pokud člověk není nevyléčitelně nemocnej. Myslím, že můžeme závidět věřícím, když si říkají, co se mi může stát, Pane, nebojím se smrti, když ty jsi se mnou.., za podnět k zamyšlení - T

Výstižně řečené! TIP

Dík.

Jasně... ale v tom to možná je, co když tě smrt překvapí ve chvíli, kdy to nebudeš čekat? V dnešním světě člověk neví. Poslední dobou se mi bohužel stává, že se občas zamyslím a najednou dojdu až k tomu, že je to všechno stejně strašně relativní. Každou chvíli se může stát tolik věcí, který ti můžou během chvíle tak zamotat životem, že je to až k pláči. Poslední dobou mě zasáhlo několik zpráv (z "domova" i ze světa) a tak nějak mi všechnbo přišlo velmi chatrné. Kolikrát se ani nenaděješ a smrt tě přakvapí, přemůže. A já jsem postupně zjistil, že se toho vlastně ve skrytu duše bojím. Vždyť můžu jít zítra po přechodu, může mě srazit auto, může se stát dalších milion věcí. A ty věci já neovlivním. Jasně, jak říká Schopenhauer, smrt se nás netýká - s touto teorií mimochodem v podstatě souhlasím -, ale i když se netýká každého z nás jako subjektu, týká se minimálně našeho okolí, které by tím případně zasáhla. A to mi je taky líto. Já vím, takhle přemýšlet nemám... a většinou tak ani neuvažuji, ale mám takové chvilky.

Já právě ta možné nebezpečí vidím předem a bohužel nemyslím právě na sebe, ale na to okolí (co kdyby se mi něco stalo? co kdybych třeba zemřel? mně už to bude jedno, jak řiká Schopenhauer, nebude mě to trápit jako mě netrápí to, že jsem nebyl v minulosti; ale jde o to okolí, to by to asi trápilo a už na to teď musím myslet), i když občas je to až směšný, ale prostě mi všechno přijde až moc o náhodě a nikdy nemůžeš vědět, co se ti stane vinnou druhých nebo vinnou náhody. Tak aspoň sám za sebe se musíš chovat tak, abys eliminoval případné nebezpečí způsoboné vlastním zapříčiněním...